Moje cesta za miminkem (1)

Vždycky jsem si říkala, že chci mít své první miminko do 30, tak jsem to skoro stihla. Třicet mi bylo loni v listopadu. Téměř celé těhotenství jsem trpěla dopoledními nevolnostmi, takže jsem každý den až do osmého měsíce těhotenství žila vždy až od dvanácti dál.

Miminku ve mně se naštěstí dařilo celou dobu dobře, takže jsem ty svoje nevolnosti zas tak neřešila, i když jsem kvůli nim musela být na neschopence.

Jmenuji se Denisa a podělím se s vámi o příběh zázraku zrození mého prvního dítěte.

Těhotenství? O tom nechci nic vědět…
Zpočátku mě novinka, že budu máma, vůbec nijak nenakopla k žádnému bláznivému těšení ani studiu literatury natož nakupování miminkovských hadříků. Zpočátku jsem to ještě vnitřně necítila. Bála jsem se, abych se na to také neupnula a pak to třeba nevyšlo… Takže když mi kamarádka půjčila tašku plnou těhotenských a maminkovských časopisů, jen jsem je zběžně prolistovala a vrátila.

Bod obratu
Zásadní změna nastala někdy kolem 15. až 16. týdne těhotenství. To to na mě dolehlo plnou vahou. Jak to? Testy dopadly dobře a já s klidem v duši a podle moudrých knih začala očekávat první šťouchnutí miminka. A přišlo!

A pak to začalo naplno. Časopisy, miminkovské weby, koukání po oblečcích, shánění kočárku… Takové to správné těšení se vším všudy :-). Pak to najednou hrozně rychle uteklo, přehouply se Vánoce a já už s pěkným outěžkem a připraveným pokojíčkem začala tušit, že TO může přijít kdykoli.

Jeden den do „průkazkového“ termínu porodu
Tak jsem se zase probudila až ráno. Žádný noční výjezd do porodnice, který už pár dní očekávám, se na plánovaný den D nekonal. Kdyby tak člověk aspoň věděl, kdy to přijde, mohl by se na to třeba nějak líp připravit, ale takhle nejen že nevím, kdy to čekat, ale ani jestli to poznám. Vždyť jsem to nikdy nezažila…

Několik posledních dnů chodí smsky a hovory „Tak co, už už?“ a já „Ještě se mu nechce, ještě si dává na čas :-)“. Už jsem zažila několikrát poslíčky, kdy jsem koukala na hodiny a počítala rozestupy, ale nikdy z toho nic nebylo. Ve sprše jsem to vždy rozehnala.

Strach, těšení, strach, radost, strach…
Míchají se teď ve mně rozporuplné pocity. Na jednu stranu se bojím, ale zároveň se moc těším, chci to už mít zkrátka za sebou. Jsem hrozně moc zvědavá, jak ten náš uzlíček bude vypadat…

Celé těhotenství jsem čekala a připravovala se na tento okamžik a najednou je to tu a já zjišťuji, že vůbec nevím, do čeho vlastně jdu. Je přede mnou jedna velká neznámá.

Nepůjdeme přece jen ven?
Dneska si dám delší procházku, třeba přiměju našeho Melounka, aby už taky vylezl. Když říkám „delší procházku“, myslím tím asi tak třetinovou oproti té obvyklé se psem. Brzy začnu funět a musím si dělat každou chvilku přestávky, připadám si jak stará babka.

Poslední týden denně přemýšlím nad tím, jestli ještě ten den budu chystat večeři, jestli ještě dám vyprat jednu várku prádla, jestli ještě zaplním myčku… A zatím vařím, peru, myju… Tak jdu chystat oběd a uvidíme.

Bříško pobolívá. Že by konečně…?

3.7.2013 5:10

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist