Jak jsem se stala CÍSAŘOVNOU

To jsem se takhle jednou, v pátek odpoledne, vracela z práce. Byla jsem unavená, moc unavená. Ještě aby také ne. Celý týden jsem byla v ,,obležení,, malinkých, roztomilých a tuze živých skřítků, kterých je v naší Mateřské škole nespočet. Cestou domů už jsem před sebou měla jasnou vidinu: turečka s mlíčkem, ostatně, jako každé jiné odpoledne. Ale ejhle! V ten den mi nějak můj oblíbený elixír energie, nedělal dobře, ba naopak. 🙂 Strávené minuty v koupelně snad nemusím ani popisovat. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by už, snad,konečně? Ale ne, to není možný. Ale bylo… Po dvou letech. Před plánovanou ,,pomocí,, odborníků. Byly tam! Obě dvě!

A tak má pohádka začala. Bylo to nádherných šest měsíců ve společnosti zázvorových lízátek (bez těch ani ránu), ranních sušenek, sladkých čajíků, a dalších věcí, které mě stejně nezachránili od ranních (čti celodenních) nevolností. I to časem vymizelo. Bylo mi nádherně. Ubírala jsem na váze, takže jsem ve finále byla ještě ,,krásnější,, i s otoky, které se postupně přidávaly a dělaly mi společnost až do 36.týdne. Připadala jsem si nádherná, šťastná, protože jsem pod srdcem nosila zázrak!  Všechno probíhalo dokonale, byla jsem přímo učebnicový příklad, bezproblémového těhotenství. Na Štědrý den jsem dokonce smažila řízky, jako v závodní jídelně, ale při samotné večeři, by se spíše než řízek, hodilo moje oblíbené zázvorové lízátko. To všechno ale přece patří ke konci, není to tak? NE! Není!

O čtyři dny později jsem jela poprvé do té velké poradny, pro ty ,,hodně těhotné,, 🙂 První velká kontrola. Uf! Byla jsem nervózní, jako prvorodička 🙂 (byla) Jeee! Už jsem tam zůstala. Vysoký tlak, bílkovina v moči, a jako bonus, monstrózní otoky. VÍTEJ Preeklampsie!!

“Je nám líto, ale musíme urychleně ukončit Vaše těhotenství!“

Jako COŽE? Nebyl čas se nadechnout, smířit se s tím, připravit se na roli matky. Však byl ještě čas! Ještě měsíc mi měl můj pan Božský řádit v bříšku a užívat teploučka! Ale já neměla čas! Na nic! Stihla jsem jen zavolat domů, že jdu rodit. Rodit ne. Dnes už tomu říkám, že jsem ,,VYRODILA,, 🙂

Jak můj vysněný porod vypadal ani sama nevím. Vím jen, že tam byla zima, spousta doktorů a dalších lidí v barevných pláštích. Když jsem ,,usínala,, pěkně na sále hráli. Kryštof. Cesta. Moje osudová píseň. Kdo ví, třeba to doktoři stihli, vyndat malého Kryštůfka, než píseň dohrála. Ani já ale nevěděla. Nic jsem nevěděla. Byla jsem zmatená, bolavá, když jsem se probrala večer na JIP. Mám kluka? Holku? Má všechny prstíky? Nemá berušku na čele? Prostě nic! Jak to, že už necítím pohyby?! Uplynulo dlooouhých cca 12 hodin. Pořád jsem nevěděla. Ale dočkala jsem se. Přivezla mi ho. Hodná sestřička Lucinka. Byl krásný.

Poprvé jsem si ho mohla pochovat. ,,On je můj,,? Podívala jsem se na Lucinku nevěřícně. Ona odkývala. Ale nic! Čekala jsem, že se dostaví ten pocit, který popisují všude v příručkách pro těhotné. Ten nepopsatelný mateřský cit! Záplava lásky, štěstí, emocí. NIC! Až postupem času jsme si k sobě našli cestičku. Miluji ho! Už při naší dlouhé ,,dovolené,, v porodnici jsem začala cítit. Lásku. Štěstí. Strach. Obavy. Bezmoc a sílu, pomocí které bych mohla i skály lámat.

Zdálo by se, že je to konec pohádky. Není. To je teprve začátek… 🙂

S láskou K.