Máma nebo učitelka?

aneb Schizofrenie všedního dne

„Ve škole jsem klidnější než doma,“ přiznává učitelka v první třídě a zároveň matka prvňáčka, Pavla Uhrová. Jak se dokáže vypořádat se situacemi, kdy se prolíná její role profesní a role matky? Jak zvládá onu „schizofrenii všedního dne“?

Ten největší vnitřní boj je v tom, že člověk má nastudované, jak by to mělo být. Ale doma to tak není. „Slibuji si, budu na dceru klidnější… potom člověk přijde domů a má ze školy ‚takovouhle hlavu‘ a na leccos už nemá tolik trpělivosti.“

Pavla Uhrová má syna Vojtu ve čtvrté třídě, dceru Verunku v první. Sama učí prvňáčky.

„Docela jsem se toho bála,“ přiznává matka – učitelka.

V čem konkrétně vidí Pavla Uhrová největší úskalí svého „vnitřního boje“ mámy a učitelky?

O úkolech…
„Když píšu s Verunkou úkol a nejde to, jsem nervóznější než ve škole. Ve třídě přijdu, vezmu dítěti ruku, v klidu mu ukážu jak na to… ale ji pak většinou už jen hubuji. (smích) Houknu na ni: „Negumuj!“, když vidím, jak gumuje, co se jí nepovedlo. Asi je to i tím, že dorazím ze školy, kde jsem čtyři hodiny v jednom kole, a musím s Verunkou udělat ještě jednou to, co jsem dělala dopoledne… Navíc mám pocit, že by to měla znát ze školy… Rodičům samozřejmě na „‚rodičáku“ říkám, že mají být trpěliví, protože děti jsou malé a začínají, všechno se musí naučit, mají toho ze školy dost, když přijdou domů… Ale doma to pak člověk vidí trošku jinak… Nejvíc mě naštve, když Verunka píše a do toho začne dělat něco jiného, například mi povídá, co bylo ve škole. Nebo když je u nás na návštěvě bratránek a ona mu u toho něco vypravuje, předvádí se a najednou řekne: ,Jé teď se mi to nepovedlo!‘ Já na to, že se jí to fakt nepovedlo… Ale na druhou stranu musím říct, že Verunka je na školu šikovná, takže to takový problém není. Ve škole jsem schopná děti motivovat k práci, říkám jim k tomu básničky…, doma je většinou motivací: Prosím tě, dělej, ať už to máme hotové. Myslím přitom na spoustu jiných věcí, třeba kde máme být za deset minut. Verunka něco píše a já občas od toho i odcházím, jdu uklízet a jen na ni občas houknu, jestli má úkol už napsaný. Prostě je to u nás asi stejné jako v mnoha jiných domácnostech.“

O zlobení…
„Prvňáčci mě nezlobí. Je to spíš tak, že na školu nejsou zvyklí, mají ze školky svůj svět. Také mají potřebu všechno hlásit, jakékoliv šťouchnutí mi přijdou říct… To je na jednu stranu dobré, aby člověk věděl, jaké věci se jim dějí, ale někdy je toho moc. Jsem pořád mezi dětmi, neustále slyším ty jejich hlásky… Přijdu ze školy domů a potřebuji vypnout, nechci nic slyšet, žádné hlasy. Nedej bože, aby se děti začaly hádat.  V tu chvíli to opravdu nebudu řešit. Když slyším řev z dětského pokoje, kolikrát to odbudu a řeknu, ať mě nechají oba dva být a vyřeší si to sami. Navíc když slyším: ‚…ona mě…on mě…‘, je těžké rozsoudit, kdo si začal, když u toho člověk není. Nejčastější problém u nás je, kdo bude u počítače. Když není zbytí, tak samozřejmě musím zakročit.“

O strachu…
„Ve škole jsem třeba při tělocviku nebo o přestávce pořád ve střehu. Mám neustále tendenci zasáhnout, aby si děti neublížily. Doma to mám kolikrát tak, že si děti hrají nebo skáčou a manžel mi říká: ‚Tak raději běž, nedívej se na to.‘ Je to hrozně těžký boj. Dobře vím, že tím moje děti trošku trpí. Verunka se třeba naučí šplhat a teď chce skočit dolů. Já říkám: ‚Ježíšmarjá, to ne, musíš zpátky!‘
Už jsem z tělocviku naučená, jak děti mají šplhat a jak se dostat bezpečně zpátky, a nedej bože, aby to ona udělala jinak. Mám strach, že by se jí něco mohlo stát. Vím, že je to na její úkor. Proto raději odcházím...
Trpím závratěmi, strašně mi vadí výšky. Když jsme byli na pouti a děti šly samy na labutě, raději jsem se otočila zády, abych neviděla, co dělají. Pořád mám o ně strach. Určitě to mám ze školy. Neustále přemýšlím, co se může stát. A ono se většinou stane něco jiného…“

O absenci…
„Když jsem nastoupila do zaměstnání, byly Verunce tři roky a musely jsme do nemocnice. To tedy byl boj. Nemocné dítě… děti ve škole… Nevěděla jsem tehdy, ani jak dlouho tam budeme. Hodně jsme se střídali s manželem, pomáhaly babičky. Ty jsou na tohle zlaté. Kolikrát si říkám, jak to lidi dělají, když je dítě opravdu pořád nemocné… Jsou situace, kdy vím, že je dětem opravdu špatně a chci být s nimi. Řeknu si, nedá se holt nic dělat, budu s nimi týden doma.  Kdybych však měla být ze školy déle než týden – obzvlášť letos, kdy učím prvňáky – byl by to opravdu problém.“

Bleskový rozhovor o školních záležitostech

Kdy Vojta a Verunka dělají úkoly?
„Snažíme se je udělat hned, jak přijdou ze školy, protože večer jsou už unavení.“

Chystáte dětem aktovku?
„Dcera si to ohlídá sama, ale Vojta moc samostatný není. Večer mu řeknu, jestli to má v tašce, on že ano… a ráno přijde, že to tam nemá. Ze začátku jsem mu všechno kontrolovala, dávala do aktovky věci, když je tam neměl. Teď už jsem se naučila ho v tom nechat. Asi to chce nechat děti, aby byly samostatnější a naučily se to.“

Učíte se se synem o prázdninách?
„Ne. Když šel teď do čtvrté třídy, říkala jsem si, že už by mohl. Dokonce mě sám překvapil, když si psal na počítači vyjmenovaná slova. Měl jich tam asi deset a tím skončil. Myslím si, že by si děti měly o prázdninách odpočinout.“

Jak stíháte kroužky?
„Někdy mám pocit, že toho má Vojta docela dost. Chodí téměř denně na fotbal, dále na kytaru a nauku, výtvarku. Ale on bere sport jako odpočinek. Dcera má zatím jen dva kroužky, to je v první třídě tak akorát. Přesto musíme všechno dobře rozplánovat. Začínáme vždycky ráno, kdy se děti ptají: ‚Mami, jak jdu dneska?‘ To si pak půjčuji Vojtův rozvrh, abych přesně věděla, kdy a kde mám koho vyzvednout a kam ho odvézt.“

Nosí vaše děti do školy mobil?
„Vojta ho dostal ve třetí třídě, aby mě mohl prozvánět, když chodil sám na kroužky. Ale nenosí ho. Zjistila jsem, že je schopný ho někde nechat. Možná mobil ani v té době nepotřeboval, ale bála jsem se o něj. Verunce ho rozhodně hned tak pořizovat nebudeme. Kdyby se jí dostal do ruky, určitě by mi pořád volala.“

Učila jste děti číst a psát, než šly do první třídy?
„U každého to bylo jinak. Když šel Vojta do první třídy, byla jsem na mateřské a měla na něj víc času. Měla jsem tendenci ho naučit nějaké tiskací písmenko, něco spočítat. Verunka šla ‚nepopsaná‘. Jednak na to nebyl čas, navíc jsem se od toho oprostila. Bylo pro mne důležitější, aby znala barvy, dokázala se o sebe postarat. Nejsem zastáncem toho, aby rodiče učili své děti, než jdou do školy.“

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené