Balzám na duši

ŠÁRČINA RODINKA Jeli jsme na chalupu. Máme ji v Orlických horách, kousek od polských hranic. Vyjeli jsme po poledni, když se dcera vrátila ze školy a namísto jsme dorazili kolem 4 odpolední. Místo jako z pohádky. Místy až 80 cm sněhu. Přítel se samozřejmě cestou vyblbnul už jen jízdou. Chvilkami jsem si myslela, že chodím s pětiletým. Když narazil na prázdné parkoviště, nenapadlo ho nic lepšího než si střihnout zatáčku přes ručku. Moje nervy! Ale dětem se to líbilo taky.

Když jsme teda konečně dorazili na chalupu, celí a živí, začal boj. Nikdo tam od podzimu nebyl, nikdo nám neproházel cestičku na pozemku a bylo tam kolem půl metru sněhu. A teď si to představte. Čtyřicátníka, boby a pokus o došoupání se ke dveřím chalupy. Zaplaval do sněhu hned při prvním odrazu. Kdyby zabořil hlavu do sněhu, mělo by to větší efekt. Ale i tak dostal body za snahu. Nakonec se hrdinně rozhodl, že nám cestu prošlape. No jo, ale on je o hlavu větší než já, takže ač se snažil, stejně jsme skončili všichni promočení a zasněžení. Já jsem ještě ke všemu za sebou táhla syna na bobech, jelikož ten by se sněhem neprodral vůbec. Ale k chalupě jsme se dostali a měli skoro vyhráno, říkám skoro.

Protože jakmile jsem se i já se synem dohrabala k chalupě, vylezl můj milovaný a drahý muž s tím, že nemá klíč k vnitřním dveřím a že si myslí, že si ho jeho rodiče odvezli do Prahy. Dokážete si představit ten knedlík nadávek a vzteku, který jsem musela spolknout? Brodila jsem se sněhem sice jen přibližně 10 metrů (ano, chalupa má velký pozemek) ale i to mi stačilo. Už už jsem nás viděla, jak nasedáme zpět do auta a jedeme na Prahu, jak budu muset cestou poslouchat dceřino fňukání, protože se těšila a nic z toho. Přítel zatím telefonoval. Nejdříve švagrové, ta ale o klíči nic nevěděla. Nakonec se teda odhodlal zavolat rodičům. Klíč tam byl! Umě zastrčený tak, aby ho nikdo nikdy nenašel, jen ten kdo má mapu a vyluští hádanku. Byli jsme teda nakonec v chalupě a přítel že zatopí. Jenže si neuvědomil, že komín je zapadaný sněhem a jak tam naložil, kamna netáhla a dým nám začal čadit do chalupy. Takže místo toho, abychom seděli v teple, jsme další hodinu větrali jak blázni, abychom se neudusili kouřem.

Když už teda kamna čmoudila kam měla, přítel odhazoval sníh a nosil věci, já jsem chystala večeři, vybalovala a povlékala peřiny. A to vám takhle stojím u dřezu omývám brambory a jak si u toho tak přešlapuji, říkám si: „Proč to tady tak čvachtá?“ Kouknu na zem a tam potopa. Myši nám překousaly husí krk od odpadu. Všechna voda tedy vytekla přímo do skříňky pod umyvadlem a dál na zem. A já si v tom tak stála a měla jsem ještě stále nervy na pochodu. Navíc jsem zjistila, že jsem dětem zapomněla zabalit bačkory, takže jsem je musela hlídat, aby do té povodně nevlétly. A že ty moje děti by to udělaly s radostí. No vytřela jsem a bylo zažehnáno. A říkám si, že pro dnes by stačilo.

V osm jsem zahnala děti, ty usnuly jak když je do vody hodí a my měli s přítelem na sebe konečně po týdnu pořádně čas. Jen kdybychom nebyli tak pekelně unavení a nevytuhli vprostřed filmu. Říkala jsem, že jsme s sebou brali i psa? No jo, brali a představte si, Gina neměla na práci celou noc nic jiného než čekat, kdy se otočím obličejem do světnice, aby mi ho mohla začít olizovat. A to přísahám Bohu, make-up jsem si před spaním sundala.

Druhý den jsme strávili bobováním, děti byly nadšené, i když se chvilkami handrkovaly o to, kdo má lepší boby, kdo dojede dál a podobně. Stejně, po obědě jsme to byli my dva, kdo usnul. Odpoledne už jsme zůstali na chalupě, přítel odhazoval sníh a děti létali venku a bobovali z té hory sněhu kam to házel. Večer si sami připravily buchtičky se šodó, protože jsem prohlásila, že na těsto jim zadělám, ale matlat se s tím nehodlám. A navíc byl od nich alespoň na chvilku klid. No a v osm už zase spaly jak nemluvňata.

Neděle už byla zase trošku náročnější. Ono v sobotu se taky stalo pár nedorozumění a situací k řešení a v neděli to prostě už jen gradovalo. Až tak, že jsem na děti trošku zakřičela, když jsme byli ve vesnici bobovat. Upřímně, byla jsem unavená a přítel, jak to nejsou jeho děti, tak ne že by mi nepomáhal, ale místo toho, aby se k nim sehnul a zeptal se nebo jedno na chvilku zabavil než já obstarám druhý, ale spíš tak na ně houkne a nezabývá se tím. Nevidí, že je na mě toho až moc, nebo vidí, ale neví jak to má řešit? Kdo ví. Do hlavy mu nevidím a zatím jsem se ani neptala. Ale vygradovalo to, přítel něco uklízel a Maxík mu do toho, ne naschvál, kopal, protože chtěl něco podat z linky. A přítel místo toho, aby vzal syna a zeptal se, co chce, mu neustále do kola opakoval, ať do toho nekope. Když jsem na to upozornila, přítel odešel z místnosti, takže jsem já musela vzít Maxe, vyřešit jeho aktuální potřebu a jít za přítelem ho usmířit. Což se mi asi úplně nepovedlo. Nemluvil se mnou. Takže jsme balili v tichosti. Já to nevydržela a došla jsem za ním s promluvou. Ne do duše, ale o mně.

Co jsem mu řekla? Že vím, že ani on to nemá jednoduché, že místo jedné osoby se musí sžívat se třemi a to ještě tak šílenými jako jsme my. Ale zeptala jsem se ho, jestli si uvědomuje, že i pro mě to není žádný med, že to je pro mě velké psychické vypětí. Když se něco porouchá, řeším to já. Od rána do večera urovnávám vztahy mezi dětmi, vztahy mezi jím a dětmi a nakonec i vztah mezi námi. Když se něco stane, jsem to já, která přijde a řeší to, ale koho z nich napadne přijít za mnou a zeptat se, co mi je, jestli potřebuji pomoc, nebo kdo z nich za mnou ve chvíli, kdy mi není psychicky dobře přijde a třeba mě jen obejme? A je to tak psychicky náročný, že se opravdu není kolikrát co divit, že jsem na něj i na děti nepříjemná. Seděl, koukal, nic neříkal, tak jsem šla dál uklízet a balit. Pak najednou přišel a pevně mě objal. Pak už bylo zase dobře. A cestou zpět, když jsme stavěli v motorestu na večeři jsem si uvědomila, že on to nemyslí zle, že jen je opravdu asi bezradný kolikrát a líp to prostě neumí.

A kdy jsem si to uvědomila? Když mi seděl syn na klíně a já ho krmila jeho jídlem. Přítel mi totiž sám od sebe, beze slova, nakrájel jídlo na mém talíři, abych ve chvílích, kdy budu mít volnou ruku, mohla jíst také. A to jsou ty maličkosti, kterých si musíme cenit, protože tohle gesto je stokrát větší důkaz lásky než to, že mi přinese pugét růží. Nakonec jsem i tak musela zkonstatovat, že i s těmito mráčky to byl báječný víkend a já si při pohledu na tu zasněženou krajinu skoro vyléčila dušičku.

Mějte se krásně, užívejte zimy dokud tu ještě je, pusinky dětem a pohlazení bříškům.

Šárka

31.1.2017 8:45

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist