První den v mateřské škole – 6. příběh

Doma jsme si spolu na školku hrály, tento „ústav“ mi líčila jen v těch nejlepších barvách, takže jsem měla vlastně pocit, že pobyt ve školce bude za odměnu, kterou jsem si zasloužila svým vzorným chováním.

Ten den si pamatuju sice jen matně, ale přesto nějaké útržky ve své paměti skutečně mám. Detailně si vybavuju okamžik, kdy jsem stála na začátku chodby, která mi připadala neuvěřitelně dlouhá a na druhé straně stály dvě velké dívky, které mi připadaly už dospělé. Jedna na sobě měla červenou zástěru s barevnými vzory, druhá modrou s mašličkou, tohle si pamatuju naprosto přesně. Dnes samozřejmě vím, že to byly „školačky“, tedy dívky, které měly příští rok nastoupit do školy. Ani ne šestileté holčičky, ale mně tenkrát připadaly tolik dospělé!

Sedátka v šatně mi vypadala hrozně vysoká, okna veliká. Přesto jsem se těšila na to, co příjde.

Paní učitelka mě přivítala už ve dveřích, ale první vzpomínky na ni mám až v samotné herně, kde mě upoutalo neuvěřitelné množství různých hraček, vlasatých panenek a dětská kuchyňka. O spoustě hraček jsem si doma mohla nechat jen zdát. Herna byla jako sen.

Jenže každý sen jednou končí a já si bohužel také pamatuju na zoufalství, když ta paní učitelka, která mi zpočátku připadala tak hezká a milá, mamince nějakým gestem naznačila, že už by mohla jít a ona na ´její popud skutečně vyrazila tou dlouhou chodbou pryč. Ještě teď cítím to zoufalství, když jsem se snažila utíkat za maminkou, ta paní mě však ve dveřích chytila, pevně držela a volala za maminkou. „Jen jděte, my to tu zvládneme.“

Nenáviděla jsem ji a nedokázala pochopit, proč mě drží, vždyť já s maminkou přece byla pořád! Také jsem nechápala, proč mě maminka opouští a nevezme mě s sebou. Opravdu si pamatuju, jak zoufale jsem se cítila, když jsem se ze všech sil snažila z pevného objetí vymanit, volala na maminku, která, sice poněkud nejistě a váhavě, ale přece odešla!

Seděla jsem pak na maličké židličce a s pláčem odmítala svačinu. Herna plná hraček mě nezajímala, cizí děti také ne, kuchařky mi dávaly bílou kávu, kterou jsem nepila ani doma, a paní učitelka s kuchařkou mi ji nutily stále dokola. Bylo mi hrozně.

Víc už znám jen z vyprávění. Údajně jsem skutečně proplakala celé čtyři hodiny, než mě tatínek vyzvedl. Byla jsem moc ráda, že už tam nemusím být a prosila maminku, ať už mě tam neposílá. Jí trhalo srdce, když mě opouštěla, údajně si to na poslední chvíli málem rozmyslela, ale do práce musela. Venku prý brečela taky. Přestože jsem na školku byla připravovaná dlouho dopředu, psychika tříletého dítěte je skutečně citlivá a hodně zranitelná, ne vše jí lze logicky vysvětlit.

Proto vím, že určitě využiju možnosti, kterou dnes jako matka mám, a svou dceru budu ještě před klasickým nástupem do školky vodit sem tam na zkušenou. Chci ji postupně navykat, aby nebyla vystavená takovému tlaku, jako já tenkrát. Naší holčičce je teprve půl roku, takže tento problém zatím řešit nemusím. Jenže čas letí jako voda a než se naděju, ten den příjde. Zatím nevím, jakou bude mít povahu. Možná bude stejně citlivá jako jsem byla já a také stejně fixovaná na svou maminku. Nebo bude můj pravý opak, a to človíček stvořený pro kolektiv, jako dcera mé kamarádky, která první den ve školce maminku dokonce vyháněla a příště ji prosila, ať se vrátí co nejpozději. Kdo ví. Já na ten den nezapomněla. A troufám si tvrdit, že je to má nejstarší vzpomínka.

Petra