Strach, únava a překonávání hranic!
Ano, je to tak. Já si konečně uvědomila sílu mateřství. Strach, ten strašný strach. Myslím, že se s ním potýká každá matka. Na konci minulého týdne se mi stala nehoda. Nechci psát, co se stalo, byl to pro mě ten nejhorší zážitek a snad na něj někdy zapomenu. Víte, slyšet, že se něco podobného stalo cizí matce, asi by mě nenapadlo nic jiného než si říct, že mně by se tohle nikdy nemohlo stát.
Zdroj: archiv redakce
Já si přeci dávám pozor každou vteřinu, mám pro jistotu dva monitory dechu v postýlce, raději se počurám než odejít na minutku na záchod… Prostě Sebastien je pro mě vším a klidně bych za něj dýchala. No a stalo se. Volala jsem ihned manželovi, který okamžitě vyjel z práce domů. Těch 20 minut, než dojel, pro mě bylo jako několik hodin. Já jen hystericky brečela a prosila boha ať je Sebínek v pořádku. Nedokázala jsem na nic jiného myslet. Raději bych na místě umřela, než aby se mu něco stalo. Tchán je dětský chirurg v nemocnici, takže jakmile manžel dorazil, jeli jsme ihned za ním. Štěstí, že akorát sloužil. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Nenáviděla se.
No nebudu to dál prodlužovat, Sebínkovi vůbec nic nebylo. Absolvoval důkladné vyšetření a zjistilo se, že je naprosto zdravý. Ani nedokážu popsat, jak moc velký kámen ze srdce mi spadl. Myslím, že tlaková vlna od toho pádu spustila ty bouřky. Takže tím jsem chtěla říct, že i když se snažím sebevíc, nikdy nedokážu Sebastienka stoprocentně ochránit. A tahle myšlenka mě ničí. Nevěděla jsem, že láska a strach může být až tak moc velká. Od začátku těhotenství se jen bojíte. A teď? Je to bambilionkrát horší a nikdy to nebude lepší. To teď pro mě znamená mateřství. STRACH!
Pak mě začala trápit únava. Sebin už nespí kouzelných pět hodin v kuse, ale maximálně dvě. Ale většinou ani to ne. Na delší dobu usne jen v autě nebo v kočárku, ale ani při jednom si já bohužel odpočinout nemůžu. Manžel se díkybohu o malého stará odpoledne a o víkendech během noci. Ale já stejně ze strachu nemůžu spát. Co kdyby jen Sebíček potřeboval maminku. Moje tělo se cítí velmi vyčerpaně. Přerušovaný spánek nebo žádný, být neustále v pozoru a vždy být připravena přebalit, nakrmit nebo jen pomazlit. Myslela jsem si, že každé tělo má své hranice, porodem jsme ty hranice posunula dál a teď vidím, že ty hranice jsou ještě mnohem vzdálenější. Funguji, ač nevím z čeho. Někdy si za celý den nestačím ani sníst jogurt. Vaření večeří už nepřipadá v úvahu a doma nepořádek, že kolikrát nemohu najít ani postel.
Ale i tak se cítím skvěle. Mám tolik pozitivní energie, že mi jí nic nemůže vycucat. Pokaždé, když už opravdu nemůžu, a po domě se pohybuji poslepu, jelikož oční víčka mám slepená a oteklá, stačí se podívat na to neskutečně nádherné stvoření a hned mám úsměv na tváři. Sebin je dokonalý človíček. Nenechá mě myslet na nic negativního, a za to jsem mu moc vděčná. Celý můj život je obohacen o malý čtyřkilový uzlíček radosti a štěstí. Kdo nezažije, nepochopí. Miluji ho a vím, že nikdy nepřestanu. Ať se stane cokoliv, vždy tu pro něj budu a pokaždé, když se mu podívám do těch překrásných očí, zapomenu na všechny starosti a problémy světa.
Sebinku, děkuji, že jsi, a Tobě, Honzo, děkuji, že jsi mi umožnil být matkou tak dokonalé bytosti. Oba vás nesmírně miluji.
