Jaké to je být (s) tátou

Býti otcem je věda. Od okamžiku, kdy něžnější část mužovy domácnosti vysloví onu fatální větu: „Čekáme miminko, miláčku!“, je úloha muže po nadcházejících devět měsíců víc než jasná – vydělávat, vydělávat a zase vydělávat. Alespoň tak to povětšinou dnes chodí.

Zatímco ženě těžkne tělo, muži jsou obtěžkáváni starostmi finančního rázu. Zatímco budoucí matka vymění beletrii za knihy o mateřství, budoucí otec si vymění několik služeb v měsíci tak, aby na výplatní pásce bylo co nejvíc přesčasů, a tím pádem i peněz. Muž prostě pro samou práci nemá čas na to, aby se na otcovství řádně připravil. Čeká se to od něj ale vůbec?

Přijde na to. Jsouc prvorozenou dcerou svého otce, byla jsem to právě já, kdo mu dal okusit, zač je toho (miminka) loket. Říká se, že muži ženám často nerozumí. Já jsem se měla o této pravdě poprvé přesvědčit na příkladě svého vlastního otce.

Od útlého věku jsem se zřejmě připravovala na kariéru operní zpěvačky, protože jsem měla od rána do rána pusinku dokořán a trénovala, k otcově zjevné nelibosti, vysoké C. Maminka ještě měla pro mé hudební nadání jakž takž pochopení, ale táta coby řidič záchranky přece jen brzy ráno vstával do služby a toužil se v klidu vyspat. Samozřejmě nemohl tušit, že to není pláč, který mu nedá spát, nýbrž hudebně-dramatický projev jeho dcerušky, procítěný až k slzám. Proto si lámal hlavu a vymýšlel způsob, jak to uřvané dítě utišit. Po několika probdělých nocích přece jen našel východisko – přestěhoval se do obýváku. Později snad dokonce nalezl v mém ryku zalíbení a k postýlce mi přistavil magnetofon, na který zaznamenával mé pronikavé hlasové výkony. 

Měsíce plynuly a nadešel čas, aby si matka na pár dní oddychla od každodenní péče o dítě a manžela a odjela s kamarádkami na víkend mimo město. Táta tak měl poprvé možnost dělat chůvu na plný úvazek. Očekávala jsem nějakou akci, dobrodružství a poznání dosud nepoznaného. Má přání se brzy naplnila. „Hurá, jde se na špacír,“ radovala jsem se, když přede mě táta přistrčil golfky. Jenže jsem nemohla tušit, že na špacíru potkáme dalšího tátu, kterého ten můj táta dlouho neviděl, a místo do parku na kolotoč změníme kurz na jihovýchod, tedy do nejbližší hospody.

No jo, jenže co dítětem? To do zahulené hospody nesmí. Vynalézavosti mužské se meze nekladou, proto otec vymyslel způsob, jak mě udržet v dosahu restauračního zařízení a přitom mi dát omezenou volnost pohybu. Povytáhl mi gumu z tepláčků a zezadu na ní připnul samonavíjecí vodítko, které předtím řádně ukotvil za okenní mříž hostince. Přesně tak byl zvyklý u hospody uvazovat našeho tříletého německého ovčáka Grifa. Jenže Grif byl o něco starší než já a svého páníčka poslouchal na slovo. Vydala jsem se tedy na průzkum dosažitelného okolí a záhy zjistila, že za rohem mám spřízněnou duši – štěně, které podobně jako já čeká, až se jeho majitel dosyta občerství. Z jednoho piva byla dvě, pak tři a já bych se mezitím venku stala Mauglím v ženském vydání, nebýt sousedky, která se zrovna vracela z odpoledního nákupu. Zaklela, odepnula karabinu od mého pasu a aniž se obtěžovala otci cokoli říct, odvedla mě k sobě domů. Asi nemusím líčit, jaké pozdvižení se kvůli téhle příhodě doma semlelo. Táta měl s hlídáním útrum.

O samotě jsme spolu zůstávali až po letech, kdy se máma vrátila do zaměstnání a na tátovi bylo, aby mě ráno vypravil a odvedl do školky. Co se oblékání týkalo, s tím neměl můj garderobiér nejmenší problém – měl smysl pro soulad barev i vzorů. Nadlidským úkolem pro něj ale bylo učesat mé dlouhé vlásky tak, aby byly celý den upravené. Udělat mi jednoduchý ohon bylo pro tatínka příliš namáhavé, proto skoro pokaždé „vyráběl“ culíky dva. Tehdy jsem na vlastní kůži poprvé pocítila, o čem asi bude to týrání dětí. V hřebenu totiž většinou zůstalo víc vlasů než na mé hlavě, a se slzičkami v očích jsem kráčela po boku svého vizážisty s účesem tak nesouměrným a chaotickým, že jsem se stala terčem posměchu všech svých spolužáků. Nehledě na to, že nejoblíbenějším „upevňovacím“ materiálem mého papá byly gumy od zavařovacích sklenic.

Ale takoví už jsou prostě muži. Řeší často věcis rozvahou římského stratéga, ale nehledí na důsledky. Na druhou stranu – nebýt otců, kteří si neví v určitých situacích se svou ratolestí rady, – čemu bychom se pak při vzpomínkách na své dětství smáli?

19.3.2009 8:32| autor: Kateřina Bártová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist