Opět bez varování

PAVLÍNINO MATEŘSTVÍ Přišlo to opět nenadále. Večer, po shlédnutí filmu, jsem šla na záchod, a ouvej! Papír byl lehce narůžovělý. Vzpomněla jsem si na poznámky z předporodního kurzu, kde zdůrazňovali – pokud je krev, jedeme ihned do nemocnice, avšak další poznámka upozorňovala, že pokud dojde po 36. týdnu těhotenství k pohlavnímu styku, může se objevit špinění. S manželem jsme se milovali dva dny zpátky, špinění by tedy byla opožděná reakce. Rozhodli jsme se proto, že raději pojedeme do porodnice. Jelikož jsem se cítila dobře, nic mně vlastně nebylo, předpokládala jsem, že pojedeme spíše na výlet, že mě prohlédnou a pošlou opět domů. Nicméně jsme vzali s sebou sbalenou tašku přichystanou do porodnice.

Večer jsem váhala, co si vzít k večeři, zda vařenou kukuřici nebo rohlík se sýrem a mléko. Zvítězil rohlík se sýrem, ovšem ne jen jeden, ale rovnou tři. :o) Pochutnala jsem si a říkala, tak, teď jsem pěkně najezená, to bych mohla jít rodit, alespoň bych neměla hlad. Při prvním porodu jsem totiž mezi kontrakcemi myslela na jídlo a po porodu jsem měla děsný hlad. Jíst jsem ovšem mohla až za dvě hodiny. Navíc na oddělení šestinedělí měli už jen jeden krajíc chleba se sýrem a trochu piškotů. Říkala jsem si, že až to na mě přijde s Alenkou, udělám si ještě svačinu, abych měla jistotu, že něco k snědku po porodu (samozřejmě až po těch dvou hodinách) mít budu.

Než jsme vyjeli, hodila jsem do „porodní tašky“ ještě pár věcí, které jsem do té doby využívala: kartáček na zuby, hřeben, voňavku, peněženku s doklady, těhotenskou průkazku. Přemýšlela jsem, zda si mám udělat tu svačinu nebo ne. Nakonec jsem do tašky hodila jen suchý rohlík, když jsem se cítila tak dobře najezená. Navíc jsem si myslela, že nás pošlou ještě domů, že mám ještě čas. Rozloučili jsme se s babi a dědou, kterým jsme ponechali Klárku na hlídání a nasedli do auta. Jen co jsme vyjeli, vzpomněla jsem si, že jsem do tašky nepřihodila Crocsi, které jsem používala na zahradě. Ty jsem si chtěla vzít, coby pohodlné gumové přezůvky. Pro jistotu jsme se pro ně vrátili, kdyby si mě v porodnici přeci jen nechali.

Když jsme dorazili do porodnice a hlásili se na příjmu, museli jsme tak 15 minut čekat, protože na sále zrovna vykonávali císařský řez. Když si pro mě přišli, probíhalo klasické vyšetření: zvážení, měření teploty, napojení na kardiotokograf (sledování srdeční frekvence miminka), zodpovídání dotazů ohledně zdravotního stavu rodiny ze strany matky. Poté přišla lékařka, aby provedla poševní vyšetření a zjistila, nakolik je hrdlo otevřené. Říkala, že jsem otevřená na 2-3 cm. Ptala se, zda mám kontrakce. Tvrdila jsem, že nikoliv. Ona s rukou stále ve mně ovšem kontrakce cítila. Já naštěstí žádné bolesti nepociťovala. Doktorka navrhla umístit mě na porodní sál a udělat předporodní přípravu, tedy podat klystýr a napojit opět na kardiotokograf. Souhlasila jsem.

Proběhla ještě nutná administrativa – podepsání různých dokumentů a šli jsme s manželem na porodní sál. To bylo v jedenáct večer. Klystýru jsem se trochu bála. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Zda to bude bolestivé, nepříjemné, zda stihnu doběhnout na záchod. On mě vlastně tak trochu vystrašil tchán, který ho kdysi podstupoval a barvitě popisoval, jaké měl trable. Ve finále to nic nebylo – zavedou tenkou hadičku do konečníku, napumpují velice pomalu vlažnou vodu, poté hadičku vytáhnou a člověk má chvilku v sobě vodu udržet a teprve při velkém nutkání jít na toaletu. Když jsem se po několikáté vyprázdnila, měla jsem strach, zda je to opravdu úplně vše. Napadalo mě, zda si neříct pro jistotu ještě o jednu dávku, abych měla jistotu, že jsem opravdu vyčištěná.

Pak jsme si s manželem vzpomněli na Švejka, jak prosil o dvojitou dávku klystýru, a usoudili jsme, že nebudeme jako on. Porodní sestra říkala, že klystýr by měl také trochu přivolat kontrakce. Než se dostavily, dívali jsme se s manželem přes telefon na youtube na nějaké vtipné scénky nebo vtipné úryvky z filmu. Pak mě napadlo, že než se začne něco dít, než se dostaví kontrakce, umyji si ty boty, ve kterých jsem chodila na zahradě a nyní mně mají sloužit jako přezůvky. Tak jsem si šla tedy do koupelny omývat botky. Ano, je to neuvěřitelné. Jiné maminky trpí bolestí, neví jak ji zvládat a já si z dlouhé chvíle omývám boty.

Netrvalo dlouho a dostavily se kontrakce. Naštěstí nebyly moc silné a bolestivé. Jen jsem chodila po pokoji sem a tam, pomáhalo to. Po chvíli se na mě přišla podívat sestra. Říkala jsem, že už konečně cítím kontrakce, ale že nejsou moc silné, ani bolestivé. Sestra mě požádala, abych si lehla, aby mohla provést poševní vyšetření a zjistit, nakolik je hrdlo otevřené. Tentokráte už bylo na 6-7 centimetrů. Napojila mě opět na kardiotokograf. CTG vyšetření v průběhu porodu je velice důležité, neboť se tak monitoruje stav miminka v závislosti na děložní činnosti. Vše bylo v pořádku, ale už jsem musela zůstat na lůžku. Sestra říkala, že se na mě bude průběžně dívat a odešla. Zanedlouho začaly být kontrakce bolestivé a já nemohla chodit, ani dělat jiné odlehčovací techniky, protože jsem musela už jen ležet. Zavolaly jsme sestru. Ta říkala, jak už se krásně otvírám a přivolala lékařku. Ta rozhodla, že mně prasknou plodovou vodu. To jsem moc nechtěla, bála jsem se, zda to není pro miminko nebezpečné. Ujistily mě, že nikoliv a zákrok provedly. Poté šla lékařka opět na jiný porodní sál.

Jelikož se odehrávalo vše v noci, zřejmě nebyl dostatek lékařů, možná byla i sama na tři rodičky. Jsou tam tři porodní sály a všechny byly obsazené. Sestra se mnou zůstala a vždy při kontrakci radila, co dělat. Některou kontrakci jsem musela jen prodýchat, u jiné tlačit. Bylo velice bolestivé kontrakci jen prodýchat. Přeci jen to tlačení ulevuje od bolesti. Nebo se prostě žena soustředí na ten úkon a vnímá bolest o něco méně. Když už vše nějakou dobu probíhalo, začala mně sestra při kontrakci pomáhat a jako by masírovala a pootevírala poševní vchod. To bylo také ulevující. Bolesti se stupňovaly a já začala být mírně hysterická. Dožadovala jsem se, ať již přijde lékařka a urychlí porod. Sestra mně vysvětlila, že v tuto chvíli je lékařka zbytečná, že až bude čas, přijde pro ni.

První kontrakce jsem musela ležet na boku, po nějaké době již na zádech. Na boku to bylo pro mě více bolestivé, proto jsem pozici na zádech uvítala. Bohužel se přihodilo něco, čeho jsem se obávala. Při prvních kontrakcích na zádech jsem se totiž i částečně vyprázdnila. To však nelze ovlivnit. Holt se to občas stává. Zanedlouho sestra rozhodla, že je potřeba ještě na chvíli ležet na boku. To bylo v pokročilejší fázi už dost nepříjemné. Kontrakce byly opravdu bolestivé. Chvílemi se mně dělalo dokonce i špatně od žaludku. Dostala jsem pytlíček, který jsem využila. Ne, že bych přímo zvracela, ale dostala jsem ze sebe nějaké šťávy. Když jsem byla v pozici na zádech, tak jsem při kontrakcích tlačila prý málo. Sestra tvrdila, že to trochu flinkám. A měla pravdu!

Při kontrakci jsem vždy zatlačila pořádně, pak jsem se měla nadechnout a opět pořádně zatlačit. Jenže já udělala vždy krátký nádech, na delší jsem se zkrátka nezmohla, a poté jsem nebyla schopná i na podruhé zatlačit naplno. Údajně vždy hlavička povylezla a posléze opět trošku zajela nazpět. Zřejmě něco jako je ta pouťová atrakce, kdy jste v kleci a máte ji přehoupnout dokola. Když už jste úplně nahoře a vypadá to, že se již přehoupnete, polevíte a ono nic. Stále ne a ne se přehoupnout. Pumpujete stále dokola jako vzteklí a nic. Po chvíli jsem směla ležet opět na zádech. Proběhlo pár kontrakcí a sestra už šla zavolat doktorku. Ve finále jsem jen párkrát zatlačila a miminko bylo venku.

Měla jsem pocit, že mě vlastně odrodila sestra a ne lékařka. Ta tam přišla jen na konec, jinak celý porod se mnou strávila sestra. Když už bylo po všem, prohlásila jsem, že porod koncem pánevním byl pro mě méně bolestivý nežli klasický porod. Lékařka potvrdila, že i jiné maminky, které měly tu možnost porovnat, shledaly porod koncem pánevním jednodušší. Údajně je to způsobeno tím, že zadeček je sice větší nežli hlavička, zato ale měkčí. Kdežto hlavička je oproti zadečku menší, ale tvrdší, více tlačí na stydké kosti a je tudíž bolestivější.

Porod trval všeho všudy 3 hodiny. Stejně jako s Klárkou. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem v podstatě s oběma holkami přeskočila téměř celou první dobu porodní, která je nejdelší (trvá 8 – 12 hodin) a bývá nejvíce bolestivá. Vždy jsem si říkala, že musí být divné rodit v noci. Za prvé jsem měla představu, že v noci je v nemocnici k dispozici méně lékařů a při jakékoliv komplikaci je větší riziko, jak se vše zvládne. Osud si pro mě přichystal, že si to vyzkouším. Moc jsem se nemýlila. V nemocnici jsou tři porodní sály, které byly všechny obsazené a na všechny byla jen jedna lékařka. Měla jsem však štěstí, že byl porod krátký a bezproblémový. Když jsem porodila, lékařka mně sdělila, že jsem ostatní maminky na sálech předběhla. Ač jsem přijela jako poslední, tak jsem odrodila jako první. Na porodní sál jsem přišla ve 23:00 a ve 2:12 jsme tam byli již tři – já, Alenka a náš tatínek.

17.10.2016 4:45

Další blogy

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist