Veronika: Doma, doma, doma…
Těhulka LIVE
TĚHULKA LIVE! VERONIKA Uplynulých 14 dní v kostce: Domů z porodnice jsme přijeli v pátek večer. Anitka spala. Ještě jsme si chvíli povídali se švagrovou Miki, která dcerku hlídala. Tom pod náporem všech emocí potřeboval vypustit. Takřka vyexoval flašku...
Co se týká mladších sourozenců, mě se osvědčilo nejstaršího od narození vychovávat s tím, že nebude jedináček. Že na něj prostě nebudeme mít čas pořád a že se musí zabavit i bez nás. Že základní vztah v rodině je mezi rodiči, oni dva byli na začátku a jednou spolu zase budou jen oni dva. Že dítě samozřejmě milujeme a bude mít u nás vždycky zázemí a bude k nám patřit, ale postupně si vybuduje svůj život a svoje vztahy a jednou odejde. A že sourozenec je v tomhle spojenec, ne konkurence. A když se měl sourozenec narodit, už nijak nepřipravovat a prostě to vzít jako hotovou věc a těšit se. Když totiž dospělý začne dítě na něco připravovat, dítě vycítí, že je to asi proto, že by v tom mohl být problém a následně si v tom ten problém opravdu najde. Krom toho s některými emocemi se dítě holt musí vypořádat samo, nejde mu pořád všechno chystat, umetat cestičku a směrovat ho k tomu, co by mělo cítit. To může nadělat víc škody než užitku. Pro rodiče je to možná těžké, ale dítě má právo sourozence třeba nesnášet a nerozumět si s ním. Je to věc jich dvou, nikoho jinýho. Nevím, jestli je to naším přístupem, nebo máme tak úžasný děti (to máme každopádně:), ale všechny vždy vzaly narození sourozence stylem: „Jupí, další parťák na hraní! A kdy bude další?“ 🙂
Dobrý den, rozhodně nesouhlasím s předchozím komentářem, myslím že k tomu Veronika přistupuje dobře. Dítě potřebuje rodiče jako průvodce životem a novými situacemi, nechat ho v tom samotné může mít špatný efekt na jeho emocionální vývoj a vůbec, popírat citlivost dětcké duše je tristní. Já sama jsem ze čtyř dětí a rodiče měli přístup, že dítě se přidává k jejich cestě a ne naopak, a proto se má dítě holt přizpůsobit. Ačkoli jsem měla z narození všech mladších sourozenů velkou radost, nikdy jsme mezi sebou neměli kvalitní vztahy, převládala rivalita a myslím že nás to všechny mrzí, právo nesnášet sourozence teda není žádný super výdobytek, ocenila bych spíše prostředí ve kterém se mohou utvářet zdravé vztahy.
Držím Vám palce Veroniko a těším se na další článek
Omlouvám se, jestli jsem se špatně vyjádřila, ale rozhodně jsem to nemyslela tak, že bychom v tom dítě nechali samotné. Naopak, pokud se ptalo, zajímalo nebo cokoliv řešilo, byli jsme tu pro něj. Ale prostě jsme k tomu nepřistupovali tak, že až se mimino narodí, bude tu problém k řešení. Když jsem byla podruhé těhotná, všude jsem slýchala věty jako: „Musíš se mu teď víc věnovat, pak už nebude čas.“, „Musíš ho na to připravit, aby sourozence přijal.“, „Musíš ho ujišťovat, že ho pořád miluješ a že budeš mít ráda oba stejně.“, „Je to jeho teritorium a miminko bude vetřelec.“ Kdybych se chovala podle toho, byla by to hrozná křeč a dítě by to poznalo. A z článku jsem trochu cítila právě takovou křeč. Kdybych se staršímu dítěti začla v těhotenství o to víc věnovat, těžce by pak neslo, když by najednou nebylo tolik času. Ujišťovat, že ho miluju? To přece dělám pořád, ale asi jinak, než si okolí představuje. Kdyby to bylo stylem „i přesto, že budeš mít sourozence, pořád Tě miluju“, byl by to signál – počkat, to jako může znamenat, že by mohlo být i jinak? Co když to nakonec přece jen bude jinak? A hele, maminka oňuňává bráchu, už ho má asi radši! Navíc mívají rodiče často představu o tom, jak by měl sourozenecký vztah vypadat. A pak těžce nesou, když to vychází jinak a snaží se dítě směrovat k tomu, jak by to „mělo být“. Ale někdy si ti sourozenci prostě opravdu nerozumí a snažit se je dát dohromady vede jen k tomu, že se ještě víc zatvrdí. Proto jsem psala, že jsou věci, s kterýma si to dítě prostě musí poradit samo a to u toho, jak si nakonec poradí, neexistuje žádný „dobře“ nebo „špatně“ (samozřejmě pokud tím neškodí někomu dalšímu). To, že to člověk bere jako my, nemusí znamenat, že je to prostředí, kde se neutvářejí zdravé vztahy. Možná mám jen štěstí, ale zatím jsem nadšená, když vidím svoje děti, jak si spolu hrajou a jak spolu chtějí trávit čas. Kdoví, možná budu za pár let mluvit jinak:)
Chápu co chcete říci a oceňuji že jdete svou vlastní cestou, tak jak to cítíte, i když já mám trochu jiný přístup a nemyslím, že citlivým připravováním jedináčka na příchod sourozence něco zkazím nebo, že by to znamenalo hned křeč kterou popisujete. Souhlasím s tím, že dítě získá jistotu nebo nejistotu z toho jak jednáme, spíš než z toho jak mluvíme. Z článku necítím křeč ani snahu umetat cestičky. Když jsem popisovala svůj příklad tak jsem tim nechtěla mířit konkrétně na Vás, chtěla jsem ukázat, že první reakce na sourozence není stěžejní. Omlouvám se jestli jsem byla na začátku zbytečně emocionální, reagovala jsem především proto, že kdyby mně v šestinedělí někdo takto kritizoval tak bych z toho byla dost špatná a přijde mi to trochu nespravedlivé ale naštěstí každý není tak citlivý jako já 😉
Milá Viki, děkuji za komentář i podporu. Pochopila jste mě:-) asi i proto, že máte podobný přístup.
Milá autorko ostatních komentářů, i Vám děkuji za názor..každý s dětmi komunikuje tak, jak je mu to nejpřirozenější – neprožívám žádnou křeč:-) protože prostě jen dělám to, co cítím. V naší rodině nerozlišujeme vztahy na důležitější (mezi rodiči) a jiné mezi rodičem a dítětem – vlastně jsem o tom takto nikdy ani nepřemýšlela. Prostě jsme spolu. Máme se rádi. Komunikujeme jako partneří. A tím, že jsem Anit říkla, že zezačátku bude brácha jen mimino, co jí a spí, jsem jí myslím dost pomohla. Znám spoustu příběhů zklamaných batolat, která čekala, že se jim narodí „kamarád“ – a pak se nestačila divit 😀 Určitě ale není žádné „špatně“ nebo „dobře“ u tohoto ani jiných témat. Myslím, že každá rodina by si to prostě měla nastavit tak, jak jí to nejvíc vyhovuje (a vykašlat se na rady ostatních- takže jestli Vám rady typu „musíte dítě připravit na příchod sourozence“ nesedly, dobře jste udělala, že jste je ignorovala:-D).
Prima den. Veronika