Jak lépe rozumět svému dítěti? Zkuste Životní mapy

Autory metody Životních map jsou manželé Kopsovi, proto jsem se rozhodla obrátit přímo na ně. Jde-li o děti, řídím se nejen zdravým rozumem, ale především svým citem a intuicí. Můj první telefonát s Kamilou Kopsovou mě přesvědčil o tom, že jsem se rozhodla správně. Vydala jsem se tedy s dcerou do Tábora a cestou cítila lehkou nervozitu až obavy. Měnit „zajeté“ vzorce chování a snaha nepřenášet je do výchovy patří k tomu, co se mi v životě daří měnit jen velmi pomalu.

Zatímco dcera vytvářela s Kamilou Kopsovou svou životní mapu, povídala jsem si s Petrem Kopsou o tom, jak se Životní mapy zrodily:

„Naše podnikání se zaměřovalo na sociální práci. Zaměstnávali jsme postižené, a přestože jsme se snažili rozdat, neustále jsme naráželi na neochotu, závist a nepřejícnost. Po nějaké době jsme začali zkoumat příčiny, proč se nám to děje. Hledali jsme metodu, která by nám dala odpovědi rychle. A protože jsme žádnou takovou nenašli, vypracovali jsme vlastní a pojmenovali ji Životní mapy. Ty nám pomohly uvědomit si ,proč‘. Náš život se začal rychle měnit.“

Jak Životní mapy fungují

Životní mapy jsou komplexní metoda, díky které názorně pochopíte, jak ovlivňujete své dítě. Zda a které nezdravé vzorce chování mu předáváte a jak se vaše dítě cítí. Jejich výhodou je, že jsou každému srozumitelné a jejich symbolika je snadno čitelná. Diagram konkrétní dětské životní mapy je určen dle věku dítěte – jinou kreslí předškoláci, jinou školáci ve věku do dvanácti let a jinou adolescenti. Petr Kops vysvětluje, že to je proto, že každá věková kategorie má jiný vnitřní svět s rozdílnými podněty. U předškoláků 90 % prožitků ovlivňují rodiče a 10 % děti, u dětí ve věku 7–12 let je vliv rodičů 50% a u dětí nad 12 let je vliv rodičů jen 10%. Stejně tak, jako je specifická mapa pro danou věkovou kategorii, je odlišná i vlastní práce a způsob interpretace mapy. Zatímco u dětí předškolního věku je stěžejní komunikace a práce s rodiči (nebo rodičem), jak se věk dítěte zvyšuje, využívají se více metody koučingu.

Jak probíhá tvorba Životní mapy

Kreslení a vybarvování šablony pro daný věk probíhá vždy bez přítomnosti rodiče a trvá zhruba hodinu a půl. Petr Kops tvrdí, že děti velmi pozitivně vnímají partnerský způsob komunikace, která je při tvorbě mapy klíčová. Průvodce pracuje s vnitřním světem dítěte, který je pro rodiče často skrytý a kam nemají možnost nahlédnout. Děti zpravidla kreslení baví, mapu vnímají naprosto přirozeně a nechají se rychle vtáhnout do tvůrčího procesu. S lehkostí zaznamenávají své postoje, přání i to, jak vnímají své nejbližší.

Vlastní interpretace mapy probíhá vždy za přítomnosti dítěte a v ideálním případě by se jí měli účastnit oba rodiče. Petr Kops vypozoroval, že otcové mívají překvapivě často větší pochopení a jasnější představu o konkrétním řešení eventuálního problému, na který Mapa poukáže. Matky si někdy nedokážou udržet potřebný odstup a nadhled a otcové pak přebírají vůdčí roli a dokážou pro nápravu situace mnohé udělat. To je také důvod, proč Petr Kops radí: „Tatínky nepodceňovat a brát je na Mapy s sebou!“

Životní mapy pro děti i dospělé

Metoda není určená pouze dětem, ale funguje skvěle i pro dospělé, kteří chtějí změnit svoje životní postoje a přístup. Podle autorů metody si všechny nezdravé vzorce chování vytvoříme v dětství, v období do dvanácti let, jako reakci na situace, kterým nerozumíme. Tím, že se vrátíme při kreslení mapy do dětství do konkrétního období, kdy jsme si tyto mechanismy vytvořili a na základě mapy si je uvědomíme, začne se měnit nejen naše chování, ale především my sami.

Čtěte také:

• Odměny a tresty ve výchově aneb Jak nevychovat malého tyrana
• 9 vět, které byste svým dětem neměli nikdy říkat
• Maminko, neopouštěj mě aneb Separační úzkost útočí

Nevědomá výchova a špatná komunikace trápí většinu rodin

Zajímalo mne, zda existují společná témata, která se v průběhu tvorby mapy vyjeví jako problémová u většiny dětí i dospělých, nebo se jedná o individuální proces a není možné zobecňovat. Podle Petra Kopse se určité společné rysy dají vypozorovat. Tím prvním jsou postoje, které si rodiče často drží a v rodině se předávají po generace – od rodičů, prarodičů, aniž bychom věděli proč.

Petr Kops pokračuje: „Bezdůvodné trvání na svých postojích a předávání zažitých vzorců chování dobře ilustruje příběh, který některým rodičům vyprávíme: Při rodinné oslavě připravuje maminka šunku. Před tím, než dá šunku vařit do hrnce, uřízne oba konce. Dítě, které maminku pozoruje, se ptá, proč konce řeže. Maminka odpoví, že to je dobré, protože její maminka také vždy konce řezala. A tak dítě jde za babičkou a ptá se, proč se před vařením musí konce šunky řezat. A babička povídá, že se to tak naučila od své maminky. Dítě se jde zeptat prababičky, která vypráví, že v té době měla jen malý hrnec, kam se šunka celá nevešla, a proto musela vždy konce uříznout.“ Tento příběh ukazuje na absurditu úzkostného dodržování stereotypů, u kterých často nevíme, proč na nich trváme. Druhým nejčastějším problémem řady rodin je špatná komunikace.

„Mapy nám opakovaně ukazují, že nejproblematičtější jsou postoje a nezdravé vzorce chování, které rodiče nevědomě předávají svým dětem a neschopnost komunikovat v rodině tak, aby tomu děti rozuměly,“ uzavírá naše povídání Petr Kops.

Kdy Životní mapy vyzkoušet?

• Tápete-li ve výchově a chcete-li se přesvědčit, zda na dítě nepřenášíte vlastní nezpracovaná traumata.
• Pokud se chystáte v životě ke změně, na kterou chcete dítě připravit (rozvod, stěhování atd.).
• Vidíte, že vaše dítě něco trápí, ale nechce se vám svěřit.
• Chcete zlepšit vzájemnou komunikaci.
• Chcete porozumět lépe vnitřnímu světu svého dítěte.
• Při posuzování školní zralosti.
• Při rozhodování, kde pokračovat ve studiu.
• Chcete změnit své postoje a přístup k výchově.

Petr Kops po ukončení studií pracoval několik let v armádě, odkud po roce 1989 rychle odešel. Začal působit v novém prostředí rehabilitace a péče o lidi – děti i dospělé. Tomuto oboru se věnoval přes 20 let a získal zde zkušenosti s prací a komunikací s lidmi. Zde se také setkal se svou manželkou Kamilou, se kterou vytvořili metodu Životních map, která je zvláště pro dětské klienty jedinečná. Této práci se věnují doposud.

Kamila Kopsová vystudovala fyzioterapii v Příbrami. Při své praxi se setkala s mnoha lidmi a dětmi s dětskou mozkovou obrnou, poruchami pozornosti, chování, s lidmi po těžkých úrazech i v běžné rekonvalescenci. Jednoho dne jí však z této činnosti vyřadily zdravotní problémy. Přesto jí to po různých profesních „odbočkách“ táhlo zpět do přímého kontaktu s lidmi, což nakonec vyústilo ve spoluautorství metody Životních map a v publikační činnosti.