Kutululůůůů tralala

PAVLÍNY DENÍČEK Uff, tak už zase nestíhám. Článek měl být už dávno napsaný a já teprve začínám…

imag0468-1100x618.jpg

Úterý sedm hodin ráno. Maxík po mně skáče v posteli, abych vstala. Po chvíli to vzdá a začne rajtovat do tátovi. Marná snaha. No nic, máma teda vstát musí. Převléknout, přebalit, ustlat, nasnídat u pohádky, převléknout sebe, zapnout pračku, vytřít, umýt koupelnu a toaletu, jít si hrát v tu chvíli již s vřískajícím Maxem (klimbám na Alexově posteli, Max si spokojeně hraje), pověsit prádlo a šup, sednout k notebooku a psát tahle slova. Okamžitě máte půl desáté a prakticky můžete pomalu začít připravovat k obědu. Protože, když k tomu přidáte ještě Alexka za normálních okolností a mimi, které nás už co nevidět čeká, máte od šesti od ráno do poobědového spaní co dělat.

Bráchu máme po měsíci na hlídání u babi. To je doma ale divný klid. Na chvíli sice lebeda na duši, když nemusíte někoho neustále krotit, aby nepřizabil sebe nebo okolí, ale potom už víte, že tu něco chybí. To vzduchoprázdno jindy naplněné vřískavým a vzteklým vzdorovitým NE mi už začíná druhý den vadit. Však i Maxík se na bráchu už dneska těší. Nic na plat, s mámou a tátou se přece jen dělají jiné voloviny než s bráchou a není to úplně ono.

Babi asi vůbec komentovat nebudu. Bude stačit, když napíšu, že jen co viděla Alexka mezi dveřmi, spustila hystericky pláč, jako kdyby se dělo, nevím co. V tu chvíli jsem myslela, že se neudržím a začnu se buď smát anebo vyletím vzteky až ke stropu. Nakonec jsem ale obě pokušení zahnala a rozhodla jsem se veškeré pohledy a tóny hlasu ignorovat. Babi si ani neprošla naše nové bydlení. V zimní bundě si v obýváku počkala na to, až Alexe ustrojím a odjeli pryč. Scenérie jedna 🙂

Já držím pohromadě silou vůle. A takřka denně čekám, kdy poslíčci nabudou pravidelnosti, protože už jsou vážně bolestivé a poměrně vytrvalé, mrchy jedny. Už aby bylo po všem. Tohle čekání, ale hlavně neustálé bolení tady a támhle mě nebaví. Potřebuju být fit a všechno zvládat, jenže teď už jsem v posledním tažení i po nákupu v krámě za rohem. Ven už nechci chodit skoro vůbec, kolikrát stačí jít s odpadky. Kyčle, záda, břicho…. no, paráda. Prokousáváme se třicátým osmým týdnem a já už nechci, aby byl nějaký další. Mnohem raději budu za pár dní běhat kolem tří dětiček, než setrvávat v tomhle stavu. Mohla bych leda tak celé dny jen ležet a vynakládat veškeré úsilí na to, abych se šla desettisíckrát za den vyčůrat.

(Max řve jak tur, že se mu nevěnuji, leží na zemi na břiše a vzteky mlátí hlavou o zem. Vypadá to, že dneska půjde pusinka spinkat dřív. Pokračování článku musí počkat.)

Jsem zpět u počítače. (Brouček se mezitím stihl kousnout v pusince, takže nám tekla krev. Ale už hajá, tedy pokud ten pán nezačne zase vrtat.) Čím pokračovat? Jak jsem psala již minule, doma je vše nachystané. Tak teď už jen potřebujeme toho človíčka, abychom ta místečka mohli zaplnit. Myslím si, že i náš taťka už by měl doma raději mimi, než mě kolem sebe utahanou a ufuněnou k ničemu.

Také jsem se tu musela na poslední chvíli zaregistrovat k porodu. Strategicky jsem zvolila nejbližší porodnici pro případ opětovné rychlé záchranné služby. Paní byla v telefonu moc milá, ale vtipně mě na sepsání dokumentace a kontrolu objednala až na čtvrtého. To bych vsadila boty, že do té doby tam dorazím rodící.

Dexík začíná vypadat na to, že je mu u mě těsno. A popravdě, mně je s ním v břiše už také těsno. Když se na ten pupek podívám, vypadám, že jsem spolkla bowlingovou kouli. Tak kulaté je. Doufám, že už ho to každým dnem patřičně naštve a bude si chtít protáhnout tělo.

Maxík se nám den ode dne zdokonaluje v chození. Má z toho veeeeelkou radost, že mu to jde a náramně ho to baví. Už se i sám od sebe jen tak otočí do prostoru a jde, co nejdál to dokáže. A že už se mu někdy podaří dojít opravdu daleko. A jak náš táta říká, dokonce i se zatáčkou! A opět ho zlobí další zoubky. A když Maxíka zlobí zoubky, zlobí Maxíček s papáním.

A Alexína, to je náš ksichtík. Přes den zlobí, lítá, skáče, no zkrátka neposedí ani na chvíli. Když jde brácha spát, tak se znuděně válí, hrát si nechce ani s mašinkami. A jen Max vstane, už zase zlobí nás i bráchu. Stále vzdorujeme a stále bojujeme. Dvě noci za sebou nás zas potrápily noční děsy, ale situace se již poměrně zklidnila. Dočetla jsem se, že vliv má i to jakým stylem dítě stráví den a co dělá před spaním, že by pokud možno mělo být v klidu alespoň, než jde spát. Takže v Alexově případě můžeme být rádi, že se vůbec vyspí on i my. Aby ho člověk udržel chvilku v klidu, tak to by musel být na řetězu.

Také se nám pěkně ochlazuje. No jo, mně bylo jasné, že Dexík přijde až s prvními mrazy, tak jako loni Max.

Příště už doufám jen sama za sebe, dnes však ještě ukutálená
Pavlína…

26.11.2013 11:11

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist