Mimi LIVE! Josífek: Válka skončila. Možná

Docela se mi za poslední tři týdny osvědčily nové kapičky proti prdíkům a je to mnohem lepší! Tak sláva a hurá! Nevím, jestli vás to nějak uklidní, ale mně ve chvílích zoufalství a bezmoci, kdy jsem opravdu nevěděla, jak malému Pepíčkovi pomoci z jeho prdíkovského trápení, pomáhalo vědomí, že kolika u většiny dětí kolem třetího měsíce zmizí. Rčení „Nic netrvá věčně“ naštěstí platí …

Říká se, že na koliky trpí většinou kluci, protože hltají, ale u nás to bylo právě naopak. Dcerka si vytrpěla mnohem více než Pepíček. Ten má k tomu správný chlapský přístup. Kolikrát si „uleví“ tak nahlas, že se mi vůbec nechce věřit, že by takové malé, roztomilé miminečko bylo schopné takové dělové rány!

Dudlík? Ne, díky

Od začátku jsem byla odhodlaná, že moje druhé dítko bude mít dudlíček. Stázinka totiž dudlík odmítala a ať jsme zkoušeli jakýkoliv druh, zvedal se jí žaludek. Vzdali jsme to. Mělo to své výhody i nevýhody. Nemuseli jsme ji sice od dudlíku odnaučovat, ale zato si navykla usínat večer při kojení, což pak bylo docela obtížné v době, kdy se sama od sebe v roce sice odstavila, ale usínat bez prsa se musela teprve naučit.

Proto jsem si řekla, že malého na dudlík naučím. Hahaha. I když se mu žaludek nezvedá, stejně ho nechce. Občas ho sice v pusince chvíli udrží, ale pak ho vyplivne. Ale vzhledem k tomu, že je Pepíček, naštěstí na rozdíl od své sestřičky, zvyklý usínat sám (bez prsa), tak jsem si řekla, že už mu dudlík vnucovat nebudu. Odpadne tím později i odvykání. Některé kamarádky vyprávěly, jak se jejich děti svého dudacího kamaráda nebyly ochotny vzdát, navíc jsem se doslechla, že to není žádná výhra ani z hlediska zdraví.

Tak mám pocit, že ty děti mají někdy víc „rozumu“ než my dospělí. A taky jsem si začala psát „korunkový“ deníček, tedy všechno, co jsem pro děti nakoupila a za kolik. Docela překvapivé čtení. Přečtete si to už v pondělí.

Sblížení? Jen když děti dovolí

Když mi skončilo šestinedělí, začali jsme se s manželem těšit, jak si uděláme krásný večer jen pro sebe. Dali jsme dětičky spát, zapálili svíčku, pustili příjemnou hudbu…

Ale Josífek jako by se bál, aby nepřišel o něco zajímavého, se ozýval snad každých deset minut, ne a ne zabrat. Nakonec jsme „to“ ten večer vzdali, protože jak manžel vtipně podotkl, v takových podmínkách se pracovat prostě nedá! Nicméně k radosti nás obou, k našemu vzájemnému znovu-sblížení přece jen o pár dní později došlo a bylo to krásné! Musím říct, že se z ženského hlediska po druhém porodu cítím mnohem lépe než po prvním. Snad i proto, že mi tentokrát nezůstala žádná bolestivá vzpomínka na šití.

Čas pro sebe? To je svátek

Jako mamina dvou malých dětí mám času jen sama pro sebe docela málo. Někdy se najde chvilka, když děti spinkají a já se zrovna nemusím věnovat domácím pracím (které dělám buď za pochodu nebo večer, když děti uložím). To si v klidu sednu a čtu si nebo si uvařím kávu a jen relaxuji.

Péče o tělo

Péči o své tělo jsem „maximálně minimalizovala“. Ne že bych o sebe nepečovala vůbec, ale na nějaké dlouhé trávení času před zrcadlem, na to nemám čas ani sílu…

Chtěla bych chodit cvičit, ale za celý den toho mám tak akorát. Když děti večer obstarám, ještě uklidím, vyžehlím a padnu za vlast. A tak je péče o moje tělo jeden velký kompromis. Místo cvičení se každý večer mažu zpevňujícím tělovým gelem a v posteli si před usnutím udělám pár cviků na zpevnění břišních svalů. Není to sice nic moc, ale aspoň se snažím. Jak říkám: kompromis.

Oblažení duše s kamarádkou

Nedávno jsem si zase hezky užila výlet s kamarádkou do města. Obešly jsme pár obchůdků, nakoupily pár věciček pro děti a pak jsme v cukrárně u kafíčka probraly naše holčičí věci, zatímco si děti hrály na prolézačkách. Scházíme se skoro každý měsíc a je to moc fajn.

Když jsem sama se sebou

Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky. Týkají se hlavně dětí a toho, jak ten čas strašně moc rychle utíká. Každý den udělá jedno nebo druhé dítko nějaký pokrok – malý začne broukat nebo malá vyleze na stůl v obýváku… Je to něco úžasného sledovat, jak se z malého miminka postupně stává malý človíček. Představuji si, jaké to bude, až budou chodit do školky, do školy, až jednou vyletí z hnízda…? Někdy mi tyhle představy docela nahánějí strach. Já vím, je to daleko, ale stejně, tyhle myšlenky se mi vkrádají často. Třeba včera.

Stázinku si na odpoledne k sobě vzala sousedka. A já, místo, abych si to „užila“, jsem byla nervózní, že ji nemám u sebe. A pak mi to došlo. Jednoho dne prostě odejdou a my s tím nic neuděláme. Depresi, která na mne z toho padla, nezahnal ani humor mého muže, který tvrdí, že to nebude jen tak. Ale my, mámy, víme moc dobře, jak ten čas letí…

O to víc se snažím si užít toho, co je teď a tady! Jsem strašně moc šťastná. Mám dvě krásné zdravé dětičky, milujícího manžela, střechu nad hlavou, zem pod nohama… No řekněte, co víc si člověk může přát!?

Vaše maminka Mimi LIVE!

Iva

V pátek 9. dubna je Josífkovi jedenáct týdnů. Narodil se 21. ledna, tři týdny před termínem, ale má se o to více k světu.

Jsme „taková normální rodinka“ Stuchlíků: já Iva (26), můj muž Josef (29), dcerka Stázinka (1,5) a teď i malý Josífek (* 21. 1. 2010). Budeme se s vámi v projektu Mimi LIVE! dělit o naše radosti i starosti z prvního roku života našeho syna.