Do porodnice jsem se dovezla sama

Do porodnice jsem to stihla. Jen od volantu jsem si musela občas odskočit. To když byly porodní bolesti k nesnesení.

Vždycky mě bavilo řídit auto. Možná to bylo tím, že jsem to měla v genech. Táta byl profesionální řidič, a tak není divu, že si asi přál spíš kluka než holku. Já jsem se však sice jako holka narodila, ale auta mám moc ráda.

Jaký máte vy, milí čtenáři, svůj porodní příběh? Napiště nám jej. Rádi ho zveřejníme a vám pošleme milý dárek.

Kdyby to přišlo..

Měsíc před porodem, když odjel můj muž na poslední služební cestu, rozhodla jsem se odjet k rodičům, protože mi bylo doma smutno a taky jsem si říkala, že kdyby to na mě v noci přišlo…

Jedeme!

A tak se taky stalo. Maminka se dojetím rozplakala, otec řekl, že tedy jedeme, on že je profík, tak snad může svou dceru dovést do porodnice. A tak jsme jeli. Cestou mi volal manžel, že už je na letišti a letí domů, tak jsem mu řekla, že já už taky letím, ale do porodnice.

Dojetí a stres

On na chvíli oněměl, a pak vesele pravil, že to je dobrý, že tedy pojede rovnou. Mezi tím, co takto můj muž v telefonu žertoval, situace v autě houstla. Čím byla má maminka dojatější, tím byl můj otec nervóznější. V jedné chvíli musel zastavit a odskočit si do místního lesíka.

Sedám za volant

Za chvilku zase zastavoval, protože se mu udělalo nevolno od žaludku. Tentokrát jsme byli v hlubokém lese. Kolem dokola noc… a tak mi zbylo jediné, stát se statečnou a posunout si řidičovo sedadlo pěkně dozadu a zavelet: Nastupovat!
A vyjeli jsme. Rodiče sice mou iniciativu nevítali zrovna s nadšením, ale já to neřešila. Maminka plakala, otec sténal, já si občas, když se mi to zdálo nesnesitelné, zastavila… ale pak honem pokračovala dál.

Stihli jsme to!

Stihli jsme to! Nakonec to stihl i manžel. A tak dnes doma našemu Honzíčkovi můžeme vyprávět, jak jsem byla statečná řidička, že jsem si pro něj do porodnice dojela sama dědovým autem. A ještě jsem dědu a babičku vzala s sebou!

Z babičky je šofér

Je pravda, že na další dva porody už mě manžel raději odvezl sám, protože se během mých těhotenství bál skoro opustit domov. A děda s babičkou? Babička se díky této příhodě naučila celkem dobře řídit auto, takže jí ho děda dnes i občas půjčí. Přitom ještě zcela sebeirinicky stačí říci: Jsem ten profík, ale co kdyby se mi zase přitížilo….

Komentář psychologa:
Představy o tom, jaké to bude, až pojede maminka od porodnice, jsou různé.
Co však dělat v situaci nouze? Jsou chvíle, kdy dokážeme překvapit a překonat sami sebe.
Nemusí to sice být v situaci, když se zrovna chystáte porodit vaše první děťátko, ale i to se nakonec dalo zvládnout. Být nervózní je zcela lidské, a tak to berte třeba tak, že vám váš otec chtěl dá prostor k tomu, abyste mohla být statečnější než si sama sobě vůbec dovedete připustit. A jak vidíte, zvládla jste to na jedničku s hvězdičkou.

PhDr. Markéta Kavale

23.6.2009 10:48| autor: Markéta Kavale

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist