Přišel na svět o trošku dřív, ale to nemění nic na tom, že jsme se stali rodiči a úplnou rodinou. Je krásný. Sice lehce žlutý, protože ani nám se nevyhnula novorozenecká žloutenka, nicméně je náš. I když ho kojení zatím zmáhá, pokaždé si něco málo vypije a mámě tak uleví. Musíme přikrmovat. Určitě je to jen dočasné, než bude mít sílu, aby si vytáhnul celou dávku z prsu. Maminka mu mlíčko pěkně skladuje a udržuje ho pro něj.
Tatínek je náležitě pyšný. Vždyť je to prvorozený syn. Se vším mi doma pomáhá. Přes den, když musí být v práci, se po něm ptá, zajímá se, co Oliverek zrovna dělá. Moc ho mrzí, že nemůže být s námi doma, ale to je úděl všech tatínků. Musí zajistit rodinu po finanční stránce.
Není nic hezčího než pocit, že se vám narodí zdravé miminko. A že vím, o čem mluvím. 10 let na naší novorozenecké Jipce se jen tak neztratí, a že tam člověk vidí ledajaké nemocné tvorečky. Ale my měli to štěstí, že je Oliverek donošený a jak jsem již zmiňovala, hlavně zdravý.
Začalo to už ve středu v noci. Protože máme první dítě, neuměla jsem si představit, jak vypadají porodní bolesti, natož samotný porod. Člověk sice slyší ze všech stran, jaký byl u ostatních, ale zároveň u každého přece jen jiný. Samozřejmě předcházeli poslýčci. Někdo je nemá vůbec, mě provázeli téměř celou noc. Bolesti v podbříšku vystřelující do zad, opakující se ze začátku nepravidelně. Byla mi doporučena vana s tím, že pokud to jsou kontrakce, určitě se brzy rozjedou. Rozjely se, ale až téměř po 24 hodinách, z toho 12 hodin byly tyto bolesti po 5 minutách. Mezitím odešla hlenová zátka a já si byla jista, že už je to tady. Přítel už to po mém neustálém pochodování po bytě k ránu nevydržel a dohodli jsme se, že raději zajedeme do porodnice, ať mě prohlídnou a řeknou, co se vlastně děje.
Plodová voda neodtekla. Poslali nás domů, nic se zatím nechystalo. Dostala jsem 2 čípky od bolesti, abych si alespoň na chvilku odpočinula po probdělé noci. Za 2 hodiny se bolesti objevily znovu a pokračovaly až do večera. I s tímto nekomfortem jsem ještě stihla přivítat rodinnou návštěvu. Myšlenkami jinde, půlku rozhovoru si ani nepamatuji. Večerní vana rozlouskla celou věc. Přišly bolesti, ale ty opravdové. Nesrovnatelné, pravidelné a tolik odlišné.
Po proběhlém opětovném vyšetření na ambulanci, už nás neposlali zpátky. Já totiž RODILA!!! Pak to šlo rychle. Přijali nás na porodní box, větší než pomalu náš byt s hydromasážní vanou, do které jsem se se svými 178 cm vešla úplně celá. Škoda, že ji člověk neužil jiným způsobem. Byla to dlouhá noc. Měla jsem pocit, že ta bolest neskončí. Po odtečení plodové vody byly kontrakce stále silnější a já si chvílemi říkala, že už nemůžu.
Po 2 a půl hodinách přišel ten nejkrásnější den. Setkali jsme se tváří v tvář s Oliverkem a jak mi ho položili na hrudník, tekly mi slzy radosti. Konečně ho vidíme, je zdravý, krásný a tak malinký. Tato euforie mě provázela ještě několik hodin a bylo mi úplně jedno, že jsem 44 hodin nespala. Hodiny štěstí a radosti v přítomnosti dvou nedůležitějších lidí v mém životě.
Vyčerpaná, nevyspaná, s bolestí, uléhám na oddělení šestinedělí. Čekám, až mi přivezou malého synka. Už jsi můj a nikomu tě nedám. Koukám na ten uzlíček, který ve mně stihnul vyrůst za těch 38. týdnů. S úsměvem na tváři pomalu zavírám oči a říkám si, že ta bolest za to stála a máme další důvod pro co žít a milovat.
-352x198.jpg)
