Těhulka LIVE! Veronika (18): Mužský pohled a Velikonoce

Velikonoce jsem nikdy neměla moc ráda. Nebo aspoň tradice s nimi spojené. Proč by měli muži dostávat dárky za to, že vyšvihají ženy po zadku? Tento zvyk se mi líbit zkrátka nezačne.

Naštěstí Tom (i když jsme všechny společné Velikonoce slavili na Moravě, kde se podobné machistické zvyklosti těší velké oblibě – zkrátka všichni to docela prožívají) si vždy vystačil s obligátním něžným poplácáním opentlenou vařečkou. A ani se nezlobil, že jsem mu za to dala jen čokoládového zajíce, kterého jsem vzala mámě z kredence (a ne vlastnoručně vyrobenou kraslici).

Na letošní svátky jsem se ale těšila. Konečně jsem zase viděla s rodinou v plné sestavě (dokonce přijela i Tomova babička – starka Vlasta – ze Slovenska), pití (v mém případě nealkoholické šampaňské) teklo proudem a navíc jsme absolvovali dvě dlouho plánované návštěvy u kamarádů. Zkrátka pořád se něco dělo. Velikonoce a ty podivné zvyky, které dělí svět na mužský a ženský, mě ale taky donutily přemýšlet nad údělem našeho pohlaví.

Ženský to mají vždycky těžší. S touto větou v hlavě a často i na rtech jsem v podstatě dospěla. Moje emancipace se zastavila někde mezi bojem za rovnoprávnost ve všech oblastech a touhou být svým mužem obdivovaná a obletovaná. Mít výhody. Protože ženský to mají přece vždycky těžší.

A v čem že to máme těžší? Jedním z argumentů propagátorů tohoto postoje je třeba právě období těhotenství. Devět měsíců nás opíjí hormony, střídají se nálady, těžkne nám břicho a celé to martyrium je ukončeno přivedením společného potomka na svět – v příšerných bolestech, samozřejmě. O porodu psát zatím nemůžu a věřím, že kdyby to šlo, nejspíš bych tento zážitek klidně vynechala (nemusím mít všechno). Ale na své těhotenství jsem se pokusila podívat Tomovýma očima. Dospěla jsem k názoru, že mužský to mají teda minimálně stejně těžký jako my.

Milující a celkem sexy manželka se během krátké doby promění v nevyzpytatelnou občas trochu bláznivou ženu, která je navíc čím dál míň sexy. Muž přesto musí zůstat klidný, chápavý a minimálně jednou (s postupujícím těhotenstvím až pětkrát) denně přesvědčovat svou mírně labilní partnerku, že je moc krásná a že určitě bude skvělá máma. Navíc je potřeba věrohodně předstírat, jako že se nechová vůbec nijak ujetě a že je vlastně všechno naprosto v pohodě. A přes tuhle obrovskou úlohu stojí naši chlapi tak trochu bokem. My si vymračujeme a blázníme a necháváme se obskakovat a přitom se v našich břichách dějí hotové zázraky. Kdykoliv se nad tím zamyslím a zaposlouchám se do vnitřního hlasu svého těla, cítím příliv energie a dobré nálady. Zatímco Tomovi – přes veškerou svědomitou péči, kterou mi věnuje – určila příroda roli pozorovatele celého procesu. Odměnou za vše mu tak je maximálně kopanec rostoucího miminka do nastavené dlaně. Tak kdo je na tom hůř? Dospívám k rozhodnutí, že větu „ženský to mají horší“ škrtám ze slovníku. Zatím.

A jestli ten mrskut o Velikonocích má pomoct, abychom my ženy neuschly a byly plodné, tak já to beru. Vždyť ti chudáci nás párkrát švihnou a pak musí devět měsíců sledovat (ale neprožívat) ten nádherný proces vzniku človíčka a prožívat (bohužel pro ně ne jen sledovat) všechna naše trápení, stížnosti a těhotenské vrtochy. Ne, že bych Velikonoce začala mít ráda. Ale beru je na milost.

Tak zatial. Vaše V.

3735_4675.jpg


Pohled tatínka

Jsem rád, že už jsou Velikonoce za námi. Letošní svátky byly pro mě obzvlášť náročné. Jako vždy jsme se je rozhodli strávit s rodinou na Moravě. Tentokrát se navíc přidala oslava sestřiných narozenin – takže důvodů k pití bylo víc než dost.

Alkoholický víkend ještě podpořilo počasí. V husté chumelenici se nedalo dělat nic jiného, než sedět doma (popř. u známých) a popíjet. Moje každoroční brzda: „Ne, děkuji, musím řídit,“ byla neúčinná. Vždyť co, Veru to odřídí. Celý víkend jsem tak permanentně udržoval hladinku. Ani jsem nezaznamenal posun času ze zimního na letní. Zachránilo mě až pondělí, kdy jsme se vraceli do Prahy a tak dlouhou cestu jsem nechtěl nechat celou na Veru. Brzda v mé hlavě se stala konečně účinná.

Na druhou stranu vím, že to byla jedna z posledních cest na Moravu před narozením Anitky. Čas totiž strašně rychle letí a od konce dubna můžeme čekat porod v podstatě kdykoliv. Musím být proto připraven dopravit Veru s Anit do Podolí v bezpečí za každou cenu. Podobné alkoholické víkendy mě už tak v nejbližší době rozhodně nečekají. Aspoň tedy doufám.

TOM


Veronika právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

b633476609429166656.jpg

Chcete dostávat každý týden obrázek zobrazující přesně váš týden těhotenství s podrobným popisem, jak se vaše miminko vyvíjí? A k tomu spousty praktických informací souvisejících s aktuálním týdnem vašeho těhotenství? Je to jednoduché. Zaregistrujte se zde a je to. Každý týden vám ve schránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru vašemu týdnu gravidity!

Naše těhulka LIVE! Veronika užívá Femibion. Přečtěte si více o kyselině listové.

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist