Veronika: Doma, doma, doma…

TĚHULKA LIVE! VERONIKA Uplynulých 14 dní v kostce: Domů z porodnice jsme přijeli v pátek večer. Anitka spala. Ještě jsme si chvíli povídali se švagrovou Miki, která dcerku hlídala. Tom pod náporem všech emocí potřeboval vypustit. Takřka vyexoval flašku vína. Já si s Damíkem rozestlala v obýváku (Anit přeci jen ještě dost kašlala) a vše vypadalo na klidný večer.

Pak se ale vzbudila Anit. Slyšela nás – a pochopitelně chtěla mámu. Šla jsem ji uspat. Do toho Damík hlad. Anit byla neuspatelná – asi se bála, že zase odejdu. Takže jsem pendlovala mezi dětmi a pak ke staršímu vyslala navátého Toma. První noc doma teda celkem chaos.

O víkendu naštěstí přijela švagrová – pohrála si s Anit, pomohla mi uklidit domácnost (díky, díky, Miki!) a já se cítila dobře. Opečovávaná šestinedělka, která zvládá přesně to, co má. Starat se o miminko. Hrát si s batolátkem. Odpočívat.

Novopečení sourozenci neměli zrovna dokonalý start. Anit desetkrát denně slyšela: „Ruku před pusu. Nekašli na Damíka.“ Myslím ale, že nemoc značně ovlivnila psychika – první noc bez mámy, nové miminko v „jejím“ teritoriu. Vypozorovali jsme, že kašle hlavně, když se jí nevěnujeme. Taky ji dost často bolela nožička (nebo bříško), chtěla se hodně nosit, nechala se krmit. Moje citlivá beruška! A tak jsme se na ni konečně naladili, zvolnili, zahalili se trpělivostí.

Někde jsem četla, že když do domácnosti přibude sourozenec, pro staršího je to podobné, jako kdyby si manžel přivedl domů novou ženu. No, úplně mi to srovnání nesedí, ale každopádně jsem přesvědčená, že je potřeba starší dítě zahrnout péčí, pozorností a hlavně láskou. A tak se to snažím dělat. A když netrpělivost nebo emoce předběhne mou „dospělou a vyspělou, trpělivou a milující já“ – prostě to Anitce vysvětlím. Mluvím s ní. Mluvím jako vždy a o všem. A zdá se, že bude líp!

Když jsem se po dvou nocích přestěhovala do ložnice, nastal první zlom. Anit se trochu uvolnila. Rozradostnila. A zlepšil se jí i zdravotní stav. V pondělí taky přišla pediatrička – udělala odběr krve z patičky a vyšetřila Damíka i Anitku. Miminko krásné, zdravé, přibírá a vypadá spokojeně. Batole trochu zahleněné, ale uzdravující se. Moje hravá dceruška se pomalu vrací.

Během prvního Damíkova týdne jsme ještě párkrát slyšeli ten nepřirozený, zajíkavý pláč naší holčičky, který jsme dosud neznali. Pláč volající o pozornost. Tázající se, jestli ji pořád tak milujeme. Pláč změny. V trochu menším měřítku jsem tento dceřin stav už poznala – a to, když jsme po letních prázdninách zase najížděli na „nudný“ pražský režim. Tenkrát mrzutost trvala tři dny.

Postupně se Anitčiny nespokojené stavy mírnily – rozmrzelost přicházela s menší intenzitou i méně často. Konec prvního týdne a začátek druhého v roli starší sestry už přinesl zase naši veselou, užvaněnou, výskající Anit. Konečně bráchu i pohladila a olíbala. Z pochování má ještě trochu respekt. A my ji do ničeho netlačíme. S aklimatizací celé rodiny pomohl výrazně Tom, který zůstal první dva týdny po porodu doma a Anitku každý den vytáhl někam ven.

A já si říkám, jak je to vždy jiné a zároveň podobně nové. U miminka Anit jsme byli vykulení novorodiče. V prvních týdnech, pokaždé když dcerka zaplakala, sevřelo se mi hrdlo. Byla jsem v tenzi. A v noci úzkostně sledovala blikající světýlko na monitoru dechu. Bála jsem se ji nosit ze schodů. Připadala mi křehká, slabá. Zdály se mi dramatické sny. Takový strach jako v šestinedělí po prvním porodu jsem ještě nezažila!

S miminkem Damíkem jsme ostřílení druhorodiče. Monitor dechu jsme ani nevybalili a náš kontaktní syn s námi spí od narození v posteli. Postýlka slouží jen jako zábrana proti spadnutí někoho z naší čtveřice tísnící se na 160 cm postele (už abychom byli v novém bytě, kde jsme si dopřáli super-postel širokou 220 cm, jupí!). Taky už se nepereme o to, kdo bude přebalovat (u Anitky jsme chtěli oba!). Damík vplul do našeho života a rytmu, nenásilně se začlenil a někdy mám pocit, jako by tu byl s námi už dlouho.

Kojení se mi rozjelo úplně přirozeně, jako bych nikdy ani kojit nepřestala. Bradavky jako z oceli nerozhází ani Damův apetit (přes den se přisává i po hodině a půl, zato v noci prospal už i čtyři hodiny! paráda). Fyzicky jsem naprosto v pohodě, psychicky rozhodně líp než po porodu Anit. Ale pořád je to šestinedělí – a já z něj mám respekt. A nebudu lhát, že nepláču. Naposled když jsem se s radostným očekáváním vrhla na hromadu kalhot, které jsem během těhotenství nemohla nosit – a skončila zase u legín.

Čtěte také:

Ale vím, jak si zlepšit náladu – pohraji si s dětmi, promluvím si s Tomem, nacpu se placentovými kapslemi, chlorellou, laktačním čajem a Carem, popř. vše završím pár arašídy v carobu, nechám se vytáhnout na procházku s kočárky (Anit se chce taky vozit! Ale už jsme koupili sedátko/stupátko za Damíkův kočár, takže hurá – procházky zvládneme i bez Toma). Ještě mi zbyla i nějaká balení Femibionu – ten si nechávám na „horší“ časy. A ty přijdou, jak si pamatuju od Anit. Modřiny, vypadávání vlasů, málo energie – kojení dokáže tělo pěkně unavit. Snad mi tentokrát kombinace deseti vitaminů, jódu a dalších látek pomůže období VV (vyšťavené Veroniky) překonat. Uvidíme.

Po šestinedělí s Anitkou jsem se zapřísáhla, že u druhého dítěte se budu víc rozmazlovat. Nikoho nebudu zvát. Nechám se hýčkat od Toma, který bude co nejdéle doma s námi. Budu odpočívat a spát a mazlit se s dětmi. Doteď si pamatuju, jak mě pět týdnů po dceřině narození rozhodila návštěva kamarádky. Tentokrát se nebudu přemáhat. No. Myšlenka hezká – ale tak pro jednomatky. S batolátkem přeci jen nejde být šest týdnů zavřená doma. To bychom se zbláznili všichni. Takže týden po porodu přijeli na víkend tcháni. Spali u švagrové a přes den zabavili dcerku, která byla v sedmém nebi. Taky dovezli řízky a salát. Kafe jsem jim nevařila a na hospodyňku si nehrála. A i když by si Veronika před dvěma lety klepala na čelo, Veronika teď byla ráda. Takže oprava postoje pro vícedětné rodiny: Citlivá návštěva ideálně s proviantem, dárkem pro staršího sourozence, popřípadě ochotná vypomoct s domácností a pohrát si s batoletem vítána. 🙂

Mým největším šestinedělním dopingem je Tom. Tom, který vyváří vývary. Tom, který si hraje si s Anit. Tom, který mě chválí, jak mi to sluší, a tvrdí, že vůbec nechápe, že ty kalhoty neobleču – jestli se mi prý nesrazily. Tom zůstal dva týdny s námi. Pracoval z domu. Řešil rekonstrukci. Tom jel jako stroj. Tento týden už jsme na to sami a trochu se toho děsím. V menším jsem si to vyzkoušela o víkendu – můj muž musel zapít syna. A to rovnou ve Špindlu. Když mi to poprvé oznámil, docela jsem zuřila. Dva týdny po porodu být sama s dětmi přes noc kvůli chlastání? Postupně jsme to probírali a pochopila jsem, že Tom to potřebuje. Vypnout. Vyčistit si hlavu. No, vyčistil řádně. Celou sobotu se pak čistil z vyčišťování. Hm. A Damík, který až do pátku spával jak mimino a budil se po třech hodinách, najednou od pátečního odpoledne usne maximálně na dvacet minut. Připomíná mi to první měsíce s Anit. Ovšem s batoletem (které pořád dokola říká: „Mami, pojď si hrát.“) za zády je to trochu jiná liga. Jsem zvědavá, co přinesou další dny. Doufám, že teplo a slunce. A pro nás procházky a hřiště.

Vaše najaronaladěná V.


70px_cmc_banner.jpgLékařskou péči Těhulce LIVE! poskytuje: CMC – soukromá klinika, která klade mimořádný důraz na nejvyšší kvalitu pediatrické péče. 

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.
TOPlist