„Byl jsem otec podivín,“

přiznává Jaroslav Dušek.
„Generace dnešních dědečků nebyla zvyklá jezdit s kočárkem, byla to podivínština“, vzpomíná Jaroslav Dušek. Herec a moderátor, ale také otec a dědeček však přiznává, že on byl podivínem rád. Za kočárek se nestyděl.

Jak „vychováváme“ děti my?

V naší civilizaci je dítě vychováváno ve strachu, v negativitě: tohle se nedělá, tamto nesmíš. Srovnejte to se způsobem života u tzv. „přírodních národů“. Nesetkáte se tam s našimi typickými problémy ohledně role „matka“, „otec“ , „dítě“. Jejich život se odehrává uvnitř neustálého spolubytí, společného žití. Nemusejí překonávat mezilidské problémy, protože je nemají.

Naše civilizace je rozkouskovaná, matka je s dítětem sama doma, často unavená a společensky frustrovaná. Z práce unavený tatínek však čeká doma odpočatou maminku na mateřské „dovolené“.

Nevýhodou naší civilizace je, že by se lidé neuměli sami o sebe postarat. Žijeme v podivném shluku vzájemných závislostí. Ideálem je živit se obchodem, být manažer – a vlastně nic neumět.

Kdybychom však vlastním dětem umožnili sledovat naši práci, určitě by to i nás motivovalo. Hledali bychom takovou činnost, která by byla smysluplná i pro naše dítě a nakonec bychom zjistili, že je smysluplná právě i pro nás.

Na společné cestě

Běžně se soudí, že rodič má vychovávat dítě. „Právo vychovávat“ si lidé nárokují pouze na základě toho, že něco přečetli, že chtějí nebo naopak nechtějí opakovat výchovné metody svých vlastních rodičů.

Učit bychom se měli dohromady a hledat vzájemnou komunikaci. Dětem bychom se neměli do života příliš plést, ale sdílet ho s nimi.

Nebojme se zasmát

Jsou dvě základní strategie – z věcí se poučit anebo je převzít bez reflexe.

Někdy máme blbou náladu a ani nevíme proč. Pak přijde známá „poslední kapka“ a svůj vztek si vylijeme na prvního „viníka“, který je po ruce.

Co nás osvobodí? Přeladění. Když si uvědomíme, že záleží jen na tom, jestli se chceme cítit špatně nebo se chceme cítit dobře.

Začarovaný kruh negativních emocí nelze změnit stejně negativní silou typu „nechci být naštvaný“. Když se tomu však budeme umět zasmát, samo to zmizí.

Nemůžeme změnit svět, ale můžeme změnit sami sebe.

Svět, jak ho vnímáme, je uložen v naší hlavě, ne okolo. Když se přeladíme, zjistíme, že se kolem nás objevují stejně naladění lidé, méně prudičů nebo nepřátel. Záleží na tom, s čím a kým chceme resonovat.

Přeladit se můžeme vždy

Šanci uvidět sám sebe má každý člověk, hned, kdykoliv v životě. Každý také dělá chyby, to je normální. Někdo se z nich umí učit, jiný je pořád dokolečka opakuje. Mnoho lidí si svůj život bez problémů neumí představit (nikdo mi nerozumí, ubližují mi…).

Z této pseudo-jistoty si pak vytvoří kolem sebe zeď. Takový člověk neustále hledá viníka, ale domnělé příčiny svých nesnází se mu nedaří ovlivnit – protože problém je v něm samém.

Přijmout, vyživit, pustit

To jsou tři fáze úkolu zvaného rodičovství.

Rodiče, kteří skrze své děti realizují své sny, sami nedospěli. Kdyby byla jejich existence nasycená, nikdy by svým dětem nic nevnucovali. Poznej sebe sama a poznáš svět.

Jaroslav Dušek

25.2.2009 12:10| autor: Magdalena Holancová

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist