Život za časů koronaviru

Vzhledem k současné situaci najíždím na nový seriál. Pokusím se postihnout ty situace, ktré se dotýkají konkrétně našeho života a jak se s nimi potýkáme. Samozřejmě s jistou dávkou nadsázky 😉

V „šuplíku“, resp. ve složce na počítači, mám několik článků, o které jsem se chtěla s vámi podělit. O tom, jak na mě udeřila krize, jak jsem nastoupila do práce, jak když se zdá, že vše do sebe krásně zapadá, se to po… kazí. Ale za měsíc doba pokročila a svět se změnil. Přišel nový typ koronaviru COVID-19, který zahýbal dosud známým světem a otřásl našim pohodlím.

A tak nám zavřeli hranice a my se vztekali, kde máme svá práva a v panice šli skoupit mouku a toaletní papír. A pak nás zavřeli doma, respektive v úzkosti jsme se doma zavřeli prakticky dobrovolně, oprášili šicí stroje a začali šít roušky, ti šikovnější je povětšinou nezištně distribuovali i mezi ostatní potřebné. Nemaje jednorázové rukavice a potřebnou desinfekci, vytáhli jsme do boje se zahrádkářskými a ruce a mobil si potírali slivovicí.
A protože nečekaná pandemie, kterou nepoznal v našich končinách žádný současník, nás postihuje na všech frontách našeho běžného života, postupně bych se ráda probrala těmi, kde zátěž pociťuji já. Uvědomuji si, že jakožto matka na rodičovské dovolené mám jistou výhodu, protože se toho pro mě, myšleno čistě pro moji osobu, zase tolik nemění, ale myslím, že neexistuje nikdo, jehož život by zůstal nezbytnými (i zbytnými) opatřeními nedotčen.

Díl 1. – Nakupování

Musíme tam všichni, tedy nejen na záchod, ale i do obchodu. Soběstačný není v dnešní době prakticky nikdo, možná až na pár kibuců v Izraeli, sektářských osad v USA a lovců tuleňů v Grónsku. V Česku se o potravinovou soběstačnost pokoušela rodina Hadasových (conovehonakopci.cz), ale i ti to po pár letech na bramborách vzdali.

Doposud bylo nakupování v podstatě velmi jednoduché. Vezmete tašky, peněženku, zajdete do nejbližšího obchodu a je to. Jedinou naší starostí bylo, zda je zboží správně namarkované a jestli není dlouhá fronta u pokladen. Těmto dnům je konec, nebo si minimálně dávají pauzu. Z obchodů se v první půlce března stalo bojiště, kde nepřítel koronavirus čeká na každé bankovce, na každém sáčku těstovin a v každém dalším člověku, který nás míjí.
Pamatuji si přesně, kdy se z nakupování stal problém č.1 u nás.

Bylo to první březnovou středu, kdy maminka Tatínkova kolegy nesehnala ve svém Albertu mouku (podobnost s urban legends je čistě náhodná). Tatínek v panice, aby na nás mouka také zbyla, když jsou všichni ti ostatní lidi blázni, chtěl jet ještě ten večer pro zásoby mouky. Po mých výmluvných grimasách odolal nakonec až do pátku. A nám se začal plnit sklep. Jak se postupně nákaza rozšiřovala, Tatínek nakupoval častěji, aby později, až bude vše promořené, do obchodů vůbec nemusel. Chystal se do nich jako do první linie válečné zóny a vracel se jako válečný hrdina s plnými taškami v rychlosti nakoupeného zboží, které buď bylo předražené nebo jsme ho vůbec nepotřebovali. Pečlivě, podle mapy nakažených, si vybíral, kam zajede. Rádius postupně rozšířil na 60 km a potraviny, které opatřil, dával do sklepa do třídenní karantény.

Já jsem měla od půlky března do obchodů vstup zakázán, protože nejsem dost opatrná. Ale také jsem občas zašla, nejčastěji k místním Vietnamcům, pro které znamenala současná situace žně. Jak se postupně měnil celonárodní názor, že se jedná o „horší chřipku“, který pak již zastával pouze Mudr. Šmucler, v domněnku, že přichází konec světa, i tito obchodníčci přestali usilovat pouze o zisk a začali se více chránit. Kromě povinných roušek se vyzbrojili štíty nebo natáhli před pultík plexisklo, nasadili rukavice a přidali desinfekci.

Chování zákazníků bych rozdělilo do dvou skupin – skupinu neohrožených a skupinu opatrnou. Ta první si dále nabírala rohlíky holýma rukama a roušku nasazovala, protože musela, a kvůli tomu ta druhá začala péci pečivo doma, protože balený chléb byl beznadějně vyprodán. A protože výjimky potvrzují pravidlo, spatřila jsem i exota, který v plynové masce a černých nitrilových rukavicích v Albertu nabíral ničím nechráněné kaiserky. Asi o životnosti viru na různých površích ještě neslyšel nebo chuť překonala strach.

Instagram se plní fotkami navařených a napečených kulinářských skvostů, ale já jedu v kolejích válečného režimu. Jako labužnický skvost podávám slovenskou babu (brambory, mouka – s ní opatrně, pohanka, česnek a vejce) a místo zeleninového salátu přikusuji mrkev nakrájenou na kolečka.
Člověk je ale tvor tvárný, schopný se přizpůsobit v každé situaci. Na sobě cítím, že už jaksi otupuji, tak snad se brzy přizpůsobí i Tatínek a nebude pro nás zisk potravin na úrovni vstupu do pásma Gazy.

7.4.2020 11:41  | autor: Eva Zborníková
Více o tématu: maminkamatkarodinaruce

Další blogy

Autor nemá žádné další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist