Katka v 10. tt: Strach, panika, hrůza, očekávání, radost, láska

TĚHULKA LIVE! KATKA Jsou tam dvě čárky. Tak to byla moje první slova, kterými jsem uvítala svého partnera při návratu z 24hodinové směny. Zavalily mě pocity jako strach, panika a hrůza. Přichází snad konec světa? Nikoliv, to jen jedno neplánované miminko ťuká na pomyslná dvířka života. Aneb člověk míní, život mění.
foto: Kateřina Marková

Věřím, milé čtenářky rubriky Těhulka LIVE, že vás negativně naladěný úvod neodradil od četby. A zároveň si myslím, že některé maminky mé pocity pochopí, protože samy zažily na vlastní kůži podobnou situaci. Nejdříve se však v krátkosti představím, abyste si dokázaly představit, jak to u nás doma vypadá. A nebojte, negativní pocity mě už dávno opustily.

Jmenuji se Katka, již mi táhne na 27 let, 11měsíční kulihrášek Ondra doma a druhé prtě na cestě. V současné době bydlíme s partnerem Petrem v jižních Čechách u mých rodičů. Ještě vloni na podzim jsme obývali garsonku v Praze, ale bohužel jsme se museli přestěhovat. Nicméně platí, že v Praze je blaze, takže i my plánujeme návrat. Vedle syna Ondráška sdílím život ještě s nerozlučnou družkou roztroušenou sklerózou; oba jsou mojí nedílnou součástí, takže společně válčíme, jak se dá.

Abych vám vyjevila den „D“. Poté, co jsem vyděsila po směně unaveného a nic nechápajícího Petra, odehrávalo se to takto. Petr se začal smát. Prostě se jen smál. Koukám na něj s nechápajícím výrazem „jako, co je na tom vtipného“? A jak to dopadlo? Smáli jsme se oba dva, až jsme se za břicho popadali. :-) Já bláhová si totiž představovala, že druhé těhotenství oznámím originálně a s nápadem. Například, že podstrčím partnerovi fotečku z ultrazvuku do notebooku. Otevře ho a bude se na něj smát malá šmouha, u které člověk neví, kde je hlava a kde zadeček. Nebo že mu namažu ke svačině chleba a obrázek strčím pod něj (to jsem ale zavrhla, bála jsem se, že ho sní i s tím chlebem). A nakonec ze mě vypadne „jsou tam dvě čárky“. Mám pocit, že i tato verze bude nezapomenutelná. :-)

Pocity paniky, hrůzy a děsu se dostavily vzápětí. Náš drobeček (fazolka, kterou nosím; Ondra už totiž drobeček není :-)) si totiž vybral období, kdy jsme bratříčka/sestřičku pro Ondru ještě neplánovali. Ondrovi ještě není ani rok a já se tak těšila, jak se mu budu maximálně a naplno věnovat. Ráda a často ho nosím v nosítku. On je vždycky na vrcholu blaha. Jak to teď budu dělat? On se tak rád mazlí, závislák jeden. Nebudu ho šidit, až přijde na svět druhé miminko? A co plenky? Používáme látkové a já tak nějak počítala s tím, že druhé prostě zdědí plenky po Ondrovi. A v pohádce „Ondra bez plenek v roce a půl“ opravdu nežijeme. :-) A co roztroušená skleróza? Vždyť si ani neodpočinu, nemoc se může zhoršit. Nechci ohrozit to malé. Takové a jiné otázky mi v tu ránu vyvstaly na mysli. A ani Ondra na tom nebyl nejlépe. Nevím, co je na tom vědecké pravdy, ale malé děti prostě vycítí změnu. A čím menší je to dítě, tím je citlivější. Ondra reagoval nečekanými výbuchy vzteku a řevu, neustálou potřebou mazlení a častým nočním vstáváním. Takže bylo potřeba mu neustále dokazovat, že jsme tady pořád pro něj. A to opravdu jsme. Jediný Petr byl v klidu, má můj obdiv. :-)

Po týdnu plného zbytečného stresu mi najednou svitlo. Čekáme miminko, tak na čem jiném teď záleží? Malé auto? Pořídíme kufr na střechu. Že to nezvládnu? Vždyť to jsem už slyšela tolikrát od té doby, co mi byla diagnostikována roztroušená skleróza a pokaždé jsem srazila předsudky na kolena. A třešnička na dortu? Ondra začal spinkat celou noc (až na boje se zoubky). A Ondráškovi se má narodit parťák do boje s rodiči, nikoliv jeho rival. Takže všichni společně míříme vstříc světlým zítřkům, obavy házíme za hlavu.

Před návštěvou u své lékařky jsem si koupila ještě jeden těhotenský test. Naprosto zbytečně. Těhotenství na sobě cítím každým coulem. Bolestivé napětí v prsou, citlivý podbřišek a momentálně ještě pěkně silně „ranní“ nevolnosti. Když jsme už u toho, kdo vymyslel ranní nevolnosti? Vždyť to trvá téměř celý den. Nicméně se nedám zastrašit. Jím to, co mi chutná a nepřemlouvám se ke každému jídlu. Připravuji si co nejmenší porce, i když mám velké oči a v jeden moment bych vyjedla celou lednici. Osvědčil se mi čaj na dobré trávení, takže se obydlím neustále line vůně fenyklu, heřmánku a pelyňku. Únavu řeším tak, že si jdu lehnout vždy, když ten můj raubíř usne... a kdekoliv, kde to jde. Nepříjemná je také neustávající zimomřivost. Řeším to tak, že nosím nepřitažlivé chlupaté ponožky, dva svetry a vyskytuji se vždy poblíž topení. Partner Peťa je zase pilířem, který nese na svých bedrech vaření, mytí, uklízení aj. A já mohu naplno odpočívat. Jak já ho zbožňuji. :-)

Čtěte také:

Už mám za sebou dvě návštěvy u gynekoložky. Miminko je v pořádku. Dokonce to vypadá trochu více jako človíček než Ondra v těchto týdnech. Tento týden mě čekají odběry krve. Ještě bych měla navštívit svoji RS poradnu v Praze, ale návštěvu jsem musela odložit z důvodu nemocného kulihráška (pracovní název pro Ondráška). Bohužel budu muset asi na pět sezení k zubaři (pozůstatek minulého těhotenství a kojení). A to bohužel sezení včetně vrtání. :-/ Už teď se mi kroutí prsty u nohou. Jen si počkám na konec prvního trimestru, abych si mohla nechat píchnout injekci na zmírnění bolestí.

Už také přemýšlíme, jak vyřešit spaní. Zda budeme všichni spát v jedné místnosti nebo já a pišťoch (pracovní název pro druhé miminko) v obýváku, abychom nerušili Ondru s taťkou. Partner je zásadně proti; je to od něj hezké! Možná pořídíme závěsnou kolébku, jako pomocníka v uspávání. Minulý týden jsem navštívila místní bazárek s dětskými věcmi a koupila jsem pár kousků, z nichž jsem měla radost jak malé dítě. Ale nakupování mě ještě čeká, jelikož první dítě je červnové a moc toho přes léto neunosilo. Druhé bude listopadové, takže takový dáreček skoro pod stromeček. Řešila jsem i nošení Ondráška. Dopadlo to tak, že dokud mi nebude vadit bříško, bude Ondra na hrudi a pak se přesune na záda (myšleno v nosítku). Alespoň bude mít lepší rozhled, což jistojistě ocení. :-)

Dojmů a pojmů je opravdu hodně, ne všechny dokážu vstřebat a vyjevit na papír. Ale zcela určitě vím, že nás bude o jednoho víc a „že to bude hukot“. A co nás nezabije, to nás posílí. :-) Takže hurááá do boje!

Na počtenou v 11. týdnu, vaše Katka :-)


 Katka právě prožívá 10. týden těhotenství. Vy také? Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem? 

Komentáře k článku
Počet komentářů: 6
Obrázek uživatele Kátík
Kátík

Máte svatou pravdu, Kateřino :-) Když se povede start a hormony ženskou pořádně naladí, jde to. U Ondráška jsem byla hormony tak předávkovaná, že mi lékářka na neurologii nevěřila, že je mi tak dobře :-) Ještě, že je máme. Třeba se mi na podruhé podaří kojení udržet déle a já si budu užívat tu jízdu s hormony o něco déle. Děkuji za zkušenost a pozitivní naladění. Už se moc na ty naše parťáky těším! Přeji pevné zdraví a hodné ratolesti, ale především to zdraví (to je nejdůležitější)!

Obrázek uživatele Kateřina
Kateřina

Pokud se nepropadnete po porodu zdravotně, tak myslím, že právě ten start bude možná skoro nejjednodušší. Mám taky skorodvojčata (14 měsíců od sebe) a autoimunitní onemocnění. Po porodu jsem se naopak výborně držela a celé kojení taky (snad prý hormony). Nejobtížnější fáze se skorodvojčaty byla, když bylo dceři 9-12 měsíců, než se naučila sama chodit, ale už si chtěla hrát s malým bráchou, který byl ale pořád dost malý - utíkal, běhal, byl divoký... a malá lezla, stavěla se, padala - to jsem vzpomínala na ty klidné časy, kdy byla v zavinovačce a kdy ráda ležela v kočárku. Teď je mu 2,5 roku a malé 1,5 roku, venku spolu chodí za ruku a někdy takto ujdou i pár metrů :D rádi si teď už spolu hrají a s dvojgolfkami si troufám dělat větší výlety a nejsem tak omezena tím, že je nemůžu nosit.

Obrázek uživatele Kátík
Kátík

Děkuji za palce :-) Pevně věřím, že ty naše "dvojčátka" to budou mít taky tak. Náročný bude start, ale už se těším, až si začnou hrát a komunikovat spolu. Ondrášek děti, malé i velké, miluje a se všemi si chce hrát :-) Nebojte, na to nošení si dám pozor. Jakmile mi to nebude příjemné, bude nosit tatínek :-) Zatím nashledanou u příštího příspěvku!

Obrázek uživatele Kátík
Kátík

Věřím, že mě psaní opravdu bude bavit. Děkuji! V práci jsem tím byla pověstná :-) Boj to bohužel bude, ale bez toho by byl život nuda a žádná sranda. A každý "boj" člověka posílí, takže se už těším :-)

Obrázek uživatele Kateřina
Kateřina

Věřím, že nepůjde o žádný boj a že vše dobře dopadne. Ať Vás psaní baví!

Obrázek uživatele Uživatelka Babyweb.cz
Uživatelka Baby...

Držím palce! :) Moje dvě nejmladší děti jsou 16 měsíců od sebe, je to sice "hukot", ale nejmenšímu je teď 9 měsíců a s bráchou už jsou jako dvojčata - začínají si spolu hrát a nedají bez sebe ránu:) Jen na to nošení pozor, já si takhle ve dvanáctém týdnu s dítětem v šátku uhnala hematom na děloze.

Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené