Katka (14): Miminko, už můžeš ven

„Nemůžete přijít už zítra?“ telefonát mého porodníka z Podolí se mnou pěkně zacloumal. Jistě, když máte pár dní do porodu a doktor vás chce vidět o tři dny dříve, tak se „určitě“ nevyděsíte. Rozum sice říkal, že se nemohlo nic stát, protože jsem nebyla na žádných testech, které by vyšly špatně, ale mojí psychice to bylo jedno. Navíc jsem byla sama doma i přes noc, protože manžel byl na návštěvě u svých rodičů, tak si umíte představit, jak mi asi bylo.

Nervy na pochodu
Po probdělé noci jsem se ještě rychle pozvracela (potřetí za celé těhotenství!) a můj táta mě odvezl do Podolí. Statečně jsem ho poslala domů s tím, že kdyby něco, zavolám.
Nejdřív mi natočili kardiograf miminka, Sofík byl zase nejvzornější miminko, nikam neutíkal, nespal, ani nedivočil. No a pak za panem doktorem. Ukázalo se, že se se mnou chce jen rozloučit – odjíždí totiž na měsíc na dovolenou, takže už se o mě starat nebude, ani rodit mě nebude….

Miminko je pořád hlavičkou dolů
Na jednu stranu jsem byla ráda, že se nic vážného neděje, na druhou stranu je dost nepříjemné být pár dní před porodem bez doktora. Slíbil, že mi najde náhradu, zítra tam jdu a mám se hlásit u nového lékaře, tak jsem zvědavá. Dobrá zpráva je, že Sofík má stále hlavičku dole, takže už by tak mohl zůstat až do porodu.

Lesk a bída konce těhotenství
Myslím, že už toho moc nenapíšu. Do prvního termínu porodu, určeného podle poslední menstruace, mi zbývají jen tři dny. A je to znát. Doslova každý pohyb mi dělá problém. Nejhorší je zvedání se z polohy vleže, to bych snad potřebovala jeřáb.
Moje nejmilejší těhotenská činnost – relaxace ve vaně – se stává prakticky nemožnou, protože se nemůžu dostat ven. Koupat se, když jsem sama doma, si už nedovolím.
Také žaludek začal zlobit, je mi na zvracení prakticky celý den, takže teď už vím, jak se cítí většina těhulek první tři měsíce v jiném stavu. Nic moc, řekla bych. A s břichem je to ještě horší. Navíc jsem začala dost hubnout, mám od otěhotnění navíc jen pět kilogramů, bojím se, aby to na Sofíka nemělo špatný vliv.

Bledla i žádost o ruku
Další „super“ věcí, která mě potkala na konci těhotenství, jsou ranní křeče nohou. Včera ráno manžela vzbudilo moje hekání, když jsem se už několik minut marně snažila rozmasírovat lýtko v křeči. Přiskočil a dobré dvě tři minuty se pokoušel vypudit mi křeče z nohy. Mně mezitím už bolestí tekly slzy, ale dobrá věc se podařila. Musím říct, že ten jeho přískok k mé noze a péče o ni byla pro mě v tu chvíli takovým důkazem lásky, že žádost o ruku přitom ve vzpomínkách bledla. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem ho nikdy nemilovala víc než právě v ten okamžik. Ale možná mi bolest jen zatemnila mozek. Jsem zvědavá na porod, tam to asi bude bolet víc.
Všichni se mě ptají, jestli už se těším, až budu držet miminko v náručí a já doteď odpovídala, že je přece dost času.

Sofíku, chci ti ukázat svět
Připadalo mi, že Sofík je víc v bezpečí tam uvnitř a že se o něj dokážu i lépe postarat. Několik posledních dní mě ale přesvědčilo, že už by mohl být čas ukázat miminku svět tady venku. Dokonale už chápu funící nastávající matky, které říkají, že už by to chtěly mít za sebou.

Takže Sofíku – už jsme připraveni, vítej na svět!

Katka

8.7.2013 1:22

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist