Co přinesl týden dvacátý sedmý…

KLUB TŤEHULEK! KLÁRA Tento týden je mým dvacátým sedmým těhotenským. Musím říct, že jsme si Adinku dobře pořídili, neboť každý nový kalendářní týden je zároveň začátkem dalšího těhotenského. Tak se nám to pěkně počítá. A co tento týden prozatím přinesl? S Pepou máme dovolenou. Neodjeli jsme ale nikam do zahraničí (to nás snad ještě čeká na […]

mff1-1100x618.jpg

KLUB TŤEHULEK! KLÁRA Tento týden je mým dvacátým sedmým těhotenským. Musím říct, že jsme si Adinku dobře pořídili, neboť každý nový kalendářní týden je zároveň začátkem dalšího těhotenského. Tak se nám to pěkně počítá.

A co tento týden prozatím přinesl? S Pepou máme dovolenou. Neodjeli jsme ale nikam do zahraničí (to nás snad ještě čeká na přelomu července a srpna) a místo toho jsme se rozhodli udělat si pohodový týden a navštívit naše rodiny. A tak jsme od pátku do středy byli u Pepových rodičů a po zbytek týdne budeme u těch mých. Tedy střídavě u mého táty a mamky, neboť jsou moji rodiče bohužel rozvedeni. Plán na tenhle týden je jasný. Především relax a žádný stres. Návštěvy přátel, oslavy narozeniny, hrady a zámky, Karlovarský festival, nějaké ta koupání, Rock for people…

Možná Vás to poslední zmiňované zaskočilo. Ano, jsem si vědoma toho, že dítě v 27. týdnu už vnímá zvuk a někteří odborníci proto pobyt v prostředí, kde hraje hlasitá hudba, nedoporučují. Nicméně jsem i přesto rozhodnuta se na festival vydat. Ale ve velmi omezené míře. Několik let za sebou jsem trávila na tomto festivalu dny a noci a divoce si užívala. Letos se tam chystám jen na jediné odpoledne, pít budu vodu a stát budu vždy v povzdálí, nikoli skandovat v kotli. No, a když se nebudu cítit dobře, pojedu hned domů. Rock for people se koná v místě mého rodiště, takže to není žádný problém.

Jinak mi tento týden přinesl jednu moc milou novinku a jednu, kterou bych si klidně dokázala odpustit. Prvně se s Vámi podělím o tu pozitivní – Adinka už zřejmě dorostla do těch správných rozměrů a já ji začínám cítit intenzivněji a častěji! Je to děsně fajn, protože se nemusím tolik strachovat, zda je vše v pořádku. Okolí má ale pořád ještě se zachycením „zpráv“ od Adinky problémy. Vždycky, když Pepa přiloží ruku na břicho, Adinka v tom okamžiku přestane s veškerým pohybem. Už jsem si i říkala, že to ta srandistka musí snad dělat tatínkovi naschvál. A tak ji Pepa cítil opravdu jen párkrát.

Ta druhá, ne tak příjemná, novinka, se týče mého spaní. Tedy abych byla přesnější – zhoršení kvality mého spánku. V jedné řadě za to může spoust divokých a velmi živých snů, většinou na téma porodu a mateřství. V druhé řadě je to čůrání během noci. Nikdy, opravdu nikdy jsem se za svůj dosavadní život nebudila během noci, abych si došla na toaletu. No a teď, jak už je Adinka větší , se to stává pravidelnou součástí mých nocí. A prý bude hůř, varují mě zkušené matky z mého okolí. Tak se mám na co těšit.

V minulém příspěvku jsem zmiňovala, že jsem podstupovala vyšetření na těhotenskou cukrovku. Dnes jsem se u mé paní doktorky stavovala pro výsledky a vše je v naprostém pořádku. Navíc, když jsem se doktorce zmínila o častém svrbění celého těla, odebrala mi pro jistotu krev, aby mohla vyloučit přílišné zatížení jater, které může ohrozit matku i plod. Jedná se o tzv. těhotenskou cholestázu. Výsledky jsem měla hned odpoledne a naštěstí na tuto nemoc negativní. Svrbění je tak prý nejspíše způsobeno suchou pokožkou nebo se může jednat o příznak nějaké alergie. Tak jako tak jsem ráda, že mi paní doktorka vyšetření ihned udělala a já se nemusím obávat nejhoršího.

Ústředním tématem tohoto týdne se pro nás s Pepou stala porodnice, potažmo porod jako takový. Diskutujeme, vymýšlíme, čteme některé recenze a názory. Už od čtrnáctého týdne jsem zaregistrovaná v porodnici U Apolináře, kde jsem již byla i na úvodním vyšetření (jedná se tedy spíše o sepsání anamnézy) a od minulého týdne jsme s Pepou u Apolináře objednaní i na předporodní kurz. Prozatím jsou mé zkušenosti s touto porodnicí jen pozitivní. Veškerý personál, se kterým jsem přišla do kontaktu, byl velice milý. Pravda ale je, že toho kontaktu prozatím příliš nebylo. Jinak jsem si tuhle porodnici vybrala vlastně dost impulzivně – měla jsem podvědomí, že se jedná o kvalitní lékařské zařízení a hlavně – loňské léto, kdy jsme s Pepou bezcílně courali Prahou, jsme se ocitli před budovou porodnice a mně naprosto učarovala její architektura. Pamatuji si, že jsme si sedli na lavičku na dvoře téhle porodnice, kochali se pohledem a já jsem prohlásila, že v téhle porodnici bych chtěla jednou rodit. Nečekala jsem jen, že to bude tak brzy po vyslovení mého přání.

Poslední dny jsem začala ale víc přemýšlet o tom, jak bych chtěla, aby v ideálním případě můj porod vypadal, a nejsem si najednou jista, zda je Apolinář tím pravým ořechovým. A to z jednoho konkrétního důvodu – toužím po intimitě a po přítomnosti Pepy po celou dobu porodu i po něm. Ideální by mi připadalo řešení, kdy bych celou dobu porodu byla v jedné místnosti, bez přítomnosti ostatních rodiček, jen s Pepou a lékařem či porodní asistentkou. A po porodu jsem měla pokoj sama pro sebe, kde by s námi Pepa mohl strávit naši první společnou noc ve třech. Co jsem se dočetla, není tohle mé přání nikterak nesplnitelné, či přitažené za vlasy, ale u Apolináře je, alespoň podle mých současných informací, neuskutečnitelné. Rozhodla jsem se, že než se téhle své představy vzdám, zkusím vymyslet jinou alternativu místa, kde přivedu Adinku na svět. A předevčírem už to vypadalo, že jsem ji objevila. Porodnice Hořovice. Jeli jsme se tam dokonce podívat a mohlo by to být to místo, kde by se mi splnila má představa o porodu v intimním příjemném prostředí. Jenže jak už to bývá, každá mince má dvě strany. A tak prozatím stále vede můj pomyslný žebříček Apolinář. Ptáte se nakonec, proč ne Hořovice? Hlavně z důvodu, že je to daleko – spočítali jsme, že i kdyby byla doprava bez nejmenšího zádrhelu, bude nám cesta trvat přes hodinu. A taky nám nezaručí, že pokoj, kde může přespat doprovod rodičky, bude zrovna volný. Mají totiž jen jeden a porody mají denně průměrně asi čtyři.

No, tak uvidíme, jak to nakonec ještě všechno dopadne. Nechci kolem toho dělat zbytečné cavyky. Nechci si porod plánovat do nejmenšího detailu, protože stejně vím, že člověk míní a život mění. Na druhou stranu si myslím, že i porod jako takový může být i přes bolest, která ho provází, krásným a silným zážitkem a nechci se o něj nechat připravit.

4.7.2013 9:18

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist