Těhotenství s RS: Psát či nepsat?

Tento článek je věnovaný všem, kteří vědí čím si procházíme, a nikdy nás za to neodsoudí!! Již pár týdnů bojuji s myšlenkou napsat o tom, jak to vlastně vše začalo, ale ted je aktuální jiná a daleko důležitější věc a dnešní příspěvek je o našich opravdových přátelích a o tom, jak jsme rádoby opravdové přátele ztratili po předčtení mých článků. Nedávno jsem začala za […]

p1000540-1100x618.jpg

Tento článek je věnovaný všem, kteří vědí čím si procházíme, a nikdy nás za to neodsoudí!!

Již pár týdnů bojuji s myšlenkou napsat o tom, jak to vlastně vše začalo, ale ted je aktuální jiná a daleko důležitější věc a dnešní příspěvek je o našich opravdových přátelích a o tom, jak jsme rádoby opravdové přátele ztratili po předčtení mých článků.

Nedávno jsem začala za souhlasu mého muže Martina psát Blog o našem vytouženém Miminku. Netušili jsme, co to vše bude pro nás samotné znamenat. Velmi se o tom doma bavíme a diskutujeme, každý článek projde domácí poradou, než vyjde na světlo světa, a přesto jsme se setkali s názorem, že je to velmi osobní, a jak si toto můžeme dovolit pustit do světa. Ale právě proto, že je to osobní a velmi bolestivé téma nejen pro nás a naše rodiny, ale i pro ostatní, chceme naším blogem dokázat okolí, že se za své činy, city a postoje nestydíme spíš naopak. Jsme na ně hrdí a bojujeme za Naše cíle. Sny a cíle by se měly plnit a stávat se další metou pro budoucí život a formulovat Nás.

Nedávno cca před třemi týdny, jsem měla sto chutí s psaním „švihnout“, nebo ho alespon poslat na nějaký čas „k ledu“.

Mužova rodina Blog čte a má tchýně, jak mi sama zdělila, netušila, čím vším si vlastně musíme projít, a že si to nedokázala vůbec představit, jaké to je. Nechci být ta frajerka, co vše bravurně zvládá. Ono nebýt Martina, který mě jistí na dálku, tak by se to nedalo zvládnout. Poslední dny mě naučily, že vůbec nezáleží, jak dlouho člověka znáte, aby Vás podržel a podpořil!

Kamarádku, která je již díky Blogu kamarádkou bývalou, jsem znala od základní školy a byly jsme nerozlučná dvojka po spoustu let, a ted mi najednou řekla, že mě nechápe, a že jsem cvok, když riskuji kvůli „pitomému“ miminu svůj život. Mám si prý vzít cikáně z  děcáku a nehrotit to. Ano, už jsme bývalé kamarádky. A pak jsou tu tací, kteří mi dokážou otevřít své srdce a říct, jak to bylo u nich, a že naše paní Mimísková vydrží a donosíme jí v pořádku.

Myslela jsem si že Blog bude spíš o tom, jak to zdravotně zvládáme, ale překvapivě jsou tu i jiné věci, které nám dělají vrásky. Po zdravotní stránce si pískám :-). Ano, sice nějaké komplikace jsou a není mi z nich do smíchu, ale jsou oproti těmto problémům, jsou jen kapkou v moři, a na rozdíl od zrady nejbližších jsme s těmito komplikacemi počítali.

Tento článek je dopisován postupně během tří neděl, během niž jsem měla velkou pauzu psaní, neboť jsem si potřebovala v sama v sobě ujasnit, co tím chci vlastně dosáhnout. Včera jsme měli u nás v baráku malou nehodu se stupačkama, ale díky tomu jsem se seznámila se spoustou sousedů. Dokonce jsem překonala svoje Ego bezbrannosti a jedné moc milé sousedce poskytla náš Blog, ať si ho pročte a uvidíme, jak se vyjádří:-).

Zítra jdu na první rozhovor do redakce Babywebu, tak se můžete těšit i na pohled redaktorky na RS z venku.

13.8.2013 8:19

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist