Bára – A je to tady, kde jste kdo, praskla mi voda!

TĚHULKA LIVE! BÁRA Velmi přemýšlím, kde najdu ten pravý začátek mého dnešního povídání. Mám v hlavě dvě veliké myšlenky, o které bych se ráda podělila. Jedna z nich je příchod mé druhé dcery na svět a druhá emoce a pocity, které mě přitom všem doprovázely. Vzhledem k mé neschopnosti věci psát stručně, se obávám, že jeden článek mi nebude stačit, tak jsem se rozhodla, že vám povím svůj porodní příběh a příště budu pokračovat v těch všech překrásných emocích a myšlenkách.

6.-1100x618.jpg

Kde začnu svůj příběh? Kde nastal ten zlom a ta pravá chvíle, kdy se vše odstartovalo? Vše začalo asi tam, kde jsem skončila své poslední psaní. Jestli si vzpomínáte, tak jsem psala o tom, že jsem měla co dělat, abych vůbec své povídání dopsala, že mě začaly chytat zvláštní bolesti. Nicméně o nějaké pravidelné kontrakce se nejednalo a já se snažila další den fungovat naprosto normálně.

Výlet na poslední chvíli

Chystala jsem se s taťkou, bráchou a Lolou do Prahy na výlet. Ráno mi však začala odcházet hlenová zátka. V tu chvíli jsem si říkala, že se něco začíná opravdu dít. Cítila jsem to i sama v sobě. Každopádně Prahu jsme zdárně absolvovali a pak jsme si doma užili ještě celé odpoledne.

Já se připravovala na úterý, kdy jsem měla dorazit na kontrolu do porodnice a domluvit se na případný termín vyvolání. V ten den se mnou jel jen manžel. Lola měla hlídání, tak jsme si to užili spolu. Prvně monitory, na kterých jako klasicky nebyla jedna jediná vlnovka naznačující kontrakci, následovalo vyšetření dokonce samotným panem primářem porodnice. Měla jsem z něho respekt, jelikož jsem snad nikdy u primáře nebyla, a tak jsem nevěděla, co od toho očekávat. Ale byl moc příjemný. Byla jsem poslána, abych si odložila a vyskočila na kozu.

Vnitřně jsem věděla, že mi řekne, že jsem otevřená alespoň na dva prsty a porod se rozbíhá. Jaké bylo ale moje zklamání, když mi oznámil, že nález je vesměs stejný jako před měsícem a že se to k porodu příliš nemá. Na závěr udělal váhový odhad malé na 3,5 kila, dostala jsem žádanku na příjem a v pátek se uvidíme na vyvolání. Dobře. Sklopila jsem hlavu, vzala papíry a šla. Bylo mi to líto. Myslela jsem si, že to bude opravdu připravené. Nebylo. Nicméně jsem se tím nechtěla trápit a vzala jsem jako fakt, že 18. 08. půjdu na vyvolání a malá bude stejně mít osmičky v datu narození.

Už?

Doma jsme si užili odpoledne. Já jsem spíše polehávala, protože jsem chtěla nabrat sílu na pátek. Večer jsme se šli ještě s manželem a Loly na procházku, a pak jsme se připravovali na spánek. Manžel šel uspávat a já jsem ještě něco málo dělala na počítači. Padla desátá večer a mně se začalo svírat bříško bolestivěji, než jsem byla zvyklá. Snažila jsem se na to však nemyslet a nedělat si nějaké plané naděje. Bolesti nebyly v pravidelných intervalech a nejkratší vzdálenost byla asi půlhodinu.

Do postele jsem se dostala někdy kolem půlnoci, ale spát se vesměs nedalo. Budila jsem se téměř při každém stahu. Ráno manžel odešel do práce a Laura naštěstí už měla tušení, že je něco jinak a spinkala až do půl desáté, tak jsem mohla alespoň polehávat. Byl přede mnou náročný den a musela jsem ho zvládnout.

Kontrakce sílily. Byly bolestivější, ale interval byl stále dlouhý, zhruba po té půlhodině. Každopádně už jsem je musela prodýchávat a Laurinka u toho vždy poplakávala. Chodila za mnou, hladila mě a příliš nechápala, co se děje. Po telefonu jsme se s manželem už domlouvali, že další den do práce nepůjde a zůstane s námi doma, protože sama bych to zítra už nezvládla. Konečně padla čtvrtá odpoledne a Luky dorazil domu. Čekala jsem na něho jako na smilování. Hned si vzal na starosti Laurinku a já se mohla více věnovat sama sobě.

Začala jsem si kontrakce měřit a zjistila jsem, že jsou najednou po deseti minutách. Trochu jsem se lekla a rozhodla se, že si dám vanu, která by měla pouhé poslíčky rozehnat. Ale vana nepomohla. I tam mě zastihlo několik kontrakcí a já začala přemýšlet o tom, že se asi opravdu něco chystá. Pak mě naštěstí něco osvítilo a před osmou hodinou jsem se rozhodla, že povoláme už moji mamku, aby si přijela pro Laurinku.

Stále jsem nechtěla věřit tomu, že bych mohla rodit, proto jsem i tento pokyn oddalovala, ale představa, že v noci bojuji s kontrakcemi a ona by byla u toho a nemusela by to dobře vnímat, nebyla moc dobrá. Mamka mi ve čtvrt na devět potvrdila, že už vyjeli a jedou pro Lolu. Začala jsem ji tedy balit tašku. Moje kontrakce se zkrátily na sedmi-, pak pěti- a najednou i dvaapůlminutové intervaly. Byla jsem rozhodnutá, že jakmile malou odvezou, tak taky pojedeme i za předpokladu, že by nás ještě poslali zpět domů. Mamka přijela v devět hodin.

Luky vyběhl ven, přendat jí sedačku do auta a já měla pohlídat Lauru, která byla připravená na posteli v pyžamu. V tu chvíli mě mezi dveřmi chytla velmi silná kontrakce. Musela jsem až na všechny čtyři a velmi rozdýchávat. Najednou jsem ale cítila obrovský tlak a pak mě polilo horko. Pode mnou kaluž vody.

„Pane bože, praskla mi voda,“ začala jsem panikařit. Na celou zahradu a možná i vesnici křičím na manžela, ať okamžitě přijde zpět, že mi praskla voda. Nerozuměl mi, takže jsem spojení praskla mi voda, musela křičet několikrát po sobě. Pak přiběhl. Dobalil Lauru, mamka pode mnou v rychlosti uklidila, vzala malou a jeli. Slyšela jsem, jak moc plakala, když si ji brali do auta, a to mi na psychice vůbec nepřidalo. Měla jsem strach, že porodím cestou do porodnice. Konečně jsme vyjeli.

Honem do porodnice

Zažili jsme adrenalinovou cestu noční Prahou. K mému překvapení po prasknutí plodové vody mi téměř vymizely a zeslábly kontrakce. Přestala jsem i cítit malou, což mě lehce znervóznilo. Po cestě mě tedy první stah chytl až po patnácti minutách a já to musela rozdýchávat. Můj manžel mě v tom samozřejmě nemohl nechat. Jak mě viděl a držel ten volant, ta mi povídá: „Uff, taky musím dýchat, taky se mi dělá špatně.“ Nevěděla jsem, jestli v tu chvíli ještě nebudeme zastavovat.

Přiznám se, že jsem jela nepřipoutaná, abych mohla zaujmout pozici na prodýchávání. Křičela jsem, ať jede i na červenou a vyblikává auta, aby mu uhnula. Zhruba za půl hodinky jsme byli v Podolí. Pak už to šlo rychle.

Čtěte také:

Je to tu!

Příjem, výslech, diagnóza, vyšetření. Nejdřív ultrazvukové, když jsem říkala, že malou necítím, ale vše bylo v pořádku. Oddychla jsem si. Pak mě paní doktorka šla vyšetřit. Nečekaně padla má standardní otázka: „A bude to bolet?“ Měla jsem před sebou vzpomínky z vnitřního vyšetření u Loly a to bylo obrovsky bolestivé. Ale paní doktorka měla pravdu. Nebolelo to. Ani trochu. Výsledek byl jasný – otevřená na čtyři centimetry, krásně připravena. Rodíte.

Nevěřícně jsem se na ni podívala. A znova se přeptala, jestli opravdu já. Že to není možné. Že já přirozeně rodit neumím. Ale opravdu. Bylo to tak. Vše rozběhnuto. Rychle pro manžela a na porodní sál. Seznámili jsme se s úžasnou porodní asistentkou. Vysvětlila jsem jí, že jsem hysterka, že mě všechno moc bolí a že se předem omlouvám za svůj výstup. Smála se a byla, myslím si, i zvyklá na podobné případy. Na porodní sál jsem se dostala v půl jedenácté v noci. Proběhla příprava. Půl hodiny jsem strávila ve sprše. Bolesti byly tak nesnesitelné, že jsem brečela, prosila, škemrala o epidural. Volala jsem o pomoc na všechny strany. Myslím, že jsem musela být slyšet až u Vltavy.

Jenže porod byl už tak rozjetý, že epidural by absolutně nic nevyřešil a ani by se nestihl. Manžel mi byl opět neskutečnou oporou. Znova jsem si jen potvrdila, že nikdo jiný by to nedokázal zvládnout tak úžasně jako on. I když mě při kontrakcích jeho otázky typu: „A má mobilní telefon značky HTC Android,“ dostávaly do kolen, ale i to se cení. Poslední vyšetření. Jste na devět centimetrů, k porodu už zbývá jen jeden. Je to tu. Finále. Pamatuji si svoji porodní asistentku. Přihlížející paní doktorku a pak někoho, koho jsem kopala do břicha. Bolest to byla obrovská. Křičela jsem ještě víc než předtím. Ale pak to přišlo.

Bojovnice je tady

Hlavička, ramínka, nožičky. Já byla bez jediného poranění a nástřihu. Na tělo mi položili naši dceru. Vykřikla jsem štěstím. Brečela jsem. Milovala jsem ji. Za sebou jsem vnímala svého muže, který byl také nesmírně dojatý, a oba jsme nevěřícně drželi v náručí naší druhou překrásnou dceru. Byla naše a byla tu s námi. Narodila se pouhých 14 minut před půlnocí.

Dne 16. 08 .2017, ve 23:46 hodin (necelé dvě hodin od přijetí), s mírami 47 cm a 3170 g. Přišla na svět jako bojovnice, jako vznešená a spanilá slečna. Životem ji bude provázet nádherné a přesně ji vystihující jméno – Sarah. Tímto vám ji představuji. Tu, díky které jsem tu s vámi téměř devět měsíců. Tu, která nám vnesla do života další záři. A tu, kterou už nikdy nepřestaneme milovat. Krásná a spanilá Sarah buď nám inspirací do dalších životních kroků, dnů a let.

Dneska uzavírám povídání narozením naší dcery Sarah. Obrovské emoce, štěstí, strach, panika a další, co doprovázelo příchod Sarah na svět, vám povím příště. Popíši vám také, pro mě nejemotivnější okamžik, setkání dvou spřízněných duší od samého počátku – Laury a Sarah.

Všem děkuji za to, že tu jste se mnou a že vám mohu představit své neskonalé štěstí. Přeji vám krásné dny, které nikdy neskončí.

Bára

22.8.2017 3:30

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist