Těhulka Live! Tereza: Krkavčí matka?

Teda vlastně na obřad, protože celá svatba se aktuálně asi nemůže konat. Kamarádi se rozhodli vzít v únoru na vrcholu kopce. Vlastně se mi ta idea docela líbí. Já jsem se “musela” vdávat mezi kopci – potřebovala jsem na ně minimálně vidět. 🙂 Každopádně jsou to 4 km do kopce a 4 km z kopce. Lanovku nám Babiš kromě zpívání taky zakázal.

Hodně jsem zvažovala, zda vzít Tonyho s sebou. Vlastně chtěli jsme ho vzít s sebou, ale předpověď počasí neměla být nic moc a já jsem si nedovedla představit kojit v zimě v chumelenici. Chata bohužel není otevřená ani této výjimce. Docela to chápu – nikdy nevíte, kdo vás kdy napráší. Nakonec jsme se dohodli, že Toníka necháme babičce a jednou místo kombinace “prso + láhev” dostane jenom láhev. Tím pádem budeme mít cca 6 hodin na to dojet pod kopec, vyjít ho, kouknout se na obřad, vyfotit se s novomanžely, seběhnout dolů a zase se vrátit domů.

Byla jsem nadšená! Total. Byla sice trochu mlha, ale sněžilo. Představte si tu hezkou zimu z Mrazíka jen tedy bez dvou metrů sněhu a modré oblohy. 😀 S Tomem jsme zvolili nejlehčí trasu, aby mě nebolela jizva a on jako zlepšovák s sebou táhl sáňky na cestu dolů. Užívala jsem si to maximálně. Poprvé po více než měsíci jsem šla na “opravdový kopec” a vlastně jsme měli rande. První rande bez Toníka. Šli jsme ruku v ruce a užívali si to. Sice mě trochu přepadaly myšlenky typu: Jsi krkavčí matka, nechala jsi měsíční mimino doma a šla ses bavit, atd. Naštěstí mě Tomáš i moje mamka a další dětné kamarádky ubezpečily, že to je naprosto v pořádku. Že o Toníka je dobře postaráno, a že když bude mít spokojenou mámu, tak bude i on spokojený. Svatba byla krásná a já byla snad nejspokojenější od nového roku!

Heslo “spokojená máma = spokojené dítě” jsem slyšela za tento první měsíc nesčetněkrát. Nemůžu o sobě říct, že bych byla vyloženě nespokojená, ale rozhodně jsem byla dost nervózní, nevyspalá, ovlivněná hormony a nevěděla jsem, co mám s novorozenětem tak úplně dělat. Měla jsem pocit, že Tomášovi jde všechno daleko lépe. Byl tak nějak vyrovnanější a více v pohodě. Trochu jsem mu záviděla jeho trpělivost. Nicméně musím říct, že cesta na Javorový Vrch a jízda z něj dolů mě nabila novou energií a hlavně mi vrátila “vítr do plachet”. Taky jsem si vzpomněla na slova naší laktační poradkyně – někdy je třeba se vzdálit, abychom se mohli k miminku zpět přiblížit. A asi se to týká i mlíka. Bylo ho čím dál více. Konečně jsem z rodičovství a všeho okolo začínala mít dobrý pocit.

Co mi taky pomohlo, byly návštěvy. Jsem velmi společenský člověk a takové to “pravidlo – zavři se na 6 týdnů doma s dítětem a nikoho nepřijímej” není fakt pro mě. Udělala jsem si nové pravidlo – může přijít kdokoliv, ale musí mi přinést něco k jídlu. Fungovalo to perfektně. Jednak jsem nemusela vařit a pak mi taky kamarádi zlepšili náladu, ponosili mimouše a svět byl hned růžovější. 🙂