Už nám jsou dva týdny!

KLUB TĚHULEK! KLÁRA Další týden utekl jako voda. Je středa, šest hodin ráno. Pepa už odešel do práce a já po kojení ne a ne usnout, ač bych opravdu chtěla.

cimg3001-1100x618.jpg

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz


Adinka včera oslavila čtrnáct dní na světě. Máme za sebou první návštěvu u paní doktorky. První procházku. První Adinky „profi focení“ pro Babyweb, které byl o naprosto úžasným zážitkem. Taky za sebou máme méně příjemné věci – jako stěhování Adinky z ložnice do naší obýváko-kuchyně, neb jsem objevila v ložnici vlhkou zeď a plíseň a asi chvíli potrvá, než to vyřešíme. Takže teď, ač jsme si koupili tří pokojový byt, žijeme všichni v pokoji jednom. V něm vaříme, spíme, zkrátka trávíme devadesát procent veškerého času. Ložnice totiž slouží nyní jen jako šatna a budoucí dětský pokojíček je momentálně Pepovou pracovnou a sušárnou prádla. Co Vám budu povídat, nejprve jsem tu naši „plesnivou ložnici“ obrečela, pak se dostavil vztek, nyní už se pracuje na nápravě a já se snažím brát to s nadhledem – když nejde o život, jde o …… nic.

S Adinkou jsme se za těch pár dní doma už krásně sžily. Už je pryč panika, která přicházela po příchodu z porodnice. Některé dny jsou víc uplakané než jiné, ale ani v těchto dnech mě neopouští víra, že to společně všechno zvládneme. Jediné, co se nezměnilo a asi se už nikdy nezmění, je strach. Strach o naši nádhernou dceru. Strach, který přišel ruku v ruce s tou bezmeznou láskou hned, co jsem Adinku poprvé držela v náruči. Strach, aby se té naší holčičce nic nepřihodilo. Chodím ji co chvíli kontrolovat do postýlky, zda dýchá a je v pořádku. Myšlenky na to, co všechno by se jí mohlo stát, se snažím nepřipouštět si. A na večerní zprávy raději nekoukám. Je v nich příliš dětského trápení a neštěstí. Pryč už raději od toho, k nějakému prozaičtějšímu tématu.

Adinka v naší posteli versus Adinka ve své posteli

První dny spala Adinka bez výhrad ve své postýlce. Tu naši „navštěvovala“ jen za účelem kojení, případně nějakého toho mazlení. Pak se ale párkrát stalo, že jsem při kojení usnula. Nebo usnula při kojení Adinka a vypadala tak spokojeně, že jsem neměla to srdce někam ji přemisťovat. Stále jsem ale bojovala s obavou, že společné spaní v jedné posteli není bezpečné a na mysl mi přicházely děsivé příběhy, kdy rodič své dítě v posteli zalehl a přidusil.

Napište Kláře do diskuse KLUBU TĚHULEK a popovídejte si i s těhulkami Ivou a Luckou!

Pak jsem si taky vzpomněla, na nějakou „chytrou“ poučku, ať spaním v jedné posteli s rodiči své dítě nerozmazlujeme, že to pak bude po nás vyžadovat neustále. Dopadlo to následovně: Na internetu jsem si vyhledala nějaké informace a názory. A udělala si názor vlastní: Opět platí – vsaď na intuici a vykašli se na všechny rady, poučky a názory ostatních.

Je-li to mně, Adince i Pepovi příjemné a milé, proč to tak nedělat. A spaní „ve třech“ příjemné je, dokonce moc. A co si budeme povídat – je to i dost pohodlné – nemuset k Adince vstávat pokaždé, když zapláče.

Pes a dítě v jedné domácnosti

Nikdy jsem nebyla a snad ani nebudu typ člověka, co staví psy na roveň s lidmi, potažmo dětmi. Když mi jedna známá řekla v době těhotenství: „Když mu operovali tu packu, bylo to hrozné! Říkala jsem si, proč se raději nestalo něco mně. To pochopíš, až se ti to narodí. Ta láska a starost je neskutečná.“, jen stěží jsem zachovala vážnou tvář. Jak může srovnávat svého psa s mým nenarozeným dítětem?!?

Pak jsem ale byla svědkem ještě – pro mě – nepochopitelnějšího srovnání. Jedna kamarádka srovnávala smrt svého psa se smrtí sestry naší další kamarádky. To jsem tehdy už nevydržela a s dotyčnou se dokonce na toto téma pohádala. Když jsem ale o celé té věci s odstupem času přemýšlela, došlo mi, že nejsem ten, kdo může soudit. Jsou snad nějaké tabulky na to, kdo koho může milovat a jak moc nebo málo?!? Nejsou. Takže už bezmeznou lásku k psům respektuji, pro mě je ale pes pořád „jenom“ psem.

Naši fenku Baileys mám ráda, opravdu moc. Ale upřímně – láska k Adince je zkrátka jiná a daleko mocnější. Nesrovnatelná. To ovšem nic nemění na tom, že Baileys jsem se vzdát nechtěla a nechci, o tom jsem byla přesvědčená už od začátku těhotenství. Pokud nenastane nějaký opravdu zásadní problém, nedám ji pryč. A tak jsem byla napnutá a plná očekávání při příchodu z porodnice, jak se ty naše holky skamarádí. A zatím to vypadá dobře. V Baileys se probudily zřejmě mateřské pudy a tak Adince často leží u postýlky, hlídá, a když Adinka začne plakat, Baileys kňučí a je z toho celá nesvá.

Má ale bohužel i tendenci pořád Adinku očuchávat a občas by ji i ráda pozlobila packou. Takže to chce být pořád ve střehu. Prozatím to není takový problém, ale až přijde čas, kdy Adinka už nebude většinu času trávit v postýlce nebo v náruči, bude to ještě zajímavější. A pak jsou tu chlupy. Máme jednoho malého psíka, ale podle množství chlupů v naší domácnosti bych si tipla, že jsme majitelé celé psí smečky! A tak není divu, že psí chlupy sbírám i v Adinčině postýlce, na jejím vypraném a vyžehleném oblečení, občas najdu chlup i jako překvapení v plínce (ne snad, že by prošel trávicím traktem, ale zkrátka se tam nějak musel vloudit při přebalování). No, občas mi z toho soužití psa a mimina vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale pak si zas říkám – alespoň bude ta naše holka mít dobrou imunitu!

17.10.2013 12:31

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist