Těhu v běhu Anna live (17. – 19. týden)

Druhý trimestr je úžasný, moc jsem se na něj těšila, nejen, že je mi dobře, ale mám pocit, že mám víc energie než před otěhotněním! Navíc se mi zpevnily nehty, zhoustly vlasy – nevím, jestli to víte, ale v těhotenství nevypadávají. Za to po porodu! 😮 Když byly Sebíkovi asi 3 měsíce, tak to začalo! Po učesání jsem měla hřeben plný chomáčů, o polštáři ráno po probuzení ani nemluvím! Prakticky naráz vám totiž vypadnou všechny vlasy, které v těhotenství nevypadaly. A když si představíme, že denně prý vypadne asi 100 vlasů… Fotku s mojí lysinou sem raději dávat nebudu! A pak, když ty vlasy dorůstaly a já vypadala, jako bych se stříhala sama! Ale třeba budete mít štěstí a vás se to zrovna týkat nebude. A třeba ho budu mít tentokrát i já a znovu se to nezopakuje…

1520201417IMG_0118-1100x618.jpeg

Hory

Ačkoliv jsme s manželem vyloženě letní typy, i v zimě cestujeme spíš za teplem, už deset let si říkáme, že se spolu musíme vypravit taky na hory za sněhem. Tak proč ne zrovna v těhotenství, že? Kamarádi nám doporučili Boudu Máma – babyfriendly hotel v Peci pod Sněžkou, kde mají vlastní sjezdovku, ledovou plochu, půjčovnu veškerého vybavení, dětský koutek, bazén, ale taky bowling a další vyžití. Zkrátka z areálu prakticky ani nemusíte vycházet.

To jsme pochopili hned u první večeře, kdy jsme vešli do restaurace a viděli něco, co ještě nikdy. Asi patnáct rodin s dětmi ve věku 0-3 roky, v celé místnosti to hučelo jako ve vosím úlu. V jednom rohu nějaké dítko shodilo talíř, ve druhém odmítalo jíst, v dalším utíkalo ze židličky… Sedli jsme si do posledního volného rohu, odkud jsme vše mohli pozorovat, vyvalovat oči a kroutit hlavou…

Jenže už zhruba za půl hodiny jsme byli součástí toho blázince. Sebík dojedl rychle a rozhodně nechtěl čekat, až se najíme i my. Zabavovala jsem ho hračkou, knížkou, pastelkami… Nakonec jsme se s manželem u jídla prostřídali a se Sebíkem chodili za ruku po místnosti. A přesně tahle situace se opakovala každý večer u večeře, každé ráno u snídaně. Bože, jak to některé rodiny zvládají se dvěma prcky? Ale byli tam tací odvážlivci, kteří se vypravili na hory s dvouleťákem a několikaměsíčním bráškou… Neskutečný, smekám a jsem zvědavá na nás!

První den naší dovolené jsme vyrazili jen s bobama do centra Pece na procházku, Sebík se vezl, občas jsem k němu nasedla i já, a tak tatínek táhl náklad rovnou 3v1. Zastavili jsme se na horkou čokoládu a ocenili i malý dětský koutek v restauraci. A neodolali jsme bobové dráze! Děti tam můžou až od dvou let, takže chudák Sebík měl smůlu, ale o těhotných se v pravidlech nepsalo, takže jsme se s mým Oldou u Sebíka prostřídali a postupně se svezli. Byla to paráda!

A protože jsme Sebíka nechtěli ochudit o akční zážitek, vzali jsme ho alespoň na lanovku! Bohužel nejela až na Sněžku, ale Růžová hora nám stačila. Na bobech jsme se svezli až k Růžohorkám, kde jsme se občerstvili. A chtěli jsme to sjet až dolů do Pece, ale místní nás varovali, že jsou špatné podmínky, a že s mrňousem, a ještě s mým pupíkem nám to nedoporučují. S Oldou jsme byli zklamaní, milujeme adrenalin, ale Sebík byl nadšený, protože kdyby mohl, jezdil by tou lanovkou pořád dokola ještě dnes! Cesta od lanovky na hotel byla už náročná, Sebík byl unavený, my hladoví. Nebylo divu, když jsme už v devět všichni spali!

Hlavní důvod, proč jsme ale chtěli na hory, kromě toho, že si se Sebíkem poprvé zablbneme ve sněhu na bobech byl, že musíme vyzkoušet naši novou „káru“ – multifunkční vozík Thule Chariot Sport 1, který funguje nejen jako kočárek na klasické popojíždění nebo na běh, ale zároveň s ním můžete jezdit na běžkách nebo ho zavěsit za kolo. Na běžkách jsme sice oba nestáli roky, ale říkali jsme si, že to bude jako jízda na kole, ta se taky nezapomíná. Ano, jsem těhotná, ale taky jsem opatrná, takže bezpečí především.

Po snídani a Sebíkovo (vlastně i naší) dospávačce (běžně totiž vstává v šest) jsme si šli půjčit běžky a boty. Na recepci jsme se dozvěděli, že s naší multifunkční károu to ale nebude zas tak jednoduché, jak jsme si mysleli, k nejbližším běžkařským tratím totiž vedou jen pomy nebo sedačkové vleky. Neumím si to představit se Sebíkem, natož s kočárkem. A tak volíme zase kabinovou lanovku. Díky tomu, že jsme s ní jeli předešlý den, víme, že se tam všichni naskládáme, a že ta trasa, kterou jsme jeli na bobech, bude sjízdná i na běžkách. Není sice dlouhá, ale na to naše vyblbnutí a vyzkoušení kočárku bude stačit.

Sebík tleskal, když zjistil, že zase jedeme „brm“ lanovkou, po přendání do kočárku na Růžové hoře okamžitě vytuhnul. On vlastně vůbec neví, že jsme s ním běžkovali!Nejdřív jsme teda chvíli bojovali sami se sebou, na malém kousku jsme si zkoušeli naše běžkařské dovednosti, pak chvíli instalovali tyče a popruhy ke kočárku. Pás si musel připoutat můj manžel Olda, protože já už mám přeci jen docela pupík, a taky táhnout břichem takovou zátěž by asi nebylo ideální, ale popral se s tím na výbornou. Ze začátku jel opravdu krůčkem a pořád se ohlížel za sebe, jestli je Sebík v pořádku v kočárku. Když získal jistotu, rozjel to víc, sotva jsem klukům stačila. Ale já byla taky opatrná, menší kopečky jsem plužila a na rovinkách to zas tak moc nerozjížděla. Pro kolemjdoucí jsme byli ale asi docela za exoty. Tatínek za sebou táhne kočár s dítětem, maminka se klouže za nimi s pupíkem. Někteří nás ale zastavovali, obdivně přikyvovali a ptali se, co to máme za super káru do sněhu.

Poslední noc byla náročná, Sebík vůbec nespal, cítila jsem, že má horečku, druhou polovinu noci dokonce prozvracel. Ihned po snídani jsme vyrazili domů, doufala jsem, že se mu to zlepší…

Čtěte také:

Marůdek

Baby-friendly hotely jsou super, určitě se ještě někdy do nějakého podíváme. Ale mají jednu velkou nevýhodu, jsou jako školky, hodně dětí, hraček, slin a bacilů… Bohužel Sebík prozvracel i noc na neděli, kdy už jsme byli doma. Ačkoliv spí od narození ve své postýlce v pokojíčku, tentokrát jsme ho měli u sebe. Poté, co jsem už podruhé povlékala povlečení, jsem zvolila rychlejší variantu – vyměňovat jen deky pod námi. A protože se ke zvracení přidal i průjem a s teplotou to bylo jako na houpačce, neváhali jsme a vyrazili na pohotovost do Krče.

Přijeli jsme tam ve 14 hodin, tipněte si, v kolik jsme se dostali domů? No v 19! Když jsme si vyseděli frontu k paní doktorce, ta po prohlídce usoudila, že si Sebík nějak podezřele sahá na oušku, a tak bychom měli jít na ORL, protože na to ona nemá vybavení… Tam nám prý řeknou, co dál… Ok, že si musíme o budovu vedle zaplatit další pohotovostní poplatek, to ani nekomentuju, že tam čekáme další dvě hodiny, to také ne (třeba před námi byla holčička, která si strčila stromeček z lega tak hluboko do nosu, že ho nikdo nevyndal…), ale že když Sebíka prohlédne ORL lékař, a řekne, že zánět středního ucha tam není, ale nechápe, proč si paní doktorka nevšimla začínající anginy, to už je i na mě moc (a to jsem ještě nevěděla, co teprve přijde!).

Vyfasujeme antibiotika (hodně se jim bráním), průjem a zvracení jsou prý k té angině, Sebík je zahleněný… Doma padáme všichni do postele v osm… Jenže v noci se vše opakuje, zvracení, průjem, povlékání postele, teploty… Na nic nečekáme, ráno zavelím, že nás tatínek musí hodit k obvoďačce, té důvěřuji, ta nám určitě pomůže. Jsem vděčná, že můj Olda na nás zůstal čekat v autě, ačkoliv mohl jet do práce, protože domů to máme maximálně 10 minut pěšky. Do čekárny vcházíme zhruba deset minut po jejím otevření. Nevím, kdo z nás dvou, jestli já nebo Sebík vytřeští víc oči. Fronta minimálně na hodinu, spíš na dýl! Podlomí se mi kolena, Sebíkovi se zvedne žaludek, asi si představil, že by zas absolvoval totéž, co předešlý den na pohotovosti… Během dvaceti vteřin po příchodu do čekárny pozvrací mě, sebe, podlahu, dveře, stěny… 😮 Ale díkybohu za to! Samozřejmě jdeme na řadu přednostně. Jen stihnu zavolat do auta tatínkovi, ať jde dovnitř, že v čekárně, všude po podlaze je naše poblité oblečení, ať to sesbírá.

A teď přichází ta část, kdy se divím ještě víc… Doktorka kroutí hlavou nad zprávou doktorky z pohotovosti, ale i doktora z ORL. Okamžitě volá na sestru, ať přinese čípek na zastavení zvracení. Nechápu, že v nemocnici tohle nikdo neřešil, že to nikoho nenapadlo… Prohlédne Sebíka, odebere mu krev (CRP) a jen kýve hlavou: „Samozřejmě, nejen, že v krku žádnou začínající anginu nevidím, ale i nízké hodnoty CRP to potvrzují, Sebík žádnou anginu nemá, ani zánět středního ucha, má klasickou střevní chřipku, která tu teď řádí!“ Proklínám se, že jsem mu stihla dát jak večer, tak ráno antibiotika (snad je vyzvracel)…

Další mu dávat nemám, rozhodně nemá pít teplé čaje, jak mi v nemocnici také doporučili. Naopak, studený, až ledový čaj po lžičkách nebo magnesii. Ztrácí hodně živin, potřebuje minerály, cukr a sůl. Proto jediné, co má v první fázi jíst, jsou klasické slané tyčinky, pak jen bílý jogurt po lžičkách… A až pak nějaké pečivo, piškoty, suchary…. Koukala jsem jak blázen, ale víte co? Věřila jsem jí! Na závěr jsem ještě vyfasovala erární čípek proti zvracení, kdyby to náhodou neustalo, ať mu ho dám na noc, ať se všichni v klidu vyspíme, a taky radu, že kdyby pravidelně nečůral, ať vyrazíme na pohotovost, ale rozhodně ne do Krče…

Všechno to pomohlo! Jak já naší paní doktorce děkuju!! Sebík sice doma ještě jednou zvracel, ale to bylo naposledy, erární čípek už jsem nepotřebovala, střídala jsem jen čípek se sirupem na teplotu, ale i ta druhý den polevila. Sebík byl sice jak věchýtek, pár dní se nám ztrácel před očima, ale uzdravoval se. A když byl následující týden úplně bez příznaků a začali jsme se vracet ke klasickému jídlu, sežral vše, na co přišel.

Jak to vidí tatínek

Čtenáři asi chtějí, abych tu psal o tom, jak prožívám těhotenství manželky. Jenže poslední týdny o něm vlastně ani nevím. Probíhá to jako zrychlený film, vůbec to nestačím vnímat. Práce, sem tam nějaký sport, ale teď hlavně ten náš marůdek… Jak se říká, že není nic horšího než nemocné dítě, musím to potvrdit. Ta bezmoc! Snažím se pomáhat jak s domácností, vyluxuju, občas něco uvařím, tak hlavně se Sebíkem, třeba se u něj střídáme, aby ten druhý mohl dospat. A je jasné, že manželka to teď v těhotenství potřebuje ještě víc. Ale abych tu k tomu těhotenství aspoň něco zmínil, to je vážně normální, že s druhým dítětem roste břicho ženy mnohem víc? Nebo je možné, že třeba čekáme dvojčata?

A na co se můžete těšit příště?  Jaké výhody a nevýhody mají těhotenství, která jsou brzy po sobě? Aneb jak to vidím já sama na sobě. Velký ultrazvuk ve 20tt, jak u mě probíhal? Vydržela jsem neříct si pohlaví? A zase budeme sportovat, trošku vám přiblížím, jak se běhá s kočárkem, a jak se s ním běhá, když jste těhotná.

 

8.3.2018 12:54

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist