Šikula s boulí na čele

MIMI LIVE! VÍTEK Perfektní breptání, perfektní lezení, perfektní oblézání nábytku…naše malé zlatíčko je perfektní ve všem, co si umane. Včetně novinek, které se za posledních pár dní udály. Jednou z nich je také živý vánoční stromeček, protože jak konstatoval Jára, když máme to naše mimino, nemůžeme mít přece umělý. No tak budiž, ale dokoupit ozdoby a svítící řetěz budu muset já…

4640_7717-1100x618.jpg

Fotografie je z ateliéru Fotoprome.cz


 Ne, že bych Vítka potřebovala nějak přehnaně vychvalovat, ale on je opravdu šikula na všechno, co se naučí. Všechny dovednosti, které už umí, mu stačilo pár dní trénovat, takže během pár dní ukázkově mával, krásně si drží láhev s pitím, bezchybně umí říct baba a mama a spoustu dalších věcí. Během minulého týdne taky dopiloval jednu z novinek. Snažili jsme se naučit pohyb rukama, kterým ukáže, jak moc je už veliký. Pár dní stačilo na to, aby teď na větu: „Vítku, ukaž, jak si veliký,“ zvedl obě ruce nad hlavu a ukázal tak na požádání, jak krásně vyrostl.

Jára ho pro změnu naučil plácnout rukou, tak jak si plácají velcí chlapi (to přeci oni oba jsou). Takže když Vítek večer dopije kaši, dostane od tatínka pusu na dobrou noc a plácnou si spolu. Abyste si to představili, tak jako si plácají třeba sportovci, když se jim zadaří. První den Jára nastavil ruku a Vítek ho chytil za prsty. Pomalu mu Jára začal ručku otevírat, a ukazovat, jak se plácá. No a během několika večerů to kluci dotáhli k takové dokonalosti, že si teď opravdu plácají jako dospěláci. Tenhle jejich večerní rituál je kouzelný, protože Vítek Járu bedlivě poslouchá a pozoruje, pak si dají pusu a pak to jejich plácnutí. Oba jsou přitom roztomilí.

Další novinkou, kterou se Vítek naučil, je vztekání. Naučil, to asi není to pravé slovo, každé dítě má nějaké takové období, ale k tomu našemu andílkovi to zatím moc nejde. Naštěstí se vztekání dostavuje jen někdy, převážně ve chvílích, kdy je Vítek unavený a ne a ne chytit spaní. To se pak vzteká, kope nohama, plácá rukama, křičí, píská a houká. Většinou zabere, když se trochu napije teplého čaje a u mě na klíně se uklidní. Ještě pořád Vítka občas ukládám do lehátka, které má od narození (je do 11 kil, musím už vymyslet, co si počneme pak), tam mu dám nějakou hračku a on většinou během chvilky usne. Vztekání se občas dostavuje taky po koupání, když se snažím Vítkovi obléct pyžamo. Začínám toho našeho čertíka podezírat z toho, že by nejraději spal jen v plíně. Možná si to pamatuje z horkých letních nocí, kdy takhle opravdu spinkal. Když nakonec bitvu s pyžamem vyhraji já a pyžamo, Vítek se uklidní až ve chvíli, kdy mě spatří s lahví kaše a vytuší, že bude nějaká dobrota před spaním.

Novinek by se našla ještě celá řada, ale ta opravdu nejčerstvější je z dnešního rána (článek píšu den předem, než vyjde na webu). Ráno probíhalo, tak jako každé jiné, jen s malou výjimkou, Vítek spal do šesti. Po probuzení jsme si ještě chvíli povídali v posteli. Pak jsem rozsvítila, Vítka sundala z postele a šla si odskočit. A protože náš průzkumník je opravdu zkoumavý, vydal se zkoumat cosi do rohu místnosti k topení. Já slyšela pouze krátký křik, ani ne pláč. Běžím rychle do ložnice, Vítek sedí vedle topení a na čele se mu začíná vylévat modřina a růst boule. Neviděla jsem to, ale zřejmě v zápalu boje narazil do topení. Máme takové to ploché, takže si naštěstí nepředstavujte ráno u žebrového topení. Zřejmě si to „nevypočítal“ a otočil se moc rychle. A já jako matka svého prvního dítěte, ano, přiznávám, zřejmě trochu hystericko-paranoidní matka, jsem Vítka oblékla, sebe ještě rychleji a jeli jsme k dětské doktorce. Boule byla totiž celkem velká a modřina během chvíle modro-fialová. Teď si některé z vás klepou na čelo, matky, které mají první dítě, mě možná pochopí. Naštěstí to samozřejmě nic není. Paní doktorka bouli osahala, koukla světýlkem do očí, a dodala to, co samozřejmě vím, že takových ještě bude. A jak dodal Jára: „Ježiš, s tím si jezdit nemusela, to přece poznáš, že to nic nebylo.“ No ještě, že mám tak pragmatického manžela, který bouli odhadl po telefonu. Příště zavolám rovnou jemu (samozřejmě to teď myslím v legraci, ti, kdo znají Járu a mě, vědí).

Teď malinko k těm Vánocům. Předešlé Vánoce, když jsme byli ještě bez Vítka, jsem zdobila jen malý umělý stromek. Tomu také odpovídá počet ozdob. Letos přitáhl Jára strom jako… s tím, že první Vítkův stromek nemůže být umělý. Dobrá, uznávám, něco na tom je. Dokoupím ty ozdoby a světýlka pro ten Vítkův výraz, až to bude blikat.

Trochu teď odbočím, když jsem minulý týden pekla cukroví, vzpomněla jsem si na dobu přesně před rokem. Je to něco málo přes rok, co jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Cukroví jsem tehdy pekla v předklonu s obrovským pupkem. Stromek jsem zdobila na skákacím míči, opět přes velké břicho. Na všechno jsem si vzpomněla a pokaždé se musela jít podívat na Vítka, jak ten rok rychle utekl a jak nádherné mám dítě. Vítkovi bude rok v lednu a já mám pocit, že měsíce utekly jako dny a že než jsem se stihla rozkoukat, mám doma skoro velkého kluka.

Krásné svátky, bohatého Ježíška a všem čtenářům klidné a úsměvné prožití svátků

přejí Vítek a Gábina

18.12.2013 1:24
Více o tématu: doktorkaklucimatkapohybruce

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist