Už jen funím…

PAVLÍNY DENÍČEK Je další nedělní večer. Po úspěšném uspání ratolestí zbývá nadatlovat článek pro Babyweb. Úspěšně jsme se přehoupli do posledního měsíce našeho požehnaného stavu. I když popravdě, požehnaně se tedy doopravdy necítím.

imag04901-1100x618.jpg

Takřka s každým dnem na sobě cítím, že cíl je blíž a blíž. Přes den, když jsem v pohybu, to ještě není tak strašné, ale jen co si večer lehnu na pohovku, mě náš již brzy očekávaný miláček častuje pohyby, které jsou tak nepříjemné a bolestivé, jak jen to jde. S každým pohybem přichází pocit, jako kdyby mě bodali nožem, až občas nadskočím, jak se leknu nenadálou bolestí. Upřímně řečeno už jen čekám, kdy některý ten jeho pohyb bude natolik nešetrný, že si sám protrhne vaky. Říkám si, že tohle od Alexe ani Maxe neznám.

Bolesti mě trápí skoro noc co noc a vydrží se mnou i několik hodin. Většinou se je snažím zaspávat, ale občas je intenzita taková, že to není možné. Nikdy mezi nimi není delší interval než čtyři minuty, ale stává se, že přicházejí i po minutě. Podle toho, co jsem se na internetu dočetla, je to zřejmě trochu neobvyklé, ale já už to tak prostě mám. Mít porodní bolesti třeba po deseti minutách, se mi nikdy nepoštěstilo. Nebývá mi nic a pak najednou po třech a dvou minutách v maximální intenzitě. A vždy je tím člověk tak trochu zaskočen. Když vám totiž není nic a najednou máte pocit, že se vám tělo rozpůlí, je to nepříjemné už jen proto, že jste se na tu bolest neměla šanci aspoň trochu připravit tak, jako kdyby vám postupně nabývala na intenzitě i kvantitě, jak by to mělo být.[boxik: Hledáme novou budoucí maminku do KLUBU TĚHULEK!: Jste čerstvě těhotná?

Toužíte si zdokumentovat těhotenství v krásných fotografiích ateliéru Fotopromě?

Chcete mít navždy schovaný deníček z vašeho těhotenství?

Hledáte podporu a nové kamarádky, které „v tom“ budou s vámi?

Odpověděla-li jste 4x ANO, tak nám napište na redakce@babyweb.cz svůj těhotenský příběh!]

Už ani nemám chuť jíst, bývá mi zle. A občas se mi už i přes den stane, že si prostě musím na chvíli lehnout, než se mi udělá zase lépe. Partner to vnímá a jelikož sám moc dobře ví, jaký je to se mnou frmol, když přijde na věc, z domova se už raději nevzdaluje, když nutně nemusí. Jinými slovy, můj stav je už předporodní. Je to poslední tažení. A sama jsem zvědavá, kdy se brouček rozhodne narodit. Já bych byla pro, aby už dlouho neotálel, protože tyhle každodenní bolesti jsou na prd.

A také všechno je již doma připravené. Od plínek přes kočárek na sourozence až po tašku do porodnice, která leží připravená pod postýlkou s nebesy. Zbývá do ní pak už jen hodit peněženku, mobil s nabíječkou a notebook. Taťka byl zaúkolován předem, aby věděl, co dělat, až to přijde.

Naštěstí jsme se stihli zabydlet rychle a tak už i děti jsou tu, jako kdyby sem přišly z porodnice. V noci krásně spinkají u sebe v pokojíku. Tedy Alexek tam spí až do rána a Maxík během noci končí u nás v posteli, ale s tím se počítalo.

Také je fajn, že výjezd rychlé záchranné služby máme prakticky přes ulici. Takže hoši, kdyby bylo potřeba, dojdu si k vám přímo do garáže : -)

To bychom tedy měli mě a Dexe. A co zbytek Homolkových? Řekla bych, že se cítíme víc v pohodě, než za poslední hodně dlouhou dobu.

Taťulda se se mnou v týdnu dobrovolně vydával na nákupy potřebných věcí s vidinou, že potom mu už dám pokoj s tím co ještě a ještě nutně potřebuji já nebo Dex. A já už jsem stihla připravit i vajíčko s fusakem a oblečením na odjezd z porodnice. Takže přípravy jsou už doopravdy kompletní.

Maxík se pomalu ale jistě začíná pouštět a chodit sám do prostoru. Docela mu to jde a má z toho náramnou radost, takže když ho to chytí, opakuje to pořád dokola. Začíná z něj být rošťák jak se sluší a patří. Za chvíli se bude moct se starším bráchou rovnat. Už ho toky umí pěkně zlobit. Například tím, že ať už si Alex vezme do ruky jakékoli autíčko, tak zrovna to by Maxík nutně potřeboval a když se ho brácha odmítá vzdát, zkouší začít ječet abychom přiběhli a to auto mu zařídili. Jenže to už má smůlu. Prokoukli jsme ho.

Ale i Alexek bráchu zlobí. To je jasné. Jen už to začíná být oboustranné. Nevěřili by jste jaký hysterák dokáže ztropit takový tříletý kluk když mu jdete umýt hlavu. Pravda, ona to nikdy nebyla jeho oblíbená činnost. Ovšem teď co se staví na zadní dvacetkrát za den je to úplná herecká etuda. Nedokážeme mu vysvětlit, že to nic není, že přece máma i táta si také myjí vlasy a nepomáhá dokonce ani současně umývat vlásky Maxovi. Myslela jsem si, že třeba když uvidí, že mimi si také myje vlasy a nebrečí, že to bude lepší. Ale ono kulový. Jinak je jako každý správný vláčkař nadšený z ježdění metrem. Takže jen co se ráno vzbudí a splníme mu jeho požadavky co se jídla a pití týče začíná se dožadovat toho, že se půjde ven kupovat něco k jídlu a na metro. A také Mekáč pozná už zdálky a křičí MŇAM.

Já sama už si s klukama netroufnu dál než do supermarketů které mám prakticky za barákem a dráhu na ježdění pro Alexe kterou máme pod okny. Kamkoli dál už jen s taťkou a posledních pár dní já v takovém případě zůstávám doma a jdou jen kluci sami.

Jirka tuhle už dokonce prohlásil, že se mnou do města nejde, že by to bylo zase na půl dne s takovou kuličkou. S konečnou platností mi opět a teď už oprávněně náleží přezdívka těžkotonážního mastodonta.

Mějte se blaze a myslete na mě ať to nějak dokutálím dál. Pavlína

19.11.2013 12:18

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist