Už zase to domácí rození

NÁZOR Po uspání všech tří ratolestí nadšeně zapínám svůj oblíbený pořad „Máte slovo“. Téma mě dnes moc neuspokojilo – bezdomovci. Manžel se s ironickým přáním hezké zábavy a upřímným posměškem nade mnou vyjádřenou lhostejností k diskuzi přesouvá do sprchy. Přesto mám telku zapnutou a jako vždy se u přenosu dobře bavím minimálně obdivem dokonalé siluety madam Jílkové.

dsc_0108-1100x618.jpg

Když náš dospělý manekýn opouští koupelnu, která po otevření dveří vypustila páry jako lokomotiva během zdolání přinejmenším sto padesáti kilometrů, pořad je již u konce. Vskutku se zrovna nezchladil, ironie ho nepřešla a rýpavě mi předhazuje spoustu pro mě vhodnějších témat, jež se podezřele často točí kolem rodinného života. Když se tedy moderátorka s diváky loučí slovy: „Příští týden…“, doplňuje ji nadšeně: „se budeme bavit o porodech“. Ve stejný moment slyšíme slova „domácí porody“ i z úst Michaely, která tak pořad uzavírá, a nám nezbývá než vyprsknout smíchy a následně znovu uspávat nejmladší členku rodiny.

Letmo v posledních dnech sleduji případ Ivany Königsmarkové a článků k tomuto tématu vidím čím dál víc. Tak přidávám taky jeden. Zdá se mi totiž, že všechny moderní, inteligentní ženy by najednou měly chtít rodit doma. Já nechci. Nechtěla bych, ani kdybych věděla, že vše bude v pořádku. Přestože jsem jako malá lozila po stěně a „padání do lana“ mě vyloženě bavilo, v pubertě mě rodiče doma museli zamykat, abych si někde nezlámala vaz, a na vysoké jsem si udělala třeba potápěčskou licenci, nejsem vyznavačkou adrenalinu. Navíc mě touhy po tomto hormonu moje děti postupně zbavují úplně. V porodnici jsem se prostě cítila v bezpečí. Doma bych byla nervózní a bála bych se možných komplikací. Jako většina matek.

Jistě je jednoduché té hrstce žen, které se doma cítí lépe než ve výloze porodního lůžka fakultní porodnice, kde se kromě gynekologa, pediatra a porodní asistentky na porod přijdou podívat ještě další studenti všech těchto oborů a není výjimkou, že v porodním boxu o rozloze sotva deset metrů čtverečních i se sociálním zařízením je najednou kolem rodičky a jejího doprovodu ještě dalších pět, šest, sedm… i více „čumilů“, říct, že když chtějí doma rodit, ať si samy nesou za své rozhodnutí zodpovědnost. Ani to ale nestačí. Rodit plánovaně doma jsme uznali jako nelegální. Porodní asistentku u domácího porodu pojišťovna nezaplatí a navíc může být trestně stíhána. V případě komplikací a následné smrti novorozence může být na matku pohlíženo jako na vraha.

Ptám se, proč se ze zdravotního pojištění hradí například kuřákům drahé operace plic? Zcela vědomě a navíc bezdůvodně si ničí vlastní zdraví, tedy ať si nesou zodpovědnost sami. Proč není posuzován opilý řidič, který způsobil nehodu, při níž někdo zemřel, jako vrah? Navíc by se měl soudně stíhat každý řidič pod vlivem alkoholu. Pravděpodobnost, že se stane nehoda opilému řidiči, je asi bambilionkrát vyšší, než že při fyziologickém porodu bezproblémového těhotenství zdravé ženy nastanou takové komplikace, se kterými si porodní asistentka neporadí. A proč má tedy stát rozhodovat o něčem tak přirozeném, samozřejmém a navíc intimním, jako je porod, za matky? Proč se raději nesnažíme ženám tuto situaci ulehčit a nabídnout jim u porodu tolik potřebný pocit jistoty?

Jsme zvrácená společnost. Nevíme, neinformujeme se a sami na to doplácíme. Kritizujeme druhé, ale sami si nehledíme ani věcí, které jsou v našem vlastním zájmu. Vysmíváme se zaostalosti Poláků v otázce legalizace potratu, který nakonec vskutku znamená pro plod vždy smrt. Oproti tomu při porodu jde každé matce o to dítěti život „darovat“.

Jednodušší by možná bylo, kdyby se porodnice přestaly házet do jednoho pytle s nemocnicemi. Těhotenství přece není choroba, se kterou je třeba v nemocnici skoncovat. Takhle to ale funguje. A máme tu k ruce vystudovaného ambiciózního lékaře, bez něhož bychom tuto nemoc samy nepřemohly. Děti se nám rodí ve strachu z možných komplikací a dokonce v obrovské většině případů s použitím chemie a drog. My jako společnost s tím mlčky souhlasíme. Přivádíme takto své děti na svět dobrovolně. Protože nevíme, nezajímáme se, slepě věříme.

Nechtěla bych rodit doma, protože jsem vděčná, že existuje možnost v krajním případě císařského řezu či zásahu do porodu i těhotenství ve chvíli, kdy je to skutečně nutné. To je ale v poslední době čím dal častěji. Spousta dětí je počata uměle a VĚTŠINA dětí je uměle porozena. Tedy si mám myslet, že bez těchto zásahů už bychom se opravdu rodit přestali? Ráda bych se dočkala doby, kdy porodnice budou rodícím matkám poskytovat „pouze“ přístřeší s eventualitou do porodu zasáhnout, kde matku podpoří a ujistí v jejích zcela přirozených schopnostech přivést na svět dalšího jedince svého druhu. Bez zbytečných „nadstandardů“, jako je syntetický oxytocin a další prostaglandiny, nálev, amniotomie, epiziotomie… Možná je má představa naivní, jistě je nudně neoriginální, ale zatím se stále jeví jako utopická. Ten, kdo s tím musí něco udělat, jsme ale my sami.

3.10.2013 1:58

Další blogy

Autor nemá žádné další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist