Katka (3): Mámo, děkuji

Tak jsme zpátky z cesty po Norsku. Sofíkovi se tam moc líbilo. Kopal každý večer, vydržel plavby lodí, přestupy v letadlech i výstup nad fjordy. Za odměnu dostal dobrou výživu – lososy, tresky, krevety. Prostě jsme si to báječně užili a vůbec nám nebylo špatně. A samozřejmě Sofík už má v komodě přichystaného plyšového sobíka. Teď už jsme zas zpátky doma u tatínka a musím řešit běžné starosti. Kolik koupit rohlíků, zda se dá ta nová halenka ještě nějak povolit, abych se do ní vešla nebo jestli někdo nezačal vyrábět nealkoholické víno, které by se dalo pít.

Co musím obětovat
Na Sofíka jsme se hodně moc těšili a nevyměnila bych ho za nic na světě. Ale občas přijdou takové divné myšlenky – teď už nikdy nebudu sama (a je to dobře nebo špatně?), budu se muset omezovat nejen materiálně, ale i na zážitcích.
Samozřejmě doufám, že mi to vynahradí zážitky nové a ještě lepší, ale tuhle jsem měla takovou špatnou hodinku a připadalo mi, že je všechno jen černé. Jsem tlustá, i když si vezmu podpatky a minisukni (za předpokladu, že najdu nějakou, do které se vejdu), na ulici se za mnou otočí jen milovníci panáčka michelina.

Jsem neohrabaná
Začínají mi otékat kotníky a praskat žilky na nohou, dělají se modřiny, pálí mě žáha jako čert. S břichem jsem tak neohrabaná a tlustá, že jsem nedávno v restauraci shodila celou řadu židlí, když jsme se otáčela. V případě, že mi na zem spadne něco menšího než dvacetikoruna, se už raději ani neshýbám z obavy, že se nenarovnám.
Děkuji bohu, že nás napadlo pořídit si do bytu rohovou vanu, protože se v ní alespoň otočím. No a i když Sofíka miluju, ty jeho začínající kopance do žeber už mě pěkně štvou.

Moje máma
Já vím, co by za to jiné daly, rouhám se, a pak mě to přejde. A vzpomenu si na mámu. Na tu moji, co mě porodila po dlouhých šesti letech snažení, kdy už nedoufali, že budou ještě mít miminko.
Na tu mámu, co měla taky tlusté břicho, pálení žáhy a popraskané žilky na nohou.
Na tu mámu, které jsem při prodírání na svět roztrhla močový měchýř a ona má doživotní následky. Na tu mámu, co obětovala kariéru, aby mohla být se mnou dlouho doma. Na tu mámu, co jsem jí pak v pubertě dělala ze života peklo, co jsem jí utíkala z doma, chodila za školu. Na tu mámu co jsem jí nadávala a co jsem na ni ještě dneska do telefonu hrubá, když se mi nechce dlouho mluvit.

Ona je tu pořád pro mne, i po tom všem. Takové už jsou prostě mámy a já doufám, že budu jednou taky taková. Takže děkuju, mami, za to všechno, cos pro mě obětovala. Teprve až teď to dokážu ocenit.

8.7.2013 1:10

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist