Porod jsme si užili

Těhotenství jsme si užívali, já i můj manžel. Oba jsme listovali ve Velké knize o matce a dítěti a hledáním obrázků na netu, jak už je naše mimi asi velké a kolik váží. Jelikož jsem přenášela, tak jsme si to užívali o to déle a netrpělivě jsme čekali, kdy už začnu rodit. Dokonce jsme i vymysleli několik alternativ, jak se dostat do porodnice. Těch plánů bylo přes deset. Měli jsme to vymyšlené úplně neskutečně.

Já jsem byla doma s mobilem a kdybych začala rodit, tak budu telefonovat podle plánu nejdřív manžela a pak dědečky, babičky, sourozence a samozřejmě sanitku. Ted se tomu směju, na co všechno jsme přišli. Nakonec jsem k porodu do porodnice jela mhd, neboť jsme přenášela skoro měsíc, a tak se lékaři nakonec domluvili a pozvali mě na vyvolání porodu. Bylo to v sobotu 1.9.2007 a byla jsem ráda, že nejedu sama, že jedeme s manželem společně.

Přemýšleli jsme, na který sál půjdeme, ale nakonec jsme se shodli na sál číslo dvě, mně se tam víc líbilo a manžel tam zas chtěl, neboť když jsme chodili na přípravné kurzy, tak v den, když jsme navštívili porodní sál, tak se na sále č.2 narodilo větší dítě a spontánně, než zatímco se na sále č.1 narodilo dítě menší a císařem. Takže pro manžela byla volba jasná (on sám měl porodní váhu přes 4kg), neboť dle něho je porodní váha důležitá, naštěstí už si na tom netrvá :).

Při příjmu nám lékař sdělil, že mimi patrně asi nebude hned a jelikož manžel měl hlad a na jídlo pro sebe úplně zapomněl, tak zavolal rodičům a doufal, že by mu mohli něco přivézt. Jeho rodiče ho uklidnili, že když porod nebude hned, tak ať přijede na oběd domů a nají se, že do oběda a ani po obědě přece neporodím, když lékaři říkají, že hned tak neporodím. Manžel naštěstí využil pauzu, kdy mě začali připravovat k porodu ajel do Tesca na nákup. Teprve po po porodu mi řekl, že tam všude byly dlouhé fronty a že ho lidé pouštěli, že vůbec netuší, jak vypadal, ale že asi musel být jak usmívající se měsíček, neboť se už miminka nemohl dočkat.

Manžel byl během celého porodu skvělý, původně vlastně ani neměl vyhraněný názor, jestli tam má nebo nemá být. Prostě si řekl, rodit bude manželka, tak ať si rozhodne, jestli mě tam chce nebo nechce. Jasně, že jsem ho tam chtěla, já už jsme hodně porodů viděla na praxi během studia na střední škole, tak jsem se ho snažila na porod připravit. Nakonec byl rád, že u porodu byl a byl moc prospěšný a zábavný, nosil mi vodu, střídavě naléval vodu s bublinkami a bez bublinek, kolu. Utíral mi pot, masíroval záda.

Ale nejvíc mě pobavilo, když se lékařů vyptával, kdy porodím, jestli do hodiny, do dvou, jestli to bude ještě dneska nebo až zítra, a když mu lékaři nechtěli nic říci, tak jim říkal, přece nerodíte poprvé, už jste tu podobné porody přece měli.

Marně z nich mámil a ujišťoval je, že nechce přesný odhad, že mu stačí jen orientačně, jestli to bude za tři hodiny nebo až druhý den. Nakonec asi po 30 minutách nám doktorka řekla, že než se vymění služba, tak bude dítě na světě. Manžel se trochu uklidnil a moc ho potěšilo, že alespoň něco z lékařů vymámil. Brzy se taky ukázalo, jakého mám manžela technika a šťouru.

Na sále jsme byli od osmi a porodila jsem až ve 13:41, takže není divu, že měl manžela čas si sál podrobně prohlédnout. Jeho pozornost se nakonec zaměřila na technické vybavení a on začal dumat, jak asi funguje ten přístroj, co snímá děložní stahy a ozvy plodu. A když přišel lékař, díval se, co dělá. Po odchodu lékaře chtěl přístroj obsluhovat sám, neboť on tomu přece rozumí,.. V přístroji se nakonec nehrabal, ale s jeho pomocí mi aspoň hlásil, kdy bude kontrakce. Vtipné na tom bylo, že mi to hlásil po kontrakci, takže když pak přišel lékař, manžel ho na to chtěl upozornit a řekl:“přístroj hlásí kontrakce až když proběhnou.“ Lékař se usmál a řekl:“To nevadí, asi někde se něco uvolnilo a přístroj je stejně jen orientační.“ Manžel pak jen dodal, že ale takhle mi nebude moci hlásit, kdy budu mít další kontrakci. Lékař se jen usmál a odešel.

Po nějaké době už začali být kontrakce silnější a častější a manžel mi dal ruku. Já mu ji za všech sil mačkala, pak jsem dostala kyslíkovou masku, manželovi jsem ještě vynadala, že mi jí neumí nandat a že mi jí dává obráceně.

Pak to začalo. Nakonec jsem porodila bez problémů, jen jsem málem rozmačkala manželovu ruku.

Během porodu, když byla vidět hlavička, tak lékař pozval manžela, ať se jde kouknout, že má dítko spoustu černých vlasů. Manžel ale netušil, co všechno uvidí, a málem omdlel.

Odstřižení pupečníku manžel odmítl s tím, že to přece jenom lékaři umí lépe.

Pak nám přinesli zabalené děťátko a dali ho manželovi, neboť mě lékař zašíval. Manžel se rozplýval. Chtěla jsem taky našeho chlapečka vidět, ale na moje žádosti jsem dostala odpověď typu, že neví, jak mi synka dát, že se bojí, aby neupadl, a že je tak malý (vždyť měl 52cm a 3,81kg) a podobně.

Asi víte, jak mi bylo, ležela jsem zmoženě na lůžku po porodu, lékař mě zašíval, cítila jsem každý steh, neboť patřím k vzácnému 1%populace, na které léky na bolest neúčinkují, a ani nevím, jak vypadá miminko, co jsem zrovna před chvílí porodila, neboť mi ho manžel nechce dát. Nakonec mi ho přece jenom ukázal a skutečně bylo to nejkrásnější miminko na světě, ale to je vlastně každé miminko pro tu svou mámu.

Marie Kunstátová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist