Zpátky na začátek…

PAVLÍNY DENÍČEK V lednu 2009 jsem byla studentkou psychologie na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V té době by mě ani náhodou nenapadlo, že za necelých pět let budu mít svou vlastní rodinu. Byla jsem ve vztahu, který neměl absolutně žádnou budoucnost a ohledně dětí jsem díky mému malému bráškovi měla jasnou představu. Ne dřív, než tak za […]

PAVLÍNY DENÍČEK V lednu 2009 jsem byla studentkou psychologie na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V té době by mě ani náhodou nenapadlo, že za necelých pět let budu mít svou vlastní rodinu. Byla jsem ve vztahu, který neměl absolutně žádnou budoucnost a ohledně dětí jsem díky mému malému bráškovi měla jasnou představu. Ne dřív, než tak za deset let. A vdávat se nebudu nikdy, říkala jsem. To jsem však ještě netušila, že jen o pár dní později potkám otce svých dětí a mého životního partnera. Kde se vzal, tu se vzal a přistěhoval se nám nový soused. A tak to vlastně všechno začalo.

Bylo nám spolu dobře. A když v lednu 2010 přišlo zjištění, že jsme v tom, uvědomila jsem si, že nemám jediný argument proti. Ba naopak. Došlo mi, že mám vedle sebe někoho, s kým si dokáži představit rodinný život. A poprvé jsem v sobě našla pocit, že to mimi chci. A tak se nám narodil Alexek. O něco dříve narozený 2,86 kg važící a 49 cm měřící mimiňák, který nám převrátil život vzhůru nohama. Jak rostl, uvědomili jsme si i my, že jsme tak nějak zestárli. Nikdo z našich kamarádů dítě neměl. Byli bezstarostní, chodili pařit a nám to najednou přišlo tak strašně dávno, co jsme k nim patřili. Ale nevadilo nám to. Spíš jsme si říkali, co jsme dělali předtím? Oproti tomu co bylo teď byl náš život pohledem do minulosti tak prázdný.

Alexek rostl jako z vody. Oslavil své první narozeniny a nám to přišlo jako včera, co se nám na porodním pokoji v Podolí narodilo mrňavoučké miminko. Až s dětmi člověk vidí, jak čas rychle ubíhá. A tak čas plynul až jsem v březnu 2012 zjistila, že čekáme Maxíka. Proběhla debata. Druhé dítě po dvou letech. Pro a proti? Výsledek je, že naše druhé zlato teď hajá ve své postýlce s nebesy a chrupe. A už dávno to není uzlíček který važil 3,33 kg a měřil 51 cm. Ne ne, teď už tu přes den hravě stíhá bráchu v chodítku. (Právě mě většina matek za používání chodítka odsoudila.)

Ale dost té nostalgie. Já prostě tak trochu pořád nemohu uvěřit tomu, že už doma nemám ani jedno čerstvé a po miminku voňavé stvořeníčko. Osud tomu ale chtěl tak, že se opět dočkám. Tentokrát tedy naposledy. Do třetice všeho dobrého.

Třetí dítě jsme sice plánovali, ale až v době kdy kluci budou opravdu velcí, abychom se necítili brzo staří až dospějou a aby potom nebyl náš život najednou bez dětí prázdný. Tak teď je jasné že všechno bude jinak a odbudeme si to, jak se říká, jedním vrzem.

Možná to překvapí, ale i přesto, že tu vesele píši článek, tak většina našeho okolí ještě vůbec nemá tušení jak se věci mají! Někteří se to třeba dozví odsud. Faktem ale zůstává, že jsem to řekla pouze své kamarádce Báře, která k nám jak sama říká ,,chodí slintat na děti“ a naši kluci ji mají moc rádi. A jen tak mezi řecí o tom minulý týden přítel informoval mou „skoro tchýni“. Ono to snad ani není tak, že bychom to tajili. Nějaký čas nám samotným trvalo, než jsme se s tou novinou popasovali. Přece jen je to brzo. A taky bychom to rádi světu oznamovali už s tím, že víme, co to bude. (Plosím, plosím tentokrát bez ocásku.)

Ovšem oznámení dalšího mimi mojí mámě si zaslouží celý nový odstavec. Tedy, aby bylo jasno, tak má drahá máti o tom ještě také nemá ani ponětí. A pokud se ptáte proč, tak odpověď je snadná. Předešlá dvě zjištění, že bude babičkou, nedopadly úplně tak jak by člověk chtěl. Nebo alespoň já, když oznámím, že budeme mít přírůstek, nejsem zvědavá na poznámky typu: „Proč tak brzy?!“ nebo „To bude ale Alexek chudák.“ apod. Cítím v kostech, že oznámení, které nás už tak nechutně brzo čeká, nedopadne dobře. Mám totiž obavu, že tentokrát se dočkám i poněkud silnějších slov z máminy strany. Docela by mě zajímalo, jestli má i někdo jiný podobné zkušenosti?

A kdyby mi náhodou tato starost, která zaměstnává moji hlavinku kdykoli je volná chvíle nestačila, tak Alex má zase vzteklou. Teď snad potěším i ostatní maminky, že nejem ony mají doma občas vřískající nestvůry, které jen vzdáleně připomínají to roztomilé a sladce spící dítě v noci.

On to asi pusinka myslí dobře a snaží se maminku přivést na jiné myšlenky. Výsledek to má ale pouze ten, že každý večer už mám pocit jaký musí mít vyždímaná houba. Už asi po čtvrté se mu vrátilo vzteklé a vzdorovací období. Tentokrát opět v trochu jiné podobě. Když nemá miláček zrovna náladu, tak jakýkoli požadavek na jeho osobu od nazutí botiček po žádost ať se jde napapat končí zaječením, kterým by mohl konkurovat paviánovi. Na to se sebere a běží do svého pokoje, kde skokem zahučí do dětského stanu a tam sebou jestě chvilku vztekle škube. Pak občas, podle denní intenzity vzteku, se stane, že na mé následující první slovo zareaguje vyběhnutím ze stanu mezi dveře kde si vztekle dupne s umem, který by mu mohl závidět ne jeden herec a následně zahučí trucovat zpět do stanu. Jindy zase říká ne snad za každou mojí větou a to třeba i přesto, že onu požadovanou činnost jde udělat. A když už náhodou doopravdy není proč se vztekat, postačí i fakt, že mu zrovna do sebe nejdou zapojit mašinky.To se potom z pokojíčku ozývá takové ječení, že osoba, která by vůbec nevěděla o co jde, by si myslela, že se mu něco děje. A tak čekám kdy nás sousedi nahlásí na sociálku.

Alespoň už nenásleduje scéna pokaždé, když je u babičky, a ona ho večer vrací domů. To se donedávna při jejím odchodu rozbrečel nebo spíš rozeřval, jako kdyby se mu doma něco dělo. Chvíli trvalo, než jsem ho prokoukla a pochopila, že tu scénu nedělá mě, ale babičce za to, že odchází. On totiž moc dobře ví, že si na babi vykňučí a vyřve první poslední. Jenže to v jednu chvíli vypadalo spíš na to, že nás na tu sociálku nahlásí právě babi. Vyslechli jsme si totiž několik verzí, proč to Alexek dělá. Že si ho doma kvůli Maxovi nevšímáme, že je určitě celý dny zavřený doma a nechodíme ven a vůbec. Což se mě docela dotklo. Poněvadž dokud Maxík jedl ještě v noci, bylo normální, že jsem ve dvě ráno sbírala suché prádlo, vytírala apod. A to všechno proto, abych se přes den, když Max spí, mohla věnovat Alexovi. Ale to je marné. Znáte taky ten pocit, že mluvíte ale druhá osoba zřejmě slyší něco uplně jiného, než říkáte?

A ano, jelikož jedna hodná paní, i když netuším z jakého důvodu, naší babi důležitě navykládala, že s dětmi vůbec nechodíme ven, tak je to pravda pravdoucí. Přála bych někomu Alexka, když by ho chtěl nechat sedět celý den doma bez procházky. Garantuji Vám, že ven by jste šli dobrovolně…

A aby toho na uplynulý týden nebylo málo. Maxík, to jindy věčně rozesmáté a ukecané mimi (že nevíte po kom) se projevilo v nestvůrku č. 2. Vztekáme se u usínání a to jak doma tak v kočáře, u jídla, nebo jen tak. A až před několika hodinami jsem zjistila, že tentokrát to mohu svést na první zoubky. Že na sebe ale daly čekat…

Tak zase příště.

Vaše dnes extrémně upovídaná Pavlína

11.7.2013 1:46

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist