Čas, nepřítel č.1

PAVLÍNY DENÍČEK Děti jsou pro nás vším. Jsou nám radostí i starostmi, jsou tou nejúčinější motivací na světě, naší pohonnou hmotou. Dokáží nás rozezlit i rozesmát během třiceti sekund. Potřebují obrovský kopec lásky a stejnou měrou ji umí i oplácet. Jsou to ti nejúžasnější lidé vůbec. Díky za ně.

Čas plyne jako voda. Nejvíc je to vidět na dětech. Když zavzpomínám, jaké mimi byl loni touhle dobou Max, nechce se mi ani věřit, že dneska je to čertík, který vymýšlí jednu lotrovinu za druhou a s Alexem jsou parta. Na druhou stranu se říká, že čas se vleče, když by člověk potřeboval opak. Pro mě to teď ale jakoby zázrakem neplatí. Díky klukům se od rána do večera nezastavím. Ale nevadí mi to. V tuto chvíli to naopak vítám. Nemám tak alespoň přes den čas být ve své vlastní hlavě a nechávat se pohltit smutkem a prázdnotou, která mě jinak sžírá. A tak dny utíkají jeden za druhým. Protáhly se v týdny a ty se teď už naplňují v měsíc. Takřka měsíc už s klukama válčíme na vlastní pěst. Jsem ráda, že den se vždy přežene ani nevím jak. Kéž by to tak pokračovalo celá léta. Po večerech se také snažím zaměstnat. Doháním resty ohledně domácnosti, připravuji si k obědu na druhý den, díky volání zadarmo visím na telefonu s těmi pár vyvolenými, co nám ještě zbyli. A když nemám koho otravovat celovečerními hovory, píšu Jirkovi, co mě zrovna napadne jako, bych si s ním povídala anebo píšu tenhle blog jako dneska. Psaní je úžasná terapie, když má jeden z nás pocit, že se brzo zblázní, píšeme si dopisy na miliony stránek. (Nezávidím těm, co je musejí číst : -) )

To je teď zhruba každodenní náplň mého dne. To plus lítání po úřadech, které by snad nadcházející týden už mohlo být u konce. Když už starší bráškové chrní a ten náš pidi chlap ne a nezabrat, mám ho u sebe v obýváku a povídáme si, mazlíme se a věnujeme se jeden druhému. Je to opravdu ta nejlepší záplata na každou bolístku. A nejen pro mě. Přeci jen jsme jeden den tento týden měli výrazně jiný než všechny ostatní v něm. Ve středu jsme konečně mohli vyrazit za taťkou. To bylo radosti na obou stranách. Kluci se nemohli rozhodnout, kdo z nich vleze tátovi na hlavu dřív. Bylo to moc fajn, moct se vidět, popovídat si i jinak než na papíře. I když každý den kontroluji schránku a na další dopis se těším jako dítě na hračku. Hrozně mě ta návštěva nabudila. Byla to injekce energie. Tak se už teď těším na další. Pevná jako skála. Taková jsem byla já. Nedovolila jsem si brečet a popravdě se mi chtělo jen tehdy, kdy našemu taťkovi upadla slzička ve chvíli, kdy nás uviděl. Řekla jsem mu: „Nebreč, nebo budu řvát taky.“ A dala jsem mu pusu.

Ale dost už o tom. Musela jsem to sem napsat. Nedalo mi to, protože to byla za tento týden ta největší, nejlepší rodinná událost. Dokonce i Alexek si to nechal vysvětlit a na odchodu nepředvedl žádné divadelní vystoupení. Šikula. Doma jsme se na to připravovali a vysvětlovali jsme si to snad denně. Mělo to úspěch. Postupem času si na to všichni přivykneme.

Naštěstí tři dítka nejsou jen kupa starostí a povinností, ale i srandy. A té je u nás někdy hora. Maxík už celkem navykl nechodit v noci spát ke mně a spí povětšinou ve svém až do rána. To pak kolikrát ani hned nevím, že se pusinky probudili. V rámci možnosti dělat nepozorovaně, co se jim zrovna zlíbí, mě ohleduplně nechávají spát, dokud nedostanou hlad. Minulý týden se mi tak přihodilo pár príma zážitků hned po ránu.

Je osm hodin. Maxík na mě leze, abych vstala. Ihned jsem zaregistrovala něco podivného. Maxík mi na sobě donesl do postele cosi sypkého. Co to je? To jsem měla zjistit v zápětí jen, co jsem vykročila z ložnice do chodby. Maminka skladuje mouky a piklslách od Nutrilonu. Bývají však poctivě zabarikádové. Jenže před nenechavýma ručkama našeho batolátka se neschová nic, pokud na to má odpovídající čas. A v tomto případě ho měl evidentně spoustu. Hladká a hrubá mouka byly smíchány a rozmatlány všude od středu obýváku kam jen oko dohlédlo. Na zemi, na gauči, na skříňce, na chodbě a na dětech. A třešničku na dortu tomu nasadil Alexína. Při pohledu na ten neuvěřitelný binec se mi tajil dech. Max klečel na čtyřech a ručičkama matlal mouku všude kolem, za to Alex si vzal na pomoc malý náklaďák a do návěsu mu odměrkou z Nutrilonu nakládal mouku. Ještě teď lituju toho, že místo okamžitého vysávání a vytírání jsme nejdříve nevzala do ruky telefon a nevyfotila je.

Jen o dva dny dříve jsem ráno přivlekla a přebalila Maxe a vzbudil se Dex. Mezi přebalováním Dexínka najednou slyším z kuchyně ryk, vztek a řev. Ááááá to se nám vzbudil i Alex a dneska kluci začínají už po ránu, pomyslela jsem si. Bohužel jsem v tu chvíli netušila, že to byly zvuky zápasu, který kluci sváděli o šťávu. Alex správně zhodnotil situaci a chtěl lahev bráškovi vzít, jenže máma zavelela: „Alexi nech ho!“ a Alexek kupodivu výjimečně poslechl. Dál už bylo slyšet jen čvachtavé plácaní, jak se Max usadil doprostřed té louže a plácal ručkama vesele kolem sebe. Nenašla jsem jiné řešení, než Maxíka vykoupat a opět převléknout. Podlahu jsem vytírala nesčetněkrát, a přesto jsme se lepili dva dny. Také vás miláčci umí takto potěšit, když zrovna nemáte oči všude? Ale já jsem se alespoň zasmála…

Dextríno roste jak z vody. Dnes jsme u paní doktorky přesně při šesti týdnech navážili 4620g. A jak pak by ne, když zhltne 150ml Nutrilonu jen to lupne. Už je to „velkej chlap“. V noci už vstáváme na jídlo jen jednou, což je v jeho věku úplně super. Také řev po koupání už jsme odbourali ( to je u sousedů radosti). Prdíky nás díky antikolikovému mléku také už dávno netrápí a už ho moc baví koukat na hračky a barevné věci kolem sebe vůbec. Na zdi u přebalovacího pultu jsou nalepení pestrobarevní motýlci. Moc se mu líbí. Rozhazuje, v rámci svých možností, ručičkami i nožičkami, div že nenadskakuje. Hrací deka po Maxíkovi také začíná mít úspěch. To je blázinec, co všechno mu tam ta máma navěšela! Hrací deka s hrazdou plnou hraček je moc fajn. S Maxem jsme ji užili moc a moc. A i teď, když je volná si tam Maxík chodí rád hrát třeba s auťákama.

Jak jsem teď ráda za výběr našeho kočárku, aneb jak táta říká, naší bitevní lodi. Nemám sebemenší problém všude se vejít včetně hromadné dopravy. Obzvlášť v tuto chvíli je pro mě důležité dostat se všude i s kočárkem, protože hlídání je jaksi nedostupné. A protože jsem si uvědomila, že jsem Vám náš stroj ani nepředstavila, snad nebude vadit, když se stane pro dnešní den úvodní fotkou článku. A uvědomila jsem si, že mám jen jednu jedinou, která se nedá nazvat jinak než „otec na plný úvazek“. 🙂

Vždyť říkám, čas letí jako blázen. Je na čase se pomalu rozloučit. Letí to. Už ani Dex není to čerstvé mimi, které má svůj vlastní svět. A je mu teprve pár týdnů. Tak dnové, měsíce, týdny a roky utíkejte jako o závod! Vítám to.

Jsem ráda, že jste se mnou. Příště zase nashledanou. Pavlína

4.2.2014 1:11

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist