Vánoční pohádka o kouzelných sáňkách

Daleko za Polárním kruhem žil čaroděj Famosino. Mezi lidmi byl oblíbený pro svoji dobrosrdečnost – svého kouzelného umění užíval výhradně pro dobro lidí. Přesto se jeho sláva nerozlétla do celého světa. I konání v dobrém úmyslu se totiž může minout úspěchem, a Famosino to za svou třísetletou kariéru věděl lépe než kdo jiný.

Třeba ty sáňky. Famosino dlouhou dobu pozoroval ztrhané eskymácké ženy, jak se brodí hlubokým sněhem několik mil na trh, vlekouce za sebou pytle s rybami. Litoval muže, kteří vyráželi na lov až k moři a cestou zpátky se raději ze svahů kutáleli, než aby se vyčerpávali chůzí v obtížném terénu. Celé dny se Famosino radil s kouzelnými knihami, severskými bohy i ledními skřítky a nakonec sestrojil nesmírně užitečnou věc: na dvě povoskovaná prkýnka připevnil sedátko a řidítka a tajným zaklínadlem sáně oživil. Z řidítek vykoukly dvě zvědavé oči. Pod nimi se zazubila ústa.

„Že tady ale máte zimu,“ zajektaly sáňky.

„Však se zahřejete,“ zasmál se Famosino a pustil sáně ze svahu, aby dojely přímo do eskymácké osady. Lidé vzdali čaroději hold a s jásotem začali na sáně nakládat zboží, které mělo putovat na trh.

„Fuj,“ ušklíbly se sáňky. „Cítím rybinu.“

A začaly ze sebe náklad shazovat. Když je chtěl jeden z Eskymáků přidržet, koply ho do kolene. Využily všeobecného překvapení a ujížděly pryč. Eskymáci vyrazili za nimi, ale vysoký sníh jim pronásledování znemožnil.

Na vrcholu kopce nad osadou stál čaroděj Famosino a smutně shlížel dolů.

„Neumím kouzlit,“ povzdychl si.

Kde se vzala, tu se vzala stařena v otrhaných hadrech.

„Ale umíš,“ řekla. „Jen jsi jim dal moc svobody.“

Když viděla, že se Famosino propadl do ještě hlubšího smutku, dodala: „Nic si z toho nedělej. Tuhle chybu udělali i významnější stvořitelé.“

„Kdoví, kam dojedou,“ vzdychl čaroděj. „Někde si otevřou pusu a lidi je rozštípají na otop.“

Stařena chvíli přemýšlela.

„Já na ně dohlédnu,“ ujistila nakonec čaroděje a zmizela.

„Okamžik,“ napadlo starého muže, „kdo vlastně jsi?“

Odpovědi se ale nedočkal.

Sáňky uháněly dolů a dolů, jižněji a jižněji, až překročily Polární kruh. Krajina se změnila: trochu se oteplilo, kolem se prostíraly lesy a lidé nebyli zahaleni od hlavy k patě do kožešin a neměli šikmé oči, ale byli vysocí a blonďatí. Sáňky uznaly, že by mohly zvolnit tempo. Zastavily se před chalupou místního dřevorubce a nechaly na sebe dopadat hřejivé paprsky slunce.

„To dnes máme hezky, viďte!“ ozvalo se za ním. Sáňky se ohlédly. Ve stínu stromů stál necelé dva metry vysoký sněhulák

„Mně sluníčko nedělá dobře na pleť, ale rád se dívám, jak se v něm celá krajina třpytí,“ pokračoval sněhulák a zasněně se rozhlížel kolem.

„Hele,“ odsekly sáně, „my se tady opalujeme a nemáme chuť se bavit s podivným stvořením, které má místo nosu mrkev!“

„Říkají mi sněhulák,“ odvětil nevzrušeně sněhulák. „Mrkev je prý zdravá.“

„Hloupost,“ zavrčely sáně. „A teď nás nech na pokoji, huhuláku.“

„Huhuláku?“ rozesmál se sněhulák. „To je mi roztomilé slovo! Tak pěkně mi ještě nikdo neřekl. Huhu!“

Sáňky už měly na jazyku další jedovatost, když vtom z chalupy vyšel dřevorubec, v ruce sekyru, a obhlédl je znaleckým pohledem.

„Hleďme, sáně,“ zamumlal si pod vousy. „Přijely jako na zavolanou. Budou z lesa tahat dřevo.“

„Tak moment,“ promluvily sáňky. „Jaké dřevo? My jsme sem přijely na rekreaci a rozhodně nemáme chuť něco tahat.“

Dřevorubec se sice zarazil, že sáně mluví, ale poněvadž byl zvyklý od místních slýchat historky o sněžném muži, trpaslících, trollech i tancujících bílých myškách, rychle novému jevu přivykl.

„Jste nějaké drzé,“ rozlítil se. „Sáně jsou od toho, aby vozily náklad. A já potřebuju dřevo.“

„Sám jsi dřevo!“ vyplázly sáňky na dřevorubce jazyk.

„Počkejte!“ zuřil muž. „Já vám zatopím! Anebo ještě lépe, zatopím vámi!“

Rozmáchl se k úderu sekyrou a jistě by byl sáně přesekl vejpůl, kdyby mu na hlavu nespadla sněhová lavina. Sněhulák totiž v pravou chvíli zaklepal větvemi nad sebou a shodil na dřevorubce sníh usazený na stromech.

Sáňky byly trochu v šoku. Poprvé poznaly nebezpečí, a zároveň i pomoc v nouzi. Nevěděly, co říct, a hleděly na sněhuláka rozpačitě.

„Co koukáte?“ houkl na sáně sněhulák a naskočil na jejich sedátko. „Jedem honem, ať jsme pryč!“

A sáňky nečekaly, až se dřevorubec vyhrabe ze sněhu, a upalovaly zasněženou plání, na jejímž povrchu se leskly zlatavé odrazy slunečního světla.

Několik mil odtud, na členitém skalnatém pobřeží seděl mladý muž a hleděl zadumaně do chladných mořských vod. Byl to Insel, nejmladší syn krále Polární říše, hezký silný hoch, jemuž ale v životě zatím štěstí nepřálo. Ani by mu nevadilo, že mu jako nejmladšímu ze čtyř bratrů otec přiřkl nejmenší díl dědictví, horší bylo, že na něho nezbyla žádná ze tří princezen ze sousedního království, a on zůstal na ocet. Princezen je totiž v severních krajích poskrovnu. Když se Inselovi bratři ženili a on sám se litoval v sobí stáji, zjevila se mu stará žena v potrhaných šatech a pravila:

„Co tu sedíš jak opuštěný ostrůvek?“

Svěřil se jí se svým trápením.

„Neboj se,“ utěšovala ho stařena, „i na tebe čeká princezna. A moc krásná. Až k tobě Pán z nebe sešle Znamení, jdi za ním. Jednoho Štědrého večera potkáš svou milou.“

A stařena se rozplynula.

Od té doby Insel sedával u hradních bran s rancem, neustále připraven k náhlému odchodu do daleka, a sledoval nebe. Když jednoho zimního dne spatřil na obloze hejno sešikovaných ledňáčků, usoudil, že jde o Znamení, a vydal se za nimi. Jejich rychlému letu však nestačil a zabloudil v lesích. Z lesa ho vyvedli skřítci, ale dál musel sám – a netušil kam. Potuloval se kolem fjordů a chytal ryby.

„Jak vlastně vznikne takový sněhulák?“ ptaly se sáňky, když jely se svým novým kamarádem lesní cestou.

„Děti mě uplácaly,“ odpověděl sněhulák. „Poradila jim to taková stará paní, dost otrhaná, ale hodná. Řekla mi: Měj dobrou duši.“

Najednou začaly stromy okolo řídnout a v dáli se zaleskla modrá pláň.

„Moře!“ zvolal sněhulák a začal zpívat:

„Jou jou, jupí jou,

námořníci vyplujou,

jejich lodě s hrdou vlajkou

oceány křižujou.“

Přečtěte si také:

Insel zaslechl hlas a otočil se. Promnul si oči, protože jim nevěřil. Z lesa se vynořily sáně, na nich stál sněhulák a zpíval starou námořnickou odrhovačku. Princ zkoprněl, ale náhle mu hlavou blesklo: „Znamení!“ Zkusil na sáně zamávat. Ty ale kolem něho prosvištěly bez povšimnutí a ohodily ho rozprášeným sněhem.

„Počkejte!“ volal Insel. „Musím za vámi! Vy jste Znamení, které mi posílá nebe!“

„Blázen,“ usoudily sáňky. „Měli bychom mu zmizet.“

A přidaly na rychlosti.

V nedaleké vesnici se na návsi koulovaly děti. Jejich křik a výskání byly tak silné, že lidé zavírali okna, aby je neslyšeli. Sáně vjely neuváženě přímo doprostřed té mely. Sotva na nich přistálo pár sněhových koulí, už se na ně děti vrhly. „Jé, sáňky!“

Shodily ze saní sněhuláka a draly se na sedátko samy. Sáně se začaly prát, ale proti klubku čiperných dětí nic nezmohly. Nějaký kluk jim hodil okolo řidítek smyčku a táhl je za sebou na provázku. Sáně byly přiškrcené a bezmocné.

Když dorazil do vesnice Insel, viděl, že jeho Znamení daleko neuteklo. Několik dětí sjíždělo na saních kopec a ostatní stavěly se sněhulákem iglú.

„Dobrý muži, pomoz nám,“ zavolaly na Insela sáňky. „Odveď ty děti domů!“

Insel se chvíli tvářil nechápavě, ale pak přistoupil k dětem, které zrovna táhly sáně znovu do kopce, a řekl jim: „Děti, už se stmívá, měly byste jít domů.“

Děti se rozpustile rozesmály.

„Copak nevíte,“ zamračil se Insel, „že po setmění bloudí krajem zlá Sněhová královna a odnáší si děti do svého paláce, aby je tam uvařila a snědla?“

Děti se otřásly a s posledním paprskem světla se rozprchly do svých domovů.

Sáňky se převrátily na bok a dlouho oddechovaly. Princ jim vysvětlil, proč se za nimi vydal.

„Klidně pojeď s námi,“ řekly sáně. „Pomohl jsi nám.“

„Dnes můžete přenocovat v téhle novostavbě,“ ozval se sněhulák a ukázal na iglú. „Já zůstanu venku na stráži.“

A tak putovali ve třech. Přespávali v opuštěných stájích a vypravovali si prastaré historky. Na Štědrý den dorazili do podivné končiny. Stálo zde rozlehlé hospodářství, z něhož zářila světla a zněly hlasy, ale široko daleko nebyla ani noha. Okolní chalupy byly opuštěné, jako by se tudy přehnala nějaká pohroma, která donutila místní obyvatele odjet. Naši přátelé se nicméně rozhodli, že v jedné z prázdných chalup přespí.

Když si večer povídali a zpívali koledy, zjevil se jim Anděl se zlatými vlasy.

„Slyším hlasy dobrých duší,“ pravil zvonivým hlasem. „Přátelé, potřebuji vaši pomoc.“

„Andělům se pomoc neodmítá,“ odvětil Insel. „Co pro tebe můžeme udělat?“

„Hledám někoho, kdo by zachránil Alenku,“ řekl Anděl.

Insel naprázdno polkl. „Alenku?“ špitl ohromeně. Věštba nelhala. Jednoho Štědrého večera… „Do horoucích pekel pro ni půjdu,“ prohlásil rozhodně.

„Jsi dobrý hoch,“ usmál se Anděl. „Alenka žije u zlého hospodáře, který ji týrá. Všichni lidé z okolí se kvůli jeho kruté povaze odstěhovali, Alenku však s sebou žádný nevzal. Samotnou ji na cestu vypravit nemůžu, umřela by hladem a zimou, než by došla k hodným lidem. A já jsem jen nehmotný obláček páry, nemůžu ji zahřát ani lovit zvěř.“

„My ji svezeme,“ řekly sáňky.

„Já jí zazpívám, aby jí nebylo smutno,“ přidal se sněhulák.

„A já ji budu celý život opatrovat,“ řekl Insel a srdce mu prudce tlouklo.

„Dobrá,“ řekl Anděl spokojeně, „tak pojďte.“

Trojice vyšla za Andělem do ztichlého večera. Obloha byla posypaná hvězdami a na zasněženou cestu dopadal stříbrný svit měsíce.

„Pověz mi,“ naklonil se Insel k Andělovu uchu. „Jaká Alenka je?“

„Moc milá,“ rozněžnil se Anděl. „Znám ji odmalička. Honili jsme se ve sněhu, hráli si s klacíky a ona měla rozzářené oči. Chudinka. Má jenom mně.“

Insel se zasnil a pak nasadil bojovný tón: „A ten hospodář – jak jí ubližuje?“

„To je úplná hrůza, mladý muži,“ potřásl Anděl zasmušile hlavou. „Sprostě jí nadává, bije ji holí, kolikrát jí nedá najíst… A ona ho přitom poslouchá na slovo, dělá všechno, co jí poručí.“

„Já mu ukážu, lotrovi,“ zatnul zuby Insel a zrychlil krok.

Sáňky se sněhulákem zůstaly na cestě, zatímco princ přelezl plot a plížil se ke stavení.

„Nemají zlého psa?“ zeptal se Anděla, který se vznášel nad ním.

„Ne, jenom Alenku,“ odpověděl Anděl, „a ta mě zná.“

Insel nerozuměl. „Oni ji nechávají hlídat místo psa?“ divil se, ale Anděl ho nevnímal, protože se začal rozčilovat: „Ten nelida hospodář! O Štědrém večeru nechá Alenku přivázanou na mraze u boudy. Kobylky na něho!“

„To je neslýchané!“ vzkypěl Insel, ale náhle zchladl. U boudy se na něho zubila pěkně rostlá fena německého ovčáka. Při pohledu na Anděla vrtěla ocáskem.

„Alenka je… pes?“ vydechl ohromeně Insel a Anděl se smál:

„A cos myslel? Že to bude princezna?“

Insel mechanicky uvolnil Alenčin řetěz a pohladil zvíře po hlavě.

„Tak pojď,“ řekl odevzdaně. Alenka okolo něj vesele poskakovala a kňučela radostí. Pomohl jí přes plot a představil svým přátelům.

„Rychle jeďte pryč,“ pobídl je Anděl, „hospodář se vzbudil. A ať vás Pánbu odmění!“

Princ s Alenkou a sněhulákem naskočili na sáňky a upalovali k lesu. Za sebou jen zaslechli vzteklý výkřik: „Mámo! Ukradli nám psa!“

Nastal Boží hod. Sněhulák se klouzal po zamrzlém jezeře, sáňky se vyhřívaly na sluníčku a Insel se s Alenkou dělil o pečenou rybu. Pes na něj upíral oddaný pohled.

„To budou doma koukat, jakou si vedu nevěstu,“ vzdychal Insel, ale musel si přiznat, že mu to věrné zvíře přirostlo k srdci.

Vtom ve sněhu něco zakašlalo. Ze závějí se vynořila zlatá kulička na nožičkách a zadívala se na prince malýma černýma očkama.

„Princi Insele,“ řekla, „kde se proboha touláš? Poslali mě za tebou, abych tě dovedlo k princezně, ale na zámku mi řekli, že jsi odešel do světa!“

Princ na kuličku zíral s otevřenou pusou, a ta hovořila dál, chvílemi pokašlávajíc:

„Sháním tě po celém severu! Nastydlo jsem, omrzly mi nožičky… Nikdy bych nevěřilo, jak bude služba Pánu z nebes riziková!“

„Ty jsi…“ začal Insel, ale neodvažoval se pokračovat. Už tomu nevěřil.

„Znamení,“ řekla kulička. „No, hochu, když teď vyrazíme, dojdeme k tvojí princezně tak o příštích Vánocích.“

Sáňky, sněhulák ani fena Alenka nechápali, proč Insel náhle začal ve sněhu tancovat oslavný tanec eskymáckých bohů.

Sotva se Znamení zahřálo u ohně, vydali se naši přátelé opět na cestu.

Vlasta Váchalová, čtenářka Babywebu

Vyprávíte i vy svým dětem zajímavé pohádky? Podělte se o ně s ostatními čtenářkami! Pošlete nám je na adresu redakce@babyweb.cz a my je u nás uveřejníme.

24.12.2014 12:32| autor: Redakce Babywebu

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist