Jak jsem dostala „za uši“ aneb Lekce uštědřená osudem

KLUB TĚHULEK KLÁRA Středa ráno a já ještě nezačala psát svůj příspěvek, kterých bych měla do středečního poledne odevzdat. Jsem už taková, většinou nechávám věci na poslední chvíli. A tenhle týden mám navíc „tvůrčí krizi“ – absolutně nevím, o čem psát!

Dny teď hrozně rychle letí, pořád je co dělat, co zařizovat. Ale psát o tom, jak kupujeme pračku, přebíráme byt, vybíráme nábytek, vedeme papírovou válku s bankou kvůli hypotéce a sháníme dobrovolníky na stěhování, se mi úplně nechce. A těhotenství momentálně probíhá tak nějak klidně, Adinka se má čile k světu a nebýt nočního chození na záchod, občasné křeče do lýtek a bolesti zad, díky které chodím pomaleji a klátivěji než za normálních okolností, ani bych nevěděla, že jsem v tom a za pár týdnů mám rodit.

Ve středu jsme si tedy přivstali, již v osm hodin jsme byli „V Zámcích“ (tak se to jmenuje tam, kam se již brzy přestěhujeme), abychom si zkontrolovali, jak finišuje rekonstrukce a já poté měla pokračovat do Hradce, abych se tam večer rozloučila s kamarádkami, co se mi rozjíždějí do světa a ve čtvrtek ráno absolvovala zubaře a těhotenskou poradnu. A samozřejmě jsem měla v plánu pustit se hned po příjezdu do Hradce do toho mého příspěvku na babyweb, abych to do toho poledne (plus mínus pár minut) stihla.

Musím se přiznat, že jsem poslední dny trošku podrážděnější a nervóznější a tak když Pepa řídil cestou na (snad brzy) náš byt, neodpustila jsem si zakoulet očima, když prudčeji zabrzdil, nebo mu zase připomenout, že nemusí jet jako král šneků, když mi bylo jasné, že na sraz se stavbyvedoucím nemůžeme dorazit včas. Pravda, nemá to se mnou můj přítel vždycky úplně jednoduché, ale přísahám, že se snažím být mu tou nejlepší přítelkyní. Jen je to zkrátka i za normálních okolností občas těžký úděl a pár týdnů před porodem je to občas úkol téměř nadlidský. Naštěstí je Pepa klidné povahy a tak mé poznámky a hlasité povzdechy snáší s ledovým klidem. Jenže i tak se „vesmír“ rozhodl uštědřit mi lekci, abych si asi ještě více vážila toho, jakého partnera vedle sebe mám a připomněl mi, jak důležitou vlastností je pokora.

Rozloučila jsem se s Pepou, sedla za volant a vydala se na zhruba hodinovou cestu směr Hradec. Nutno podotknout, že řídím ráda a myslím si, že snad i dobře. Minimálně o tom svědčí nula trestných bodů, žádná dopravní nehoda a několik tisíc naježděných kilometrů po celé Evropě. Tak jsem se tedy vymotala Prahou a rozhodla se, že se ještě na chvilku zastavím na Černém Mostě ve známém nábytkářském obchodním domě – pokochat se a třeba i koupit pár dalších, jistě nesmírně důležitých a praktických věci, do našeho nového bytečku.

Stále mě nepřestává udivovat, že již dvacet minut po otevření i ve všední den má obchoďák plné parkoviště a většinou je třeba využít parkoviště druhého – podzemního. Nicméně tentokrát jsem měla štěstí a zaparkovala hned před vchodem. Snad úplně poslední volné místečko na horním parkovišti. Stavím se na kávu (kterou mám jako každý správný nadšenec vlastnící kartu ve všední den zdarma ) a na mandlový dortík, nakoupím hrnečky na espresso, které jsou zrovna v akci, ještě pár nezbytností a vydávám se spokojena sama se sebou a svým úlovkem k autu. Jenže ať koukám jak koukám, čumák naší Octavie prostě v řadě aut nevidím! A jak se blížím, slyším troubení a nadávání. „To ani netrubte, to nějaký kretén takhle uprostřed cesty odstavil své auto a odešel, nikdo tam totiž nesedí.“, „To jsou dneska lidi, vždyť se tady nedá ani projet.“, „No co je tohle za debila!“. A já si sama říkala, no co je tohle za blbce! Než jsem došla ještě blíž a zjistila, že to auto uprostřed cesty, které blokuje uličku mezi zaparkovanými auty, je naše oktávka. Hlava mi to absolutně nebrala. Stála jsem bez hnutí u auta, snad i s ústy dokořán. Místo, kde jsem původně parkovala, bylo obsazené jiným autem. A já nechápala, co se jako stalo. Do toho další troubení a nadávání. „To je jako vaše auto? No to si snad děláte legraci?!? Krávo!“ křičel pán z auta, které díky mě nemohlo projet. Nakonec vycouval. A já tam stála bez hnutí a stále ještě nechápala. Nějaká chyba v Matrixu? Někdo mě odtáhl, protože jsem omylem zaparkovala třeba na vozíčkářích?!? Sakra! To snad musí být zlý sen! To nemůže být pravda! To už se ke mně blížil jeden z přihlížejících, nadávajících pánů. V tu chvíli jsem propukla v pláč. A to Vám garantuji, že přímo hysterický. Pán na rozdíl ode mě pochopil situaci hned. Když viděl mé zoufalství a velké těhotenské břicho, došlo mu, že zřejmě nebudu „samolibý kretén, který si tam prostě zaparkoval“ a že jsem zřejmě nepoužila ruční brzdu. Začne mě chlácholit, vysvětlí mi, co je asi příčinou mého nestandardního „parkování“ a utěšuje mě, že to vlastně dobře dopadlo, neboť mám jen trochu odřené auto, prasklý nárazník a zadní světlo. A navíc jsem narazila do přístřešku pro vozíky, který sice je nárazem mírně zdemolován, ale je to závada spíše estetická a je velké štěstí, že jsem nenabourala třeba jiné auto! No, jeho utěšování vedlo jen k další nezvladatelné vlně pláče. Cože? Prasklý nárazník? Odřené auto? Vždyť to není ani půl roku, co jsem Pepovi odřela dost drsným způsobem auto, když jsem vyjížděla z parkoviště! A co mu mám jako říct? Hlavně, že si ho dobírám za jeho řidičské schopnosti! Pláču a pláču, do toho stihnu mezi vzlyky pánovi poděkovat a ráčím se uvolnit blokovanou cestu. Přejedu co nejopatrněji do podzemního parkoviště, zaparkuji na místě, kde široko daleko není žádné jiné auto. Asi třikrát zkontroluji zataženou ručku. Pořád víc nechápu, než chápu, co se vlastně přihodilo. Pořád tomu nechci věřit. A vím, že musím zavolat Pepovi. Nemám strach. Vím, že to není typ chlapa, co by na mě křičel. Ale stydím se. A je mi to nesmírně líto. A třesu se. A stále nemůžu přestat plakat. Pak mi navíc dochází, jaké štěstí v neštěstí jsem vlastně měla – auto opravdu není zničené nijak fatálně, rozhodně je pojízdné. Nenabourala jsem jiné auto. A co mi hlavně dochází – vždyť to auto mohlo někoho zranit, snad i hůř! A při vysoké koncentraci malých dětí … ani se mi nechce domýšlet. Tahle úvaha mi ještě dnes vhání slzy do očí.

Pepa nezklamal. Byl miliónový. Během chvíle dorazil z práce a jal se mě utěšovat, konejšit. Pak nahlásil na pojišťovnu škodnou událost. Přesvědčil se, zda už jsem v pořádku a klidu a můžu pokračovat v cestě a zase odjel zpět do práce.

Do Hradce jsem dorazila bez jakékoliv další komplikace. Ale celou cestu a pak i celý den a vlastně i den dnešní musím na tu „lekci“ uštědřenou osudem myslet. Děkuju za svého báječného přítele, děkuju za to štěstí v neštěstí a děkuju za to uvědomění si, jak důležitá je jedna ze sedmi ctností – pokora, jak důležité je vědomí vlastní nedokonalosti.

Všem přeji cestování (i parkování) bez nehod. A těhulky, co máte pár týdnů do porodu, dávejte na sebe extra pozor, protože možná bude něco pravdy na tom, že ke konci těhotenství „blbneme“.

Fotografie pochází z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

22.8.2013 3:30

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist