Katka (13): Miminko se otočilo!

No konečně – to to trvalo. Ale poslední kontrola u doktora v porodnici dopadla dobře. Sofík už má hlavičku dole a nožičkama vesele buší do mých žeber. Myslím, že se otočil den předtím, když jsme se s jeho tatínkem pohádali, protože najednou se mi začalo hrozně hýbat břicho a docela to bolelo. Asi si řekl: „Já už vás nemůžu vůbec poslouchat, jdu ven!“ Pak jsme se usmířili a on se rozhodl ještě chvilku zůstat.

Císař na Silvestra?
To ale nebyla jediná zpráva od pana doktora. Řekl mi, že se Sofík může otočit ještě zpátky a když se to stane, příští kontrolu mám na Silvestra a on by ho rovnou vyndal císařským řezem. Silvestr je přece už za pár dní! To znamená, že Sofík už tu bude brzy s námi!
Měla jsem z toho hroznou, neuvěřitelnou radost a nezkazil mi ji ani partner – proč prý ho chce doktor porodit týden před termínem a že se nám zkazí silvestrovské oslavy. Moje sestra zase říkala, že si to mám přehodit (jakoby to šlo), že prý všichni budou slavit a nikdo se o mne v porodnici nepostará. To já zase věřím, že tam dělají profesionálové, tak snad nebudu zklamaná.

Porodit můžu každým dnem
Stejně je to všechno jen kdyby, de facto můžu porodit každým dnem nebo třeba v půlce ledna. Proto jsme včera po mnoha urgencích rodičů konečně postavili postýlku.
Kdyby se to stalo a já už bych Sofíkovi žádný díl Deníčku nemohla napsat, chci, aby ještě zazněla jedna věc. Na začátku mého psaní jsme si myslela, že budu psát upřímně, všechno co mě napadne a co prožívám. Jenže ono je něco jiného psát pro tisíce čtenářů a také pro své dítě. Některé problémy se prostě nehodí ventilovat a o některých věcech se hodí před dětmi pomlčet.

Opravdu budeme rodiče?
Člověk nemůže psát všechno tak upřímně a silně, jak to cítí. Tedy hlavně to negativní. Tak vězte, že jestli jste nabyli dojmu, že moje cesta za miminkem byla plná růží a slavičího zpěvu, je to omyl.
I já, respektive my s manželem, jsme si museli projít chvílemi, kdy jsme si v duchu říkali – opravdu budeme rodiče? A jsme na to připravení? Ne vždy jsme si odpověděli kladně. Ne vždy jsme se také shodli na tom, kdy je vhodné balit tašku do porodnice a kdy postavit výše zmíněnou postýlku. Chlapi mají prostě na všechno dost času.

Idylka? Možná ve filmu!
Můj partner se cítil v poslední době pod tlakem a řešil to způsoby, které se mi ne vždy líbily. Já jsem si musela uvědomit, že nejen pro mě je to velké poprvé, ale i pro něho a on neví a ani nemůže vědět, jak se v takové situaci chovat.
Obrázky šťastných rodin v očekávání, kde tatínek hladí bříško a nosí maminku na rukou, jsou spíše raritou. Taková idyla se dá vydržet chvilku a ne téměř deset měsíců. Prostě to nebylo vždycky růžové, ke změnám na těle se přidávaly šrámy na duši a obavy z porodu a jak to všechno zvládnu potom. Jenže nebylo kam utéct. A ten pocit vás nejdřív strašně mrzí, ale pak vám dává sílu. Protože když není kam utéct, musíte bojovat. A hodně pomáhá, že už nebojujete jen sama za sebe, ale i za to miminko v bříšku, které, i když je dvacetkrát menší než vy, vám paradoxně dá tolik duševní síly jako celoživotní cvičení jógy.

Tak mu chci poděkovat, protože nevím, jestli mu to jako máma ještě někdy řeknu: Díky Sofíku, já ti to vrátím.

8.7.2013 1:20

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist