Promoce

Den, kdy jsem si uvědomila, že ať dělám jakoukoli činnost, vždy budu myšlenkami u miminka.

Tento týden jsem oficiálně završila jednu etapu svého života. Sice to mělo přijít už o pět let dříve (konec konců i to miminko bylo v plánu alespoň o pětiletku dříve), ale jak říká známé přísloví: „Člověk míní, pán Bůh mění.“ Dokončila jsem ve svém pokročilém věku doktorát. Dobu studia jsem využila na maximum do dne. Nepíšu to proto, abych si poklepala na rameno, ani abych popsala sedm let nicnedělání, rok zájmu a rok intenzivní práce, ani abych vylíčila, jak jsem první měsíc Sárinčina života měla dvojnásobně větší levé prso, protože jsem jediné chvíle klidu při kojení využívala k závěrečným úpravám, a to se samozřejmě dělá pravákům lépe pravou rukou. Chci se zmínit o onom slavnostním oficiálním završení, tedy o promoci.

Promoci jsem měla v pondělí v poledne v Karolínu, kde jsem nikdy předtím nebyla. Protože je to vážená chvíle, která ale trvá o něco déle než chvíli, není doporučován pobyt malým dětem. V řadách hostí jsem jedno miminko viděla, ovšem i s maminkou. Maminka, co promovala se mnou, své miminko předala rodičům, kteří šli vozit ven. Nemaje hlídací babičky, starost o Sárinku připadla na tatínka.

V neděli večer jsem si nachystala sako, košili a sukni, a protože jediné lodičky, které mám, mají vínovou barvu, nalakovala jsem si nehty ve stejném odstínu…. mnoho let starým lakem. Tento vysoce krycí napůl vyschlý lak na sebe nalepil všechny chlupy, se kterými přišel následujících dvacet hodin do kontaktu, což jsem z počátku řešila dalšími vrstvami (jak to dopadlo, si asi umíte představit). Před spaním jsem ještě objevila tmavě modré šaty, ve kterých se dá nakojit. Společenské šaty jsem na sobě neměla tak dlouho, proto touha překonala rozum, a i když byly trochu prověšené od ramínka, zvolila jsem tyto. Nachystala jsem si průhledné ramínka do podprsenky a připadala jsem si připravená. Jediné, co musím ráno vyřešit, je nosící kabát. Mám pouze softshellovou podzimní bundu, která opravdu společenská není.

Ráno Sárinka vstává půl hodiny před budíkem a po raním krmení a krátkém hraní jedeme podle „oblíbeného“ scénáře – miminko znova spí, maminka už ne. Nevadí, alespoň mám čas vše nachystat. Začínám propadat nervozitě. Po mnoha letech se líčím, používám letitý make-up a ještě starší stíny, k modrým šatům samozřejmě modré a nezapomenu na spodní linku, zkouším několikery řasenky, která z nich se méně drolí. V kombinaci s chlupatými vínovými nehty mám ránu, jako kdybych přišla z noční směny v lehkém domě. Sárinka vstává, není čas na úpravy. Rychle oblékat, venku kolem nuly, akorát počasí, do kterého se mi ji špatně obléká. Do šátku a ven se psem. Před odchodem zkouším varianty civilního nosícího oblečení, vsadka z bundy napasuje nikam jinam, používám tedy kombinaci zapínacího svetru a kabátku, kdy přes horní půlku Sárinky přehodím šátek nebo deku. Psa odbydu čtvrthodinou s míčkem, rychle převléci a vyrazit. Při převlékání mi praskají obě průsvitná ramínka. Rychle zkouším, zda by se ta černá nedala schovat. No přiobětování pohodlí a za předpokladu, že nebudu hýbat rukama, by to šlo.

Celou cestu se snažím udržet Sárinku vzhůru a oddálit kojení, abych nakojila až těsně před tím, než ji opustím. Taktika vychází tak napůl. První vlnu hladu musím odrazit prsem těsně před tím, než máme vystupovat z vlaku, hlavní nápor ale přichází až v Karolínu. Hledáme vhodné klidné místo, aby nebyla rušená ostatními vjemy. Hladové dítě pije, je půl, čas, kdy mám být připravena k podpisu a nácviku promoce, dítě stále pije. Je půl a pět, dítě stále pije. Asi jsem to s tím oddalováním kojení přehnala. Dvacet minut před začátkem aktu je konečně nasycena, ukládám ji do kočárku a vyrážím nahoru. Od této chvíle až do konce jen stojíme, bez hnutí, v těch super nepohodlných botách a tenkých šatech, ve kterých mi je chladno. Jedinou větu, tedy spíše sousloví, které mám říci, a to SPONDEO AC POLLICEOR (zavazuji se a slibuji), zapomenu dříve, než vejdeme do auly. Nevadí, jsem poslední, uslyším to před sebou ještě mnohokrát. Přísahu skládá první, neslyším nic, druhý, desátý, pořád nic, kromě spojky, kterou si pamatuji. Máme to sakra říkat nahlas! Špicuji uši a snažím se pochytit alespoň náznak, kterým bych si neutrhla ostudu. Posunuji se v řadě a z útržků dvou doktorů přede mnou dávám dohromady kýžená tři slova. Bezva. Přibližně po hodině celá sláva končí a my se konečně můžeme projít těch pár desítek metrů ven z auly.

Užila jsem si to? Nikoli, ráno mi bylo líto ošizené vycházky s psiskem a celou dobu jsem jen myslela na to, jestli Sárinka spinká, jak to s tatínkem zvládají a že vlastně jediné osoby, které bych tam chtěla mít, tam být nemohou. Za kočárkem jsem se téměř rozběhla a záhy došlo i na skutečný úprk s ječícím dítětem do teplých útrob Palladia, abych ji uklidnila přendáním do nosítka. Je to asi věčný úděl matek – jsme rády za vzácné chvíle bez dítěte, ale přesto nám v takových chvílích chybí.

10.12.2019 2:40  | autor: Sektik

Další blogy

Autor nemá žádné další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist