1O dní čekání

Tolik fakta a data. Všechno vypadá v pořádku, jenže embryo je malé, hodně malé. Teoreticky by UTZ měl ukázat embryo o velikosti 6w+2d a on ukázal 4w+5d. Je malé, hodně malé. Další kontrola je za deset dní…. Za dlouhých deset dní. Vím, co to může znamenat – zamlkle těhotenství. Konec. Konec dalšího těhotenství. Anebo taky zázrak, u zamražených embryí se […]

Tolik fakta a data. Všechno vypadá v pořádku, jenže embryo je malé, hodně malé. Teoreticky by UTZ měl ukázat embryo o velikosti 6w+2d a on ukázal 4w+5d. Je malé, hodně malé. Další kontrola je za deset dní…. Za dlouhých deset dní.

Vím, co to může znamenat – zamlkle těhotenství. Konec. Konec dalšího těhotenství. Anebo taky zázrak, u zamražených embryí se prý občas stává, že se ze začátku loudají. Připadám si tak moc těhotná. Už od třetího dne po zavedení. Můj oblíbený Earl grey mi najednou ráno chutnal jako popel, vůně bergamotu tatam. Už za sebou mám jedno donošené miminko, jedno úspěšné těhotenství až do konce, na den přesně. Krásný zdraví chlapeček. Teď je mu rok a půl. I na něj jsme čekali. Čekali jsme 1O let. Ve srovnání s tím se 1O dní má zdát jako brnkačka, ale není.

Za těch 1O let jsem nasbírala mnoho zkušeností, mnoho hormonů a mnoho let navrch. Mé biologické hodiny už bijí na poplach. Jako mladá jsem nikam nepospíchala, čekala jsem na toho pravého. Našla jsem ho, ale to už mi bylo 26 let. Rok nato jsme se rozhodli vysadit antikoncepci, jen tak nechat to ostudu, pak byla svatba a stále žádné miminko. Po roce snažení jsme se obrátili na lékaře. Absolvovali jsme první vyšetření, nějaké léky na podporu cyklu…. Stále nic. Pak jsme se rozhodli pro CAR. Další vyšetření, která stále neodhalila žádnou příčinu neplodnosti. Perfektní spermiogram, oba zdraví jako řípa i vzájemná snášenlivost v pořádku.

„To budou jen nervy, nesmíš na to myslet!“ I dnes bych za tuhle větu byla schopna vraždit. Kdo to nezažil, nepochopí. Každý den jíte léky, z jídelníčku vybíráte jídla, která nejsou doporučena, odříkáte si alkohol, zakouřená prostředí, snažíte se žít zdravě, měříte si bazální teplotu, pod speciálním mikroskopem kontrolujete sliny a jiné nesmysli pro zjištění plodných dnů. Možná zkusíte po sexu dávat nohy za hlavu, pijete bylinkové čaje a jiné potravinové doplňky. Cvičíte podle Mojžíšové a nebo si necháte napravit kostrč. Ani si nepřejte představit, jak se to provádí, pokud to nepotřebujete moc po tom nepátrejte. A on si vám někdo dovolí říct: „Nemysli na to“

První umělé oplodnění (IVF). U nás vlastně totální propadák. Hyperstimulační syndrom, měla jsem břicho nafouklé jako balon, 38 folikulů a z toho 19 vajíček, ale jen dvě použitelná embrya. Kvůli mé špatné reakci na hormony jsem skončila na kapačkách a transfer se musel o půl roku odložit, embrya se zamrazila. Po půl roce jsem šla na KET, ale nechytlo se žádné a já opět proplakala další příchod menstruace. Pak přišly laparoskopie -endometrióza, hormonální léčba. „Dostanete takové injekce a tři měsíce nebudete mít menstruaci…“ Paráda, říkala jsem si, na tři měsíce to všechno pustím z hlavy, někam odjedeme, užijeme si léto a pak se uvidí. Cha Cha….

Tři měsíce pekla jek u ženy v přechodu a to mi bylo asi 33. Návaly, přibírání na váze, pleť samý pupínek, ale hlavně jsem byla ukrutně podrážděná a náladová. Manžel začínal mít svatozář. … Pak další laparoskopie, revize malé pánve… a tak dál, nebudu zdržovat detaily. Další IVF. A najednou dvě čárky na testu. Žjooooova to bylo radosti.

Na UTZ jsme viděli srdíčko 6w+3d obrovská radost. Já už málem začala vybírat kočárek. Na další kontrolu jsme šli za 14 dní. 14dní obrovského štěstí. Na UTZ jsem ležela s takovým tím výrazem štěstí. Dr. jen potichu přepínal funkce UTZ, ani nezavolal manžela, aby se šel podívat, jak jsme pokročili. „Objednám Vás na zítřek…“ Vůbec jsem nechápala, o co jde. Začala jsem se oblékat a najednou mi to došlo – je konec. Objedná mně na „vejškab“. Sesunula jsem se s obrovským nezastavitelným pláčem k zemi. Manžel nic nechápal, nic neslyšel, ale věděl, že to není nic dobrého. Sbíral mě ze země a oblékal mne. Sestra na mne houkla: „Co vyvádíte, vždyť máte ještě zamraženo….“ Nezmohla jsem se na odpověď.

Doma jsem si otevřela lahev červeného a vzala jsem si něco na nervy. Upadla jsem do apatie a šla jsem spát. Ještě v posteli jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Šlápla jsem snad někde špatně? Nebo jsem zvedala něco těžkého, ani vanu jsem si přeci nedala. Nebo byla nějaká sprcha příliš horká? Kdybych potratila, přeci bych krvácela, nebo by mě to nějak bolelo…. Tenkrát jsem nevěděla, co je zamlklé těhotenství.

V noci jsem se probudila, sáhnu vedle sebe a tam ležel manžel, polštář mokrý od slz. Promluvila jsem na něj, vlídně a soucitně, jak vždy on konejšil mně. Chytil mne za bříško, položil si na ně obličej a plakal… „já už jsem to měl rád!“ Chtěla jsem si to břicho rozsápat. Nechci to v sobě, když už je to mrtvé… proč musím nést tolik bolesti…., zase jsem selhala, co jsem to za ženu….. Druhý den, v pátek ráno jsem nastoupila do CAR pod narkózu a za dvě hodiny bylo po všem. Byla jsem doma a šla jsem zase spát. Nevím, jestli sem byla tolik unavená a nebo zlomená. Doma bylo dost ticho…

V sobotu jsme jeli na výlet, bylo to v pohodě. Bolest postupně otupovala a my si začali zvykat na novou situaci. Večer mi nebylo moc dobře. Manžel odjel říct rodičům, co se stalo, aby neměli starost. Já nechtěla s nikým mluvit a už vůbec ne něco vysvětlovat. Koukat se na soustrastné pohledy. Potřebovala jsem být sama. Odjel bez klíčů. Bylo mi najednou strašně zle, ztrácela jsem vědomí a hrozně mě bolelo břicho. Volala jsem mu, že nechám dveře od bytu otevřené, kdybych nebyla schopna k nim pak přijít, do domu se nějak dostane. Byl zpět rychlostí světla. Naložil mne do auta a jeli jsme do nemocnice…. Zákrok nebyl proveden dočista dočista a tak jsem další dny strávila v nemocnici a za pár dní jsme musela znovu pod narkózu. Najednou jsem měla pocit, že už děti nechci.

Za půl roku jsem nabrala sílu a odvahu na další KET…. „…. Máte přeci zamraženo…“ zněla mi hlavou „uklidňující slova sestry. V den transferu mi volal embryolog z CAR. Velmi vlídným a konejšivým hlasem mi vysvětlil, že se nepodařilo ani jedno ze 7 embryí rozmrazit a nastartovat tak, aby bylo možné některé zavést. Dlouho jsem sbírala síly na další pokus.

Doslali jsme doporučení na další vyšetření: genetiku a imunologii. Genetika byla u nás obou v pořádku. Na imunologii doporučili manželovi, aby se vyvaroval kontaktu s prostředky na nádobí a na praní ? U mne byly zjištěny nějaké protilátky. Moc tomu dodnes nerozumím. Rok jsem chodila každý měsíc na injekci. Imunologovi jsem platila mnohem víc, nežli je cena toho léku, sedávala jsem v čekárně do noci. Byly tam neskutečné fronty. Návrat v jedenáct večer nebyl výjimkou.

Ale pak přišlo III.IVF! Velký úspěch! Dvě zavedená embrya a ještě tři do mrazáku. Super! Obě dvě se chytla, ale jedno bylo od začátku mnohem menší a navíc mělo bradykardii. To znamenalo vyšetření mojí štítné žlázy a nasadit jod. Nakonec se stejně „ztratilo“.

Máme krásného chlapečka, narodil se v květnu 2009. Je to krásný blonďatý zázrak. Každý den si uvědomuji to vymodlené štěstí. Jsme rodina! Ne jen manželé, teď už jsme opravdu rodina. Vzhledem k tomu, že už je mi 38 let, chtěli jsme zkusit ještě nějakého sourozence, aby nebyl sám. Z těch tří embryí bylo po rozmražení jen jedno vhodné k zavedení a teď nás čeká těch dlouhých 10 dní. Neskutečně dlouhých 10 dní. Jsem smířená s tím, že další dítě už mít nebudeme, ale vzdát to nechci.

Cítím se tak těhotně! Nemám sice nevolnosti, ale žaludek mám jak na vodě. Břicho po všech těch hormonech znovu jako balón. Musím nosit oblečení, které jsem nosila v těhotenství, nic jiného nedopnu. Kdybych tak měla křišťálovou kouli…. Jak tohle dopadne, vyčerpali jsme si už štěstí a nevo nás ještě nějaké čeká. Máme v sobě tolik lásky, kterou bychom mohli dát, až je to na jedno dítě skoro moc. Bude moc rozmazlený?

V mé zpovědi jsem vynechala kapitolu adopce, rodinné krize, psychické zhroucení, fyzické zhroucení… a tak dál. Ale na závěr bych ráda poděkovala mému manželovi. To on mě držel v náruči, když už jsem nemohla dál, to on táhnul naše manželství dál, když já to chtěla vzdát. To on měl trpělivost, když jsem chtěla s dalším pokusem počkat, to on se bál, když já byla v nemocnici a on mohl jen bezmocně přihlížet. To on mi nosil nerezové příbory a čerstvé rohlíky se šunkou místo nemocniční stravy. To on dal svůj skvělý genetický kód našemu báječnému synovi. Děkuji Jane!!!

30.9.2012 5:01

Další blogy

Autor nemá žádné další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist