Zažila jsem nejhorší chvíle života!

Ještě teď se celá třesu. Právě jsem zažila nejhorší den nejen svého těhotenství, ale i svého života.

Minulý týden jsem byla na testech v 16. týdnu těhotenství – takzvaný triple test, kde zkoumají krev na hodnoty choriogonadotropinu, estriolu a alfa-fetoproteinu. Zjišťuje se tak riziko genetických poruch a poruch vývoje nervové trubice. Testem lze například odhalit riziko Downova nebo Edwardsova syndromu.

Postižené dítě?

Oba jsme s manželem optimisté, takže jsme si ani na okamžik nepřipouštěli, že by něco mohlo být jinak než v pořádku, jeli jsme na prodloužený víkend do východních Čech a užívali si prosluněné dny a sami sebe.
Půl roku před otěhotněním jsem jedla kyselinu listovou „po hrstech“, nepila jsem v těhotenství alkohol, nekouřila, žiju poměrně zdravě. Proč bych zrovna já měla mít postižené dítě?

Bude to v pořádku

Dnes ráno jsem měla volat pro výsledky do nemocnice. Byla jsem docela v klidu, jen pět minut před osmou, kdy jsme měla na kartičce napsáno, že mám volat, se mi začaly třást ruce a trochu i hlas. Uklidňovala jsme se, že za chvíli mi jen řeknou – je to v pořádku a odpoledne půjdeme s nastávajícím tatínkem na oslavu do cukrárny.

To nemůže být pravda!

Sestra to zvedla a já jí nadiktovala jméno. Chvíli bylo slyšet jen šustění papírů a pak ticho. „Já vám předám pana primáře,“ ozvalo se ze sluchátka. Kdybych chtěla psát románově, řekla bych, že mi ztuhla krev v žilách. Což se samozřejmě nestalo, jen sem se chytla se za rostoucí bříško a hlavou mi projelo: Dobrý výsledek by mi přece mohla říct i sestra…“
„Paní Repsová, vaše výsledky jsou bohužel pozitivní. Riziko je hodně zvýšené, přijeďte prosím co nejdřív dnes nebo zítra a vysvětlíme si, co dál,“ řekl primář. Stačila jsem se jen zeptat do kolika hodin ordinuje, ale mozek už mi stejně vypovídal službu.
Rozbrečela jsem se, ještě než jsem zmáčkla červené tlačítko na telefonu. To přece nemůže být pravda! Vždyť všechno tak vycházelo, nic sem nezanedbala.

Moje dítě

Po prvních pěti minutách pláče jsme se ale vzpamatovala – to dítě je ve mně, cítím už, jak mě šimrá v bříšku, nemůžu mu ještě víc ubližovat tím, že se budu svíjet a naříkat. Manžel Tomáš si byl zrovna venku zaběhat.
Rozhodla jsem se, že mu půjdu naproti. Strašně moc jsem potřebovala objetí a nebýt v tom sama. Procházka mi pomohla srovnat myšlenky – výsledky bývají často falešně pozitivní, vždyť se to přece stalo dvěma mým kamarádkám, první test nic neznamená.
Jak jsem se tak procházela a hladila si bříško, v němž se ozýval malý človíček, postupně jsem dospěla k pevnému rozhodnutí – to dítě, ať je jakékoliv, musí žít, já přece nemám právo rozhodovat o tom, kdo je kvalitní člověk a kdo ne. Je to přece moje dítě, MOJE DÍTĚ! Není to jen shluk buněk, už má ruce i nohy, hýbe se, na ultrazvuku mává!

Nejtěžší volba

Jak moc je nelidské dělat tyhle genetické testy! Ano, nerodí se díky nim tolik postižených dětí, ale nutí matku k nejtěžší volbě jejího života.
Dokud jsem nebyla těhotná, říkala jsem si, no co – tak si pak ti rodiče udělají jiné dítě, vždyť přece je to jen zárodek, „něco“ v břiše. Dělat tyhle testy v období, když už má žena bříško, cítí pohyby, její okolí už o těhotenství ví a vlastně už pořizuje výbavičku… To přece není humánní nebo ano?
Lomcovaly se mnou hormony a už jsem ani nevěděla, jestli to, co si myslím, je správně nebo ne. Pak se za zatáčkou vynořil Tomáš. Už asi z dálky viděl, že se mnou něco není v pořádku. Když přiběhl a objal mě, znovu mi vytryskly slzy.

Je to zlé

„Co se stalo miláčku?“ ptal se, i když to tušil. „Je to špatně, všechno je špatně, musíme do nemocnice,“ vzlykala jsem.
A tak jsme vyrazili. Chvatně jsme se rozloučili s příbuznými, u kterých jsme měli být až do večera, a vyrazili do Prahy. Skoro celou cestu jsme mlčeli. Co taky říkat? Nevěděli jsme nic, kromě toho, že je to zlé. Podle primáře dost zlé na to, abychom museli okamžitě přijet.

Odvahu!

Před branou nemocnice se mi podlomila kolena a Tomáš mě musel podepřít. „Jen odvahu, bude to dobré, uvidíš, nemusíš dělat nic, co nechceš,“ šeptal mi, když jsme klepali na dveře ordinace.
Pan primář si vzal těhotenskou průkazku se slovy, že se na nás připraví, ať chvilku počkáme. Byli jsme tam sami na celé chodbě, připadala jsme si sama na celém světě, i když mě Tomáš držel za ruku. Uvnitř nás doktor usadil do křesílek a začal nejdřív vyplňovat rodinnou anamnézu. Kdo má kolik sourozenců, matek otců, tet a strýců a jaké mají nemoci.

Tajemství chromozómů

Potom nás začal zasvěcovat do tajemství chromozomů a ukazoval, kde se v našem případě stala chyba. Špatné dělení chromozomu 21 – Downův syndrom. „Pravděpodobnost, že ho bude mít vaše dítě je 1:10, což je hodně moc,“ říká a listuje v papírech. „ Ještě nám tady neseděl týden těhotenství, vy ho máte podle ultrazvuku jinak než podle těhotenství, říkali vám to?“ ptá se.
„Ano, říkali,“ špitnu a připravuji se, jak zase uslyším, že je miminko malé. „ Vy máte podle ultrazvuku o dva týdny víc než podle měsíčků,“ potvrzuje si ještě a dává mi kartičku s popisem amniocentézy, které se děsím jak čert kříže. „Ale ne,“ bleskne mi hlavou, „ já jsem přece o týden míň a ne o dva víc!“

Další šok

Doktor se chvíli diví a pak se podívá do průkazky, opravdu, je to tak. Výsledky se musí přepočítat. Doktor volá do laboratoře, ať to přepočítají podle skutečného stáří plodu. V naprostém tichu čekáme, až se ozve telefon s novými výsledky. Ale já už v hlavě vím, že to bude v pořádku. Chyba je v doktorech a ne v miminku!
Za nekonečně dlouhých 15 minut se konečně ozve drnčení telefonu. Primář ho bere, zapisuje si čísla a usmívá se. Je to v pořádku! „ Omlouvám se, spletla to sestra, jen zaskakovala a napsala špatně týden těhotenství…“ loučí se primář.

Uff!

Balvan, který nám spadl ze srdce, snad netřeba popisovat. Před ordinací jsme se objali a já říkám: „To snad není možný…“ „ U nás je možný všechno,“ suše podotýká manžel a jdeme k autu. Až tam si vzpomenu, že bych je vlastně mohla i žalovat. Za ty hodiny stresu, které se mohly podepsat na mém miminku, za hodiny stresu, které prožila moje máma, které jsem se se strašnou zprávou svěřila…. „Buď ráda, že je to v pořádku, večer jdeme slavit,“ uzavírá to Tomáš a já doufám, že tohle byl poslední problém, které nám naše milované nenarozené děťátko a české zdravotnictví nachystalo.

Ale všechno špatné je k něčemu dobré. I když to člověk vlastně asi pořád ví, ale málokdy si to uvědomuje tak naplno – jediné na čem záleží, je zdraví.
A tak večer, když dávám prádlo do pračky a jako vždy přemýšlím, jestli modré tričko neobarví růžovou halenku, řeknu si: „Možná ji obarví. No a co?“

Katka

9.9.2010 9:44| autor: Kateřina Repsová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist