Bleskový týden

PAVLÍNY DENÍČEK Ahoj všichni. Týden se s týdnem tentokrát sešel snad rychleji než jindy. Málem bych zapomněla, že už je čas na další článek. A tak tu teď v brzké pondělní ráno sedím s notebookem na klíně, zatímco Maxík se prohání po bytě v chodítku. Zapnula jsem pračku, tak má kino.

imga0594-1100x618.jpg

Ty poslední dny mi skutečně uplynuly jako voda v té nejdivočejší řece. Když zapřemýšlím nad tím, co se za tu dobu událo, aby stálo za to o tom napsat, docela se zapotím. Já se cítím stále stejně. Je mi dobře. Zatím mě netrápí žádné těhotenské neduhy. A ani s rostoucím pupíkem je neočekávám. Otoky nohou a jiné se mi naštěstí vyhýbají. Poctivě se matlám krémem, abych i po třetím mimi zůstala bez strií. Jediné co mě umí potrápit je únava. Ale tu bych nepřipisovala jen mému stavu. Naše dětičky by dokázaly utahat do bezvědomí i vrcholového sportovce natož mě. A tak není divu, že jen co večer dopadnu na gauč a je tu konečně klid, nastupuje dřímota už v první polovině filmu. Ale myslím že to určitě také znáte. A co na to váš partner? Jirka občas brble. Nemá prý vůbec cenu se se mnou na něco dívat, když v půlce usnu. Hlavně že prý mu říkám že spát se mi nechce. Jenže ve chvíli kdy si lehám, se doopravdy ospalá necítím. Přichází to vždy náhle jako rána kladivem. A není divu. Vždyť každý můj den začíná při nejlepším v šest ráno. A do večera do osmi je to zatraceně dlouhý pracovní den.

Minule jsem psala o tom, jak moje máma reagovala na oznámení třetího vnoučete. Zjistila jsem, že během několiak dní zaujala úplně jiný postoj. Zřejmě proto, abychom se nemusely hádat kdykoli na sebe narazíme se teď tomuto tématu dokonale vyhýbá. Za což jsem jí vděčná, protože jinak trávím ubrečené a zlostné večery, které má tím pádem zkažené i partner. V jejím podání to ovšem vypadá tak, že se nemůžete ubránít pocitu člověka pokoušejícího se udělat si na jazyku uzel.

Také jsem naposledy zmínila Maxíkovi zoubky. Ty nás provázejí až dodnes. Prorazily si cestu dásní a teď v té malé uculené pusině září jako poklad. Tedy doslova. Každý den je pro nás ve znamení Maxových zoubkových nálad. Je mrzutý, nic ho nezabaví, špatně papá a ani venku v kočárku se mu nelíbí. Holt se nás ty zubani natrápí zřejmě úplně stejně jako u jeho staršího bráchy. Tomu rostly klidně i čtyři zuby najednou a to bylo opravdu výživné.

Maxík má alespoň o zábavu postaráno právě díky Alexovi. A to je vlastně i hlavní poznatek minulého týdne. Mám na mysli výhody sourozenců. Nebo možná spíše sourozenců narozených zanedlouho po sobě. Zjistila jsem totiž, že když je Alexek na hlídání u babičky, je s Maxíkem mnohem víc práce. Najednou je o co nespokojenější a přijde mi, že se snad i nudí. Každopádně mám nakonec mnohem víc lítání než když jsou kluci doma oba. A jaké tedy ty výhody dle mého názoru jsou? Jak už jsem napsala děti se do určité míry postarají o zábavu jeden druhému. Naši kluci jsou od sebe dva roky a řekla bych, že je to znát i ve hře. Přece jen je Alex ještě asi takové přerostlé mimi, protože dokáže vymyslet doslova ,,voloviny“, co se libí i malému prckovi a několikrát za den je z pokojíčku slyšet jak se tomu oba smějí na celé kolo. Další výhoda se týká hraček. Druhému dítěti jich už do začátku nemusíte pořizovat tolik a mimi hračky máte po prvním sourozenci doma také. My jsme doma doslova ,,zaauťákovaní“. Autíčka u nás najdete i na těch nejneobvyklejších místech. Jsou jednoduše všude, kde to Alexkovi připadá jako prima garáž a například mikrovlnka není vyjjímkou. Dále se děti nejlépe učí zase od dětí. Tudíž druhý raubíř na všechno přijde rychleji a i motoricky na tom bude většinou lépe než starší sourozenec. Ikdyž tady se hodí otázka zda-li je to opravdu jen výhoda. Pro nás ano. V naší situaci nám vyhovuje, že Max bude v prosinci určitě už samostatně pohyblivý jedinec.

Nebudu ale samozřejmě psát jen o tom jak je super mít doma dva takhle malé lotry. Má to i své nevýhody. Ostatně jako všechno. Člověk musí počítat s tím, že se od ráno do večera nezastaví. Což je ale asi o zvyk. Dále když jsou děti nemocné, jsou nemocné vždycky obě. A není pravda že by si spolu jen hezky hráli. Několikrát za den slyšíte jedno nebo druhé zlato jak ječí, protože ten druhý mu něco vzal, popřípadě rozházel. Pokud máte ale děti pár let od sebe jako my, bude těch ječících scén asi podstatně méně než u sourozenců s větším věkovým rozdílem.

Já osobně bych neměnila. Strach jsem z toho měla velký, ale dnes má Maxík v bráchovi obrovskou chůvu která na něj nedá dopustit. A možná snad i díky tomuto zjištění ke kterému jsem v poslední týdnu došla jsem ohledně příchodu našeho posledního přírůstku zase o něco klidnější. Však ono se to zvládne a kluci to možná zvládnou líp než my dospělí. Děti jsou zkrátka ÚŽASNÁ STRVOŘENÍ!

Tak zase příště a užijte si letní počasíčko.

22.7.2013 8:25

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist