Afetální plodové vejce

KLUB TĚHULEK! ŠÁRKA Píši se zpožděním. Já vím, ale snad mi bude odpuštěno. Od středy si totiž stále připadám jako ve snu. Jako v hodně, hodně špatném snu.

img_20161228_0843141-1100x618.jpg

Byla jsme si tak neskutečně jistá, že čekáme miminko, a že je jen mladší než by mělo být, že jsem ještě v úterý večer vybírala těhotenské oblečení na léto. Ale měla jsem více poslouchat svoje tělo a více mu věřit, že to je tak, jak pan doktor říkal.

Ve středu ráno, jsem vstala brzo ráno a padla na mě nervozita. Hlavou se mi točilo všechno možný a nemohla jsme ani jíst ani pít. Přítel mě vezl na metro a ještě cestou jsme se stihli pohádat. Byla jsem hodně nervozní a přišlo mi, že mě neposlouchá a nevnímá. Že prostě nechápe, jaké mám obavy a že si nepřeji nic jiného, než už být u doktora a vědět na čem jsem. Takže mi cestou pokládal spousty zbytečných otázek a ptal se několikrát na jednu věc a mě to vytáčelo.

Já jsem člověk, který si musí věci řešit nejprve sám se sebou, uvnitř svojí duše. Několikrát mi to bylo už vyčteno v předchozích vztazích a od přátel, ale taková já prostě jsem a na to, abych si to vyřešila, potřebuji dvě věci: 1. Cítit, že ten vedle mě mě má rád. 2. Ticho. Takže se to nakonec semlelo tak, že jsem vybouchla, praštila dveřmi od auta a zalezla do zastávky metra, která nevím proč, se mi prostě nelíbila ten den a byl to pro mě strašný problém.

Abych neomdlela hladem a vyčerpáním energie, koupila jsem si colu a bylo to to jediné, co jsem do sebe ten den dostala. Do čekárny jsem přišla akorát, stihla jsem se vyčurat a hned jít na řadu. Byla tam nějaká nová sestřička a začala se mnou sepisovat těhotenskou průkazku. Sice jsem jí řekla, že nemám těhotenství ještě potvrzené, ale nepřestala s tím. Asi i díky tomu to pak bylo ještě bolestnější.

Pan doktor se taky nechtěl vzdávat, hledal a hledal, ale našel ten samý nález jako minule. Takže mě odeslal do nemocnice na lepší ultrazvuk s tím, že až se vrátím, tak uvidíme. Už jsem se nevrátila.

V nemocnici to pak už byla jen jízda. Jako bych šlápla na klouzačku a jela. Doktorka se mě ptala, jaký nález jsme našli u pana doktora a pak mi to jen potvrdila. Jelikož jde o fakultní nemocnici, po tom, co mi sdělila, že plodový vak je prázdný a dítě se tedy přestalo vyvíjet hned na začátku, to dalších 5 minut vysvětlovala studentce. Chápu to, kdyby tohle nebylo, neměli bychom doktory, ale mně se chtělo plakat a vlastně jsem za celou dobu nedostala příležitost. Slezla jsem z kozy a doktorka začala vypisovat zprávu s tím, že kdybych byla na lačno, tak by mě vzali hned dneska, abych nemusela čekat a trápit se doma. Jelikož jsem na lačno byla, kromě pár loků té coly, tak mě hned přijali. Vlastně, musel jsem jít na chodbu chvilku počkat, aby se domluvila s anesteziologem, jestli to půjde. Šlo to.

Takže sestřička mě označkovala, sepsala se mnou papíry a odeslala na předoperační. Tam se mnou vyplnili další stoh papírů a řekli mi, že půjdu na řadu až jako poslední, kvůli té cole. Sestřička mě vybavila přezůvkami a košilkou, odebrala mi krev a nechala mě na pokoji. Dala mi nějaký prášek. Stále nevím, co to bylo, ale přestalo se mi po něm chtít brečet, takže asi nějaký uklidňovák. Na výkon jsem čekala do půl druhé, takže mi napíchli kapačku s výživou, abych neomdlela hladem a vlastně mě nechali celou dobu být. Četla jsem si, psala s přítelem, který mi neustále opakoval, jak mě miluje a jak na mě myslí a že je se mnou.

V půl jedné pro mě nakonec přišli, odvedli mě do předsálí, tam mi dali jednorázového andělíčka, čepici a speciální boty. Zeptali se mě na jméno, znovu, jestli nejsem na něco alergická a kdy jsem naposledy jedla. To samé se zopakovalo ještě jednou na sále. Posadili mě na kozu, připoutali mi nohy, na pravý ukazováček mi dali kolíček, co snímal můj tep. Do levé, kde jsem měla katetr mi pak zavedli uspávadlo. Ze sálu si pamatuji pana anesteziologa, jméno sice ne, ale pamatuji si, že to byli asi ty nejlaskavější oči, jaké jsem za ten den viděla. Pochválil ty moje, řekl, že mě dneska bude uspávat, znovu si zkontroloval jméno, alergie a jestli jsem na lačno a pak mi zavedl anestezii.

Vím, že na mě do poslední chvíle mluvil, ptal se jak se cítím, jestli mě to nepálí nebo nestudí, že mi dá masku s čistým kyslíkem a že usnu coby dup, ať se nebojím. To byla také pravda. Víte jak ve filmech, když natáčí operaci a někoho uspávají, je tam takový ten záběr jak člověk počítá a pomalu se mu zavírají oči? To není pravda, koukáte na strop, slyšíte jak na vás mluví a najednou Vás někdo chytne za rameno a řekne: „Paní XY, už se vzbuďte,“ a ležíte převozovém lehátku. Zřízenec se setřičkou vedle vás a je po všem.

To bylo první, na co jsem se zeptala, jestli je po všem. Když řekli, že ano a zeptali se jak se cítím, odpověděla jsem, že smutně a konečně se pořádně rozplakala. Slyšela jsem ještě, jak sestřička říká zřízenci, že jsem přišla o dítě. Po revizi musíte v nemocnici zůstat 4 hodiny. Dvě hodiny jen ležíte, maximálně si můžete sednout, každou chvilkou vám chodí měřit tlak a za dvě hodiny si dojdete na záchod. Za další hodinu Vám dají najíst a pak Vás pošlou domů.

Co mě zarazilo nejvíc? Jak se naše zdravotnictví stále stará jen o tělo. Dostala jsem informace k hygieně, k sexu, co dělat, kdyby něco a kdy na prohlídku k doktorovi. Ale o tom, že budu plakat, že mi bude zle na duši, že ta bolest je mnohem větší a co dělat, když si nebudu vědět rady s tímhle, to se mi nedostalo ani co by se za nehet vešlo. Všechno jsem si musela najít sama. O tom, že vlastně prožívám klasické šestinedělí se vším všudy, ale miminko nemám. Že mě stále bolí po ránu prsa a že mě ještě chvíli budou trápit těhotenské potíže. A to nemluvím o mém muži, který vlastně už vůbec nechápal, proč pláču, tak moc a tak často a proč mám neustále takový výkyvy nálad. Ráda bych mu dala něco přečíst, ale je to chlap. Nerad dostává rady a některým ženským pocitům rozumí jen velmi velmi málo. Nemůžu se na něj za to zlobit, ikdyž jsem ho měla chuť, několikrát během posledních dní, kopnout do zadku.

Takže tak končí naše těotenství. Miminko nebude. Alespoň budeme mít čas dostavit baráček. Připravit se, já nebudu muset nahánět dny kvůli mateřské a celkově. Příště, příště už to bude to ono. A třeba to budou ta vysněná přítelova dvojčátka. Tak třeba zase za rok.

Pohlaďte bříška, dejte pusinku miminkům a děťátkům vedle Vás a užívejte si krásné zimy, co knám konečně přišla.

S láskou Šárka

12.1.2017 3:30

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist