Má nová a největší životní role: MÁMA

KLUB TĚHULEK! KLÁRA Příspěvek pro tento týden jsem začala psát v úterý po čtvrté hodině odpolední. Název jsem mu dala: „Adinko, pojď už mezi nás!“. Článek jsem nedopsala. Skončila jsem po prvním odstavci, kdy se kontrakce staly téměř nesnesitelnými. A jak to tedy vlastně celé bylo? A hlavně – jak to dopadlo?

Minulý čtvrtek, tedy 26.září jsem absolvovala opět kontrolu u Apolináře. Samozřejmě mě neminulo poměrně dlouhé čekání – jak na monitor, tak pak na konzultaci s lékařem. Ale tentokrát mi to ani nevadilo. Měla jsem dobrou náladu a v kabelce velmi čtivou knihu. Monitor dopadl na jedničku. Podle pana doktora se „zatím nic nechystá a Adinka se má u mě jako v pokojíčku“. Odpoledne za mnou do Prahy dorazila moje maminka, která původně zamýšlela zůstat jen do druhého dne, ale jak už se to tak někdy přihodí, odjížděla nakonec až v pondělí ráno. Celý víkend jsme si moc užili. Bylo krásné počasí – babí léto jak má vypadat! My doma pekli a vyvařovali podle receptů z nového čísla Apetitu, odpočívali, ale taky uklízeli a vyrazili na výlet a na nákupy. Zkrátka moc vydařený a pohodový víkend!

Abych se ale dostala k jádru věci: v neděli odpoledne se „něco začalo dít“! Silný výtok (mám za to, že šlo o hlenovou zátku) a pravidelně se vracející nebolestivé kontrakce mi daly jasně najevo, že už se tam dole něco chystá! V pondělí jsem šla do práce, kontrakce přicházely častěji a během odpoledne se postupně proměnily v „mírně bolestivé“. Proto jsem po příchodu z práce rovnou hupsla do postele a nechala se Pepíčkem hezky obskakovat a rozmazlovat – a že on to umí! Chvíli mě přemlouval, ať už v úterý do práce nechodím, ale já se nedala. Pokud se to „nerozjede pořádně“, nemá cenu zůstávat v posteli přeci. A protože se nic nerozjelo, v úterý jsem do práce odjela. V poledne by se ale kontrakce už daly označit za „bolestivé“ a přicházely v intervalu 5-7 minut. A tak jsem se místo oběda nakonec přeci jen pro jistotu rozjela k Apolináři. Když jsme se s Pepou k porodnici blížili, něco mi říkalo, že jsme tu asi zbytečně, na příjem se mi ani nechtělo zvonit. Pepa to ale udělal za mě. Dopadli jsme následovně: Odešla mi hlenová zátka, plodová voda nikoli. Kontrakce tam sice podle monitoru byly, ale minimální. Prý takové „přípravné“. Nicméně byl veškerý personál velmi milý, a když jsem se na konci omlouvala, že jsem vlastně otravovala zbytečně, bylo mi řečeno, že takhle to vůbec nemám brát. Že když jsem měla pochybnosti, je dobře, že jsem přijela. Závěrem jedna z porodních asistentek poznamenala: „Nepřeju Vám nic zlého, ale až přijedete a bude to už fakt ono, nebudete mít s největší pravděpodobností úsměv, jako máte na tváři teď. S úsměvem se bohužel většinou nerodí.“

Tak jsem se tedy vrátila ještě do práce. Do půl šesté, kdy jsem měla v práci končit, zbývalo jen něco přes dvě hodiny, tak jsem si říkala, že to vydržím, ať si můžu do výkazu práce poctivě zapsat celý odpracovaný den. Protože byl v práci klid, pustila jsem se do již zmiňovaného psaní příspěvku pro Babyweb. Jenže věci začaly nabírat dosti rychlý spád. O půl šesté mi kontrakce už vháněly slzy do očí a přicházely co tři minuty. Zpátky do Apolináře se mi ale úplně nechtělo. Měla jsem obavu, že tam budu podruhé v jeden den zbytečně. Kolegyně – zkušená matka dvou dospělých dcer – to nakonec vzala tak trochu do svých rukou. Téměř mi přikázala, ať okamžitě povolám Pepu a ten ať přijede rovnou taxíkem a frčíme směr porodnice. Poslechla jsem a tak jsme v šest hodin vystupovali z taxíku v Apolinářské ulici, abychom po výšlapu do prvního patra, který byl provázen hned několika kontrakcemi, znovu zvonili na příjem. Přišla porodní asistentka, která mi před pár hodinami predikovala, že s úsměvem asi rodit nebudu. Měla pravdu. V tu chvíli mi totiž po tvářích zrovna tekly úplné krokodýlí slzy. Jejich příčinou nebyla jen prožívaná bolest, ale i nahromaděný stres a zřejmě i nějaké ty hormony.

Již druhé vstupní vyšetření toho dne skončilo s opačným výsledkem než to předchozí. Tedy: přijata k porodu. A nález zněl: postupně odchází plodová voda, kontrakce pravidelné a otevřená jsem tou dobou byla na 5 až 6 centimetrů. Následovalo natočení monitoru a sepsání všemožných i nemožných papírů potřebných pro příjem. Pak jsem byla odeslána na tzv. přípravu, Pepa jel mezitím domů – vyvenčit psa a pro tašku do porodnice. Příprava v mém případě spočívala v hodinovém sprchování se horkou vodou, během něhož jsem se houpala na míči a při prožívání bolestí, které se opravdu nedají k ničemu jinému přirovnat, jsem zcela vážně zvažovala epidural i císařský řez, byl-li by mi nabídnut. Ano. Já, odpůrkyně císařů i chemie během porodu, se přiznávám bez mučení, že vždycky, když jsem prodýchávala kontrakci, jejíž konec se zdál být v nedohlednu, snila jsem o těchto výdobytcích moderní doby! Když ale kontrakce nakonec pominula, mé přesvědčení mít co nejpřirozenější porod se vždycky navrátilo. A nakonec jsme u toho i zůstali. Ostatně – ono stejně na nějaké vymýšlení si nebyl čas!

Po hodině ve sprše, jsem šla na porodní sál. Tou dobou jsem byla na celém oddělení jedinou rodící maminkou a tak se vlastně vyplnila i moje představa o intimním porodu. Tlumené světlo, ticho, nikde nikdo, jako jediný personál se mnou byla naprosto senzační porodní asistentka a později dorazil Pepa.
A jak přišel, přišla i další fáze porodní – tedy samotný porod miminka. Ano, bolelo to. Ano, chvílemi jsem si myslela, že to nemůžu zvládnout. Ale za úžasné podpory Pepy i porodní asistentky, byla nakonec Adinka 1.10.2013 v 20.19 už venku! Tedy ani ne dvě a půl hodiny od přijetí, jsem už držela Adinku v náruči. A to navíc bez epiduralu, bez nástřihu, bez šití, bez nutnosti propíchnutí plodové vody. Hotový zázrak!

A jak to bylo dál? Všechny ty stále se opakující klišé jsou tak pravdivé, až z toho mrazí! Adinka je to nejkrásnější, nejdokonalejší a nejúžasnější miminko na světě! Je jím pro mě a pro Pepu. Tohle si myslí snad každý rodič o tom svém miminku a přesně tak je to správně!

A taky je pravdou, že vám ten pár kilový uzlíček během vteřiny obrátí život doslova naruby. A všechno, co jste do té doby považovali za důležité, stává se malicherným. Důležité je najednou jen to „docela malé nic“ zakuklené do erární zavinovačky. Nevím, jak to pořádně popsat. Snad jen: „Je to fakt síla!“ A kdo to nepozná na vlastní kůži, těžko pochopí. Adinka je na světě právě dvacet čtyři hodin a já, když zrovna fascinovaně nesleduju jak je dokonalá, nebo nepláču, snažím se vyrovnat s myšlenkou, že minimálně půlka mého srdce se počínaje 1. říjnem pohybuje mimo mé tělo… Je to trochu děsivé. Děsivě krásné…

3.10.2013 2:49

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist