Klub těhulek (116): Jako na houpačce

Těhotenství prožívá každá z těhulek jinak, některá si ho užívá, jiná naopak trpí různými obtížemi. A tyto stavy se střídají, jak zjišťují naše těhulky v dnešním dílu – pohoda se střídá s nemocí, radost s pochybnostmi... A to čekání! Co je na těhotenství nejtěžší?
foto: Fotoprome.cz

Zdravím vás, milí čtenáři,
tak a svátky jsou definitivně za námi. Dnes jdu první den do práce a upřímně řečeno, strašně se mi nechce. Nemůžu se dočkat, až budu na mateřské a budu si moci vše v klidu připravovat.

Vypadá to, že si konečně začínám těhotenství užívat. Už mi roste bříško, cítím se mnohem lépe, zlepšila se mi pleť i vlasy. Pořád se usmívám a cítím se opravdu šťastně. Přemýšlíme s mamkou, že bychom spolu naposledy jely na pár týdnů někam do tepla. Jezdíme touhle dobou každý rok a tohle by mohla být pro mě poslední dovolená bez prcka. Ale nebojte, dnes je internet všude a určitě bych psala, jak si užívám těhotenství na pláži.

Ale... začaly mne přepadat záchvaty smutku a zoufalství. Včera jsem si zrovna jeden takový prožila v plné kráse. Hystericky jsem brečela, že ten čas šíleně letí a já nemám nic připraveného. Jak už jsem psala na začátku deníčku, patřím k lidem, kteří musí mít vše přesně nalajnované, všechno musí být hned nejlépe včera a nic se nesmí nechávat na poslední chvíli. No, jsem téměř v půlce těhotenství a nic není hotovo. Ten čas tak strašně letí. Ne, teď vážně, letí opravdu neúměrnou rychlostí. Ještě před chvilkou jsem plánovala svatbu, užívala si svatební cesty a najednou řeším kočárky a plenky.

Ale zpět k mé hysterii. Nic nemám hotové. Sice už máme všechen nábytek a do noci jsme včera natírali úchytky, aby byly hezky barevné, mám už všechno oblečení, ale tím končím.

Postýlku ještě nedovezli, nevím, zda koupat ve vaničce nebo v kbelíčku, a můj největší bubák jsou pleny. Manžel chce, abych používala látkové, a i mně se to líbí. Ale víte kolik je variant a kombinací? Nebudu zacházet do detailu, kolik je k tomu všemu ještě materiálů a velikostí. Jsem bezradná, přečetla jsem tolik diskusí a stránek, ale stále v tom plavu. Každý říká času dost, ale já vím, že není. Jestli to bude i nadále takhle utíkat, tak zítra rodím.

Musím pochválit manžela, který mě celý večer utěšoval, a dokonce si i vyslechl hodinovou přednášku o možnostech látkových plen. Podezřívám ho, že má někde ukrytou svatozář.

Někdy jsou ale mé návaly breku i vtipné, minulý týden jsem zalehla koblihu plněnou džemem. Byla tak placatá. Brečela jsem asi půl hodiny, že jsem ji chudinku zabila a vše z ní vyteklo. Pokaždé, když nakupujeme, manžel varuje veškeré pečivo, aby si na mne dávalo pozor.

Přemýšlím o těhulce Gábině. Jestli už je její vytoužený Vítek na světě, jak zvládla případný porod a říkám si, jak musí být šťastná, že už jsou konečně všichni tři spolu. Kéž bych už taky držela naše Zrníčko ve své náruči. Teď jsem četla na internetu různé příběhy těhulek se špatným koncem těhotenství a mám ze všeho hrozný strach. Šetřím se, jak to jen jde, ale i tak, stát se může cokoliv a kdykoliv.

Držte mi všechny palce, ať zvládnu první dny práce a hlavně ať už nezabiji další koblížky.
S láskou vaše Mára

Markéta je právě ve 15. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.


 

Ahoj těhulky,
po krátké odmlce, kdy jsem si své těhotenství uvědomovala pouze díky pohybům malého Lukáška a rostoucímu bříšku, se opět vrátily některé nepříjemné příznaky těhotenství a já si začala uvědomovat, že už to nebude trvat tak dlouho a Lukášek tu bude s námi.

Vše začalo už před Vánoci, kdy jsem si začala uvědomovat, že na záchod opět začínám běhat častěji. Nebylo to ještě tak hrozné na rozdíl od tohoto týdne, kdy jsem si uvědomila, že kamkoliv přijdu, tak hned jako první koukám po záchodě. Nedokážu si představit, že to bude ještě horší a já budu záchod vyhledávat ještě častěji.

Další nepříjemný pocit se u mě objevil při pobytu v nemocnici. I přes vysoké teploty jsem prostě v noci nemohla usnout díky tomu šílenému pocitu v nohách. Přesně to neumím popsat, ale bylo to, jako by mé tělo od hlavy po pánev bylo naprosto vyčerpané a toužilo jen po spánku a druhá půlka mého těla se naopak chtěla jen hýbat a chodit. Musím říct, že noci strávené v nemocnici byly ve znamení hodin prochozených po pokoji se zavřenýma očima. Ještěže jsem na pokoji byla sama. Tento pocit, i když ne v takové míře jsem si přivezla z nemocnice i domů. Je to i díky tomu, že každé dvě hodiny vstávám na záchod a pak díky neklidu v nohách nemůžu tak hodinu usnout. Můj spánek se tím vlastně zkrátil na polovinu, a když si ho chci nahradit alespoň přes den, je to pak v noci ještě horší, takže spánek ve dne si vůbec nedopřávám. Měly jste také problém s neklidnýma nohama? Jak jste to řešily? Napište mi prosím do diskuze.

Další problém, který tedy spíše přikládám nemoci, která se ve mně ještě stále tříská, je to, že nemůžu dlouho stát na jednom místě a ani dlouho vyvíjet nějakou fyzickou aktivitu, například v podobě uklízení. Tak po deseti minutách se mi začne točit hlava, mám návaly a musím si sednout, jinak bych sebou asi „flákla“ na zem. Docela mě to omezuje jak v domácnosti, tak vlastně i v tom spánku. Přes den se totiž unavím minimálně tak chozením na procházky, což na klidný spánek rozhodně nestačí. Doufám ale, že postupem času, jak bude moje viróza ustávat, budou i ustávat moje nevolnosti a já zase budu moct fungovat jako normálně.

Musím pochválit Lukáše, který všechno perfektně zvládá, dokonce mi i pomáhá v domácnosti, což naprosto nesnáší, takže i díky němu se to těhotenství dá přežít v psychické pohodě. I tak se musím přiznat, že se nemůžu dočkat chvíle, kdy mé těhotenství skončí a já se začnu cítit líp a budu mít u sebe svého chlapečka. I když mi bude scházet to neustálé šťouchání v bříšku, kterým mi Lukášek toto těhotenství tak neuvěřitelně zpříjemňuje.

Krásný týden a pohodové těhotenství přeje
Markéta

Markéta je právě ve 27. týdnu těhotenství. Přečtěte si více o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.


 

Milí čtenáři,
minulý týden jsem několikrát vzpomínala na vlastní dětství. Také jsme opět absolvovali kontrolu v poradně a STÁLE jsme dva v jednom.

Vzpomínky na dětství se točily kolem všech možných dárků a překvapení, které pro mě rodiče vždycky připravovali k určité příležitosti, několikrát i jen tak během roku. Mám jednu určitou vzpomínku na dětské tábory, na které jsem celá léta jezdila. V nějakém druhém, nejdéle třetím dopise od rodičů mi mamka napsala, že pro mě mají doma překvapení nebo dárek a že až přijedu, určitě budu mít velkou radost. Vždycky když na to s mamkou vzpomínáme, hrozně se nasmějeme, navíc občas mi to mamka dělá i dneska. Celý tábor jsem si pak lámala hlavu, co by to tak mohlo být, a neskutečně jsem se těšila domů. Poslední dny pak byly k nevydržení. Možná už tušíte, kam tím mířím.

Vítka stále nosím pod srdcem a ne a ne se ho dočkat. Od doby, co nám paní doktorka posunula termín, jsme všichni hrozně napnutí a ono to vypadá, že se tomu našemu kloučkovi prostě nechce.

Všichni jsou tak trochu nervózní, kontrolní telefony mám tak tři denně, a pokaždé když někomu zavolám já jako první, hned musím odpovídat na otázku, jestli už mi praskla voda. Odpovědí ne a lehkým smíchem jsou všichni trochu rozmrzelí.

A jak jsem na tom já? Každý den je mi jinak, někdy lépe, někdy hůř, o spaní a jídle nemluvím, protože věci, které nefungují, nemám ráda a každou volnou chvíli věnuji v myšlenkách Vítkovi a rozhovorům s ním.

Prohlídka v poradně dopadla opět na výbornou. Vítek je v pořádku, již má přes tři kila a podle paní doktorky se vše připravuje na zdárný konec. Kdy ale ten den nastane, to nikdo neřekne. Takže jsem z poradny odcházela domů opět samozřejmě spokojená, ale tak trochu rozladěná. Možná se teď budu rouhat, ale tahle nevědomost je mizerná. Navíc to, jaký bude konec těhotenství, mi nikdo neřekl. Začátek a průběh byl báječný. Nic mi nebylo, žádné těhotenské neduhy mě netrápily. Zato konec stojí za to. Vím, je to u všech stejné a já si vůbec nestěžuji, to ne, jen to čekání na den, který nevíte, jestli přijde dnes, zítra, za týden. Čekání spojené s bolestmi zad, občasným píchnutím kdesi a některými pohyby Vítka, které opravdu bolí. Na rovinu říkám, už chci, aby to bylo a já mohla Vítka držet v náručí.

Začátkem příštího týdne jsem objednaná na kontrolní monitor miminka a pak jsem domluvená s Jaruškou z porodnice, že se na mě podívají rovnou tam. Tak uvidíme, co nám týden přinese. Třeba už k nám konečně ten čáp trefí.

Hezký a klidný týden přeje Gábina

Gábina právě ukončila 40. Týden těhotenství. Připomeňte si informace o vývoji plodu a těhotenských změnách v tomto týdnu.

 

Komentáře k článku
Počet komentářů: 0
Komentáře mohou vkládat pouze registrované a přihlášené uživatelky. Zaregistrujte se nebo se přihlaste.

Naposledy navštívené