Dovolená se vyvedla, ale …

KLUB TĚHULEK! KLÁRA Včera jsem volala své gynekoložce kvůli výsledkům krve. Mám nízkou hladinu hemoglobinu. Naměřili mi hodnotu 94, přičemž norma je 120 – 160. Adinka je takový malý upírek, co ze mě vysává, co může. Všechno, včetně železa. Tak mi doktorka nasadila nějaké prášky, co beru dvakrát denně. A Pepa mi slíbil, že mě vezme […]

KLUB TĚHULEK! KLÁRA Včera jsem volala své gynekoložce kvůli výsledkům krve. Mám nízkou hladinu hemoglobinu. Naměřili mi hodnotu 94, přičemž norma je 120 – 160. Adinka je takový malý upírek, co ze mě vysává, co může. Všechno, včetně železa. Tak mi doktorka nasadila nějaké prášky, co beru dvakrát denně. A Pepa mi slíbil, že mě vezme na pořádný hovězí biftek. Není to naštěstí nijak velká komplikace, chudokrevnost trápí prý každou druhou těhotnou. A já teď vlastně ze zdravotních důvodů musím zkonzumovat nějaké to argentinské hovězí. A to se vyplatí.

Doma nejlíp?
Jinak jsme se v neděli vrátili z dovolené v Toskánsku. Bylo tam překrásně. A přes všechny mé obavy a naši nepřipravenost na tuhle cestu, jsem moc ráda, že jsme jeli. Musím sebekriticky přiznat, že jsem to naše malé dobrodružství zvládla na jedničku (možná jen s malinkým mínusem). Já vím, samochvála smrdí, ale byla jsem opravdu mile překvapená, jak mé tělo i Adinka samotná, tenhle výlet zvládly. Dlouhé cestování v autě, několika hodinové řízení auta, spaní ve stanu, horké italské počasí … Nic nás s Adinkou nerozházelo a moc jsme si to užili.

O mnoho horší to je po návratu do Čech. Nevím, čím to je, ale tady se mi zdá to horko nějak nesnesitelnější. A hlavně – už trvá příliš dlouho! V noci se budím horkem, při cestování tramvají ze mě kape pot, v kanceláři máme standardně přes 30 stupňů, doma to není o mnoho lepší. Vaření a uklízení je pro mě momentálně noční můrou, která musí být vždy prokládána několika ledovými sprchami. Jasně, dá se to vydržet. Ale říkám si, že už nechci být statečná, já už chci ochlazení! Prý snad přijde o víkendu. Jsem na to tedy zvědavá. A těším se.

Dovolená Ideál
Ale teď zpátky k dovolené. Pět dní jsme strávili v kempu poblíž Livorna. Koupali se v moři i v bazénu. Slunili se. Relaxovali. A taky jsme podnikli nějaké ty výlety po památkách. Třeba do nedaleké Pisy. S tím sluněním se to tedy v mém případě mělo následovně: mazala jsem se několikrát denně opalovacím krémem z lékárny, faktor 25. Kam mi paměť sahá, kupovala mamka na dovolenou vždycky krémy od jedné firmy a celá rodina na ně nedáme dopustit. Tak jsem si ho vezla s sebou i tentokrát. A nezklamal.

Abychom ale nic nepodcenili, koupili jsme hned první den slunečník a pod ním trávili veškerý čas, který zrovna nepatřil vodním radovánkám. Na pláži jsem samozřejmě zvědavě koukala, zda tam uvidím i nějaké jiné těhotné. První den se mi zdálo, že jsem snad jediná, kdo se vydal s pupkem k moři, ale pak jako by se s těhotnými roztrhl pytel. A některé měly taková břicha, až jsem si říkala, že snad pojedou na porodní sál rovnou v bikinách!

Zbylé tři dny jsme pak strávili už pryč od moře, ježděním po toskánských městech, vinicích, vesnicích. A tam už jsem byla jako těhotná větší raritou. Důvod je jasný. Těhotné u moře byly většinou místní, tedy Italky. A ty se památkám a turisticky exponovaným místům v požehnaném stavu spíše vyhnou.

Jediné, čemu jsem se při návštěvě malebných toskánských měst vyhýbala já, byly jakékoliv vyhlídky. Ač je za normálních okolností nikdy vynechat nechci. Nejvíc mě to mrzelo ve Florencii, kde pohled z kopule katedrály vřele doporučovali i v průvodci. Jenže tam zároveň psali, že je výšlap po úzkém schodišti o 400 schodech dost fyzicky náročný a ať každý tedy zváží svou fyzickou kondici, než se tam vydá. No, já ji zvážila a místo výšlapu zvolila cappuccino v klimatizované kavárně. A myslím, že jsem dobře udělala.

Já, tamagoči
Abych se ještě vrátila k tomu „ale“ v titulku mého dnešního příspěvku. Právě na dovolené jsem si uvědomila jednu věc. S přibývajícími týdny těhotenství se ze mě stalo jakési tamagoči. A to rovnou pořádně náročné.

Kdo nevíte, o čem mluvím, tamagoči je kapesní elektronická hračka, která k nám přišla z Japonska někdy na přelomu tisíciletí, možná i o pár let dříve a byla svého času velmi populární. Já tedy musím přiznat, že jsem nikdy nebyla jejím majitelem, ale pamatuji si, že ji měl na Základní škole snad každý druhý žák. Princip té hry je jednoduchý: staráte se o zvířátko, aby bylo co nejspokojenější. Musíte o něj pečovat, plnit jeho potřeby.

A já jsem se stala sama sobě tamagočim, u kterého dosáhnout 100% spokojenosti je téměř nadlidský výkon. Zvlášť ve ztížených podmínkách, kterými horké léto, dovolená v kempu a cestování jistě je. Kolotoč mých potřeb a požadavků má třeba následující průběh: Mám žízeň. Tak tedy logicky – napiju se. Jenže voda na sluníčku získala teplotu, že by se s ní dal zalít zelený čaj a to není to, co by splňovalo mé představy. Tak se tedy vydávám na nákup vody nové – chlazené a perlivé, neb ta mi přijde v horku nejvíc osvěžující. Mise splněna. Žízeň ukojena. Na řadu přichází další potřeba: čůrání. Veřejné záchodky v italských městech jsou spíše vzácností. Restaurace, kde bych s vyšpulených břichem požádala o dovolení, zda si u nich můžu odskočit, v nedohlednu. Potřeba čůrání nabírá na intenzitě. Adinka mě právě zřejmě kopla do močového měchýře. Nakonec volím jako místo uspokojení této mé potřeby jeden keř v parku. Nedá se nic dělat. Když musíš, tak musíš. A v těhotenství to platí dvojnásob. Čůrání v přírodě bez možnosti umýt si ruce ve mně vyvolalo potřebu novou. Mám pocit nečistých rukou. Nacházím obchod, kde prodávají dezinfekční gel. Lepší než nic. Jeden kupuju. Na chvíli se zdá, že jsem uspokojená. Tenhle stav ale netrvá příliš dlouho.

Po chvíli procházení se začínám cítit pálící stehna. Zas ty moje opruzeniny. Legíny, které jsem si pro tenhle účel koupila pod šaty zůstaly v autě. Přítel se tam tedy vrací. Navlíkám si legíny. Uf. Cítím úlevu. A taky mám hlad. Hledáme tedy nějakou hezkou restauraci. Nacházíme. Ale já si nějak nemůžu vybrat. Na nic z pětistránkového menu nemám chuť. Nakonec se zvedáme s tím, že si koupíme v supermarketu nějaké italské dobroty a uděláme si piknik v parku. Piknik je fajn, hlad je zahnán. Ale po chvíli už nevím, jak si sednout. Všechno mě tlačí, kostrč mě bolí.

A mám neuvěřitelnou chuť na něco sladkého. Potkáváme cukrárnu. Cedule hlásá, že jejich zmrzlina získala na jakémsi mistrovství zmrzlin třikrát za sebou zlatou medaili! Kupuju si velkou porci. Tři různé příchutě, cena čtyři eura. Dávám si do pusy první lžičku a zjišťuju, že i když zmrzlina to je dobrá, o tom žádná, já na ni vůbec nemám chuť. Těžko se mi to popisuje, ale skončilo to tak, že jsem víc jak půlku porce vyhodila. A celé to obrečela, protože mi přišlo líto, že ani nevím, co chci a ještě vyhazuji takhle drahou zmrzlinu do koše!

Pláč mě nějak vyčerpal. Chce se mi spát. Vracíme se tedy do kempu. Dávám si rychlou sprchu. A usínám.
Konečně chvíle bez potřeb. Dokud mě nad ránem nevzbudí potřeba čůrat.

A s novým dnem začíná nanovo kolotoč potřeb toho tamagoči uvnitř mě. Nečekám, že by se to do konce těhotenství mělo nějak vylepšit. A až se Adinka narodí? Pak se vlastně budu starat o taková dvě tamagoči! A to teprve začne asi ten pravý kolotoč!

8.8.2013 12:13

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist