Těhu v běhu Anna live Velké finále

Tolik jsem byla zvědavá, KDY a KDE to na mě přijde, co všechno ještě před porodem stihnu. Jestli zase první začnou kontrakce, nebo mi praskne voda? A jak dlouho to potrvá, bude to kluk, nebo holka? Konečně jsem se dočkala!

Poslední dny před porodem

Mám ráda všechno naplánované. Ale tady mi bylo jasné, že pokud bych nešla na císaře, den a hodinu spontánního porodu si asi neporučím. A tak jsem měla jen jedno zásadní přání, vydržet, dokud nebude znamení Raka. Můj manžel je totiž Rak, a víc rodinného a skvělého chlapa neznám. A když už by to měl být zase kluk, ať je to aspoň Rak!

Oficiální termín jsem měla 30. června, Rak začíná 22., to bych měla zvládnout. Jenže první syn se narodil o dvanáct dní dřív… Těch přání, co stihnout, bylo teda víc. Necelé dva týdny před porodem jsem ještě organizovala tiskovou konferenci pro novináře. Ačkoliv jsem měla vše připravené, a věřím, že by se to obešlo beze mne, chtěla jsem tam být. A mimčo v bříšku si to asi taky nechtělo nechat ujít, tak mi tuhle poslední pracovní akci před porodem ještě umožnilo. Co se mi ale nesplnilo, bylo fitko nebo běh. Nejdřív byl nemocný Sebík, pak já, nešlo to. Byla jsem ráda, že aspoň Sebík je ok a já s ním můžu jít ještě na jeho plavání.

Přání, co stihnout, se splnilo i Oldovi. Kino s večeří jsme ještě stihli! Týden před termínem! Taky ale díky babičce, která nám pohlídala Sebíka.

Sprintem k porodu

Poslední týden před termínem jsem si už nic neplánovala, jenže protože nic nepřicházelo, a já nemohla jen sedět doma, tak jsem 26. června vyrazila se Sebíkem na jeho poslední plavání. Je pravda, že na mě všichni koukali, co tam ještě dělám, jak to, že se nebojím vyhazovat Sebíka ve vodě do vzduchu… Ale já se cítila dobře. A taky že nic nepřišlo.

Ve středu 27. června ráno jsem si říkala, že bych se odpoledne mohla zkusit proběhnout, ještě předtím jsem ale musela do drogerie nakoupit posledních pár věcí pro mimčo. Sebík šel pěšky se mnou. Když jsme přišli domů, dala jsem mu oběd, uložila ho do postýlky a šla se najíst. Chystala jsem se taky na chvíli natáhnout, ale ještě předtím jsem si chtěla doprohlédnout jeden časopis. A v tom TO přišlo! Bylo něco po třinácté hodině, sedím v obýváku na gauči, nakláním se nad časopis… LUP, hlasité „prasknutí“. Zarazím se, byl to divný pocit, a když jsem se zvedla, ucítila jsem stékat malý čůrek po noze… Rychle jsem uskočila z koberce na podlahu. Jen tak tak… Jenže, co teď? Stála jsem v té louži pár minut, pořád jsem čekala, co bude, jestli začnou kontrakce nebo co se bude dít. Nic.

A tak jsem zavolala do práce Oldovi, že mi praskla voda. „Aha, co to znamená? Mám hned jet? Nebo máme čas a můžu něco dodělat? Mám vyzvednout mámu?“ Ptal se, ale já nevěděla, co odpovědět. „Počkej, napíšu Pétě, porodní asistentce.“ Zrovna ten den neměla směnu v porodnici, navíc hlídala děti, takže se to tak úplně nehodilo. Ale prý mám od prasknutí vody 2-3 hodiny na to, dostat se do porodnice. A tak jel Olda z práce pro moji mamku, aby nám pohlídala Sebíka, Mně pomalu začínaly bolesti. Zpočátku jen maličké, jako když přichází silnější menstruace. Postupně byly časté, opakované, ale pořád mi přišlo, že to je „slabej odvar“ oproti kontrakcím se Sebíkem, tak jsme stále vyčkávali doma. Když to začínalo bolet víc, a ani vana nepomáhala, mamka nás začala hnát do porodnice: „Dyť to není možný, ty to máš nějaký moc pravidelný, a rozhodně častější, než po pěti minutách! Radši jeďte!“ Pořád to nebyly ty strašné bolesti, které jsem si pamatovala, ale raději jsme vyjeli. Ještě, že tak!

Po cestě jsem už začínala trpět, ale když jsme přijeli k porodnici, a tam nebylo místo k zaparkování, odmítla jsem vystoupit, že nebudu v kontrakcích stát u vchodu a čekat na manžela. Místo k zaparkování jsme našli docela daleko od vchodu, počkali jsme na konec kontrakce a já jako střela vyrazila z auta. Velmi rychle mě zastavila další kontrakce. Opírajíc se o nějakou zeď jsem se kvůli procházejícím lidem snažila dělat, že mi nic není. Ale muselo to vypadat asi tak, jako když se snažíte předstírat, že jste rozhodně těch x lahví vína nevypili…

Škoda, že mě nikdo nenatáčel, v kontrakcích jsem zastavovala, o něco se věšela. A po kontrakci se rychle rozeběhla, abych už tam byla. Na vrátnici porodnice mi nabízeli vozík, ale sedět nebo ležet bylo pro mě nepředstavitelné. A když jsem se dozvěděla, že výtah je až v jiné chodbě, a ještě na jejím samém konci? Ne, děkuji, dám to po schodech. Tam to probíhalo jako venku, v kontrakcích zavěšená o zábradlí, po kontrakci výběh po schodech! „Takhle se mi to líbí, to je správná Těhu v běhu!“

15:34 – oficiální příjem do porodnice

V porodnici mě přijímala porodní asistentka Štefka, Olda zůstal na chodbě, já šla na monitor. Musela jsem ležet, což pro mě s každou kontrakcí bylo utrpení. A ještě větší překvapení bylo, když se Štefka chodila dívat na graf a říkala, že to ale žádné kontrakce nevykazuje. Navíc „nález na dva prsty“ taky nenasvědčoval tomu, že je to „tak vážné“. Měla jsem pocit, že si Štefka myslí, jak si vymýšlím. A chvíli jsem si říkala, že jsem snad tak měkká? Jenže to vážně strašně bolelo!

Moje porodní asistentka Péťa byla na cestě, Olda na chodbě, Štefka neměla na starosti jen mě. Byla jsem tam sama, potřebovala jsem vodu, měla bolesti, a hlavně jsem se potřebovala „hnout“, už tam neležet, mít pocit, že se něco děje a někam to postupuje… Když se Štefka vrátila, bylo kolem 16. hod., ptala jsem se, jestli nemůžu aspoň do sprchy. Pokud chci ale epidural, není na ni čas. „A co klystýr?“ Ten prý také nestíháme. Mohla jsem se jít jen vyčůrat a rychle na porodní box. „Kde jsou s tím epiduralem?“ Pan doktor je prý ještě někde na sále, ale přijde za chvíli. Zase jsem tam byla sama, měla žízeň, bolesti…

Volám Štefku, jestli mi může dát vodu, začínám být hysterická: „Kde jsou s tím epiduralem? Kde je můj manžel? Kde je Péťa, moje porodní asistentka?“ Štefka mi po rychlém vyšetření oznámí, že z epiduralu nic nebude, že už rodím, ale že to je super, protože za takových 20 minut, půl hodiny to budu mít za sebou! 🙂 „Cožeeee? Ale já chtěla epidural, strašně to bolí!“ Štefka šla pro Oldu, když nebude epidural, může za mnou. Olda se ve dveřích potkává s Péťou, která přibíhá úplně zpocená!

Asi v 16:30 je celá „crew“ na místě, já už pomalu nevím o světě, za to svět ví o mně. Řvu jako pavián, Olda se propadá hanbou, prosil mě, ať hlavně nerodím v návštěvních hodinách. Pardon, tohle jsem nevychytala, rodím ve špičce návštěvních hodin. Od Péti slyším, ať nedělám ostudu a neřvu tolik. A ještě dodává: „No, myslela jsem si, že to podruhé bude lepší…“

Čtěte také:

16:49 Benjamin Štumpf je na světě!

Hodinu a něco po přijetí do porodnice se nám narodil druhý syn! Jaký to byl pocit? Neskutečná úleva! A přiznám se, že mi bylo úplně jedno, co na mě pokládají, jestli kluka nebo holku… A to jsem se na ten pocit tolik těšila, až mi oznámí, co to je. Ale ani jsem to pořádně nevnímala. Hlavně, že je to za mnou. A zase bez nástřihu a jakéhokoliv poranění! Péťa je prostě strašně šikovná!

Olda přestřihl šňůru, pak šel s dětskou lékařkou na měření a vážení, já ze sebe z posledních sil dostala placentu. A pak jsme si to konečně začali užívat. Jen my tři! To je asi ten nejhezčí pocit, když vás nechají o samotě. Udělali jsme nějaké fotky, pak i s celou naší „crew“, já se najedla, šla do sprchy a přišel čas loučení s Oldou. Až se vrátím domů, už budeme čtyři. Já a moji 3 chlapi!

Jak to prožívá tatínek

Určitě vás zajímá, jak jsem prožíval porod. No, co vám budu povídat, radši bych přišel „k hotovému“! Měl jsem dost už po prvním porodu, ale jelikož jsem věděl, že mě tam Anička potřebuje jako podporu, kývl jsem, že to absolvuji znovu. Jak už ale z mých příspěvků víte, měl jsem dvě podmínky, nenecháme si říct pohlaví, abych se měl aspoň na co těšit k porodu, na nějaké překvapení… A tentokrát bych chtěl dárek za porod já, že jsem to znovu absolvoval a zvládnul.

A jaké to bylo podruhé? Asi o procento lepší než poprvé. Ale to jen kvůli tomu, že to bylo tak rychlé, jinak jsem měl o manželku úplně stejný strach. Taky jsem se teď trošku víc styděl… Za dveřmi největší špička návštěvních hodin a žena křičí, že ji je slyšet snad až na ulici. Nejvíc jsem se těšil na to, jestli budeme mít zase kluka nebo holku. Jenže v tu chvíli jsem zrovna tohle vůbec nevnímal! Byl jsem tak šťastnej, že už je „po všem“, že tuhle emoci jsem si vlastně vůbec neužil. Že je to kluk jsem si všimnul u přestřihnutí pupeční šňůry. Víc jsem si to uvědomil, až když nás nechali s Benem a manželkou o samotě. A nejvíc až pár dní po porodu, kdy jsem ženě děkoval, že mi dala dva syny. Dva šampiony.

A třetí dítě? Vím, že se nemá říkat „Nikdy neříkej nikdy“, ale já myslím, že stačilo, dva kluci nám určitě dají zabrat…

 

26.7.2018 11:34

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru vyplněním vaší emailové adresy.

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

*Newslettery vám budeme zasílat nejdéle 3 roky nebo do vašeho odhlášení. Více informací na mailové adrese: gdpr@babyweb.cz

Na tomto webu zpracováváme cookies potřebné pro jeho fungování a analytiku, v případě udělení souhlasu také cookies pro účely cílení reklamy a personalizaci reklam. K tomu využíváme své partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Více informací o nastavení cookies naleznetev zde.

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist