Co tě nezabije, to tě posílí!

PAVLÍNY DENÍČEK Po několikatýdenní odmlce se Vám čtenáři znovu hlásím v plné polní. A jaký že byl náš třicátý čtvrtý týden a několik dalších týdnů před ním? Jednoduše hektické. Posuďte sami.

imag0415-1100x618.jpg

Stalo se toho hrozně moc a většinou to nebyly právě příjemné věci. Postihla mě krize partnerská, kamarádská a nakonec i ta zdravotní. Teď už je naštěstí vše zase zpátky v normálu. Tedy alespoň v rámci možností.

Naštěstí se mi podařilo vše přestát bez vážnější újmy na zdraví jak pro mě tak pro Dexíka. Nahromaděný stres a nervové vypětí si nicméně vybralo svou daň v podobě mé takřka dvoutýdenní neschopnosti přijímat stravu v jiné podobě než sladkostí. Ve výsledku to znamená, že jsem 3,5kg zhubla. Stále ještě se do jídla musím nutit, spíše mi nechutná a nemám náladu jíst. Ale snažím se. Všechno se to neobešlo ani bez menšího krvácení, které ale díkybohu také neznamenalo nic zásadního. Ona totiž hrozba, že moje hrdlo nevydrží a otevřu se, nade mnou visí již od mého těhu s Alexem, kde se to nakonec i stalo. Nicméně v tuto chvíli je vše v pořádku. Jediné co mě opravdu dokáže potrápit, jsou poslíčky. Tak třeba včera večer se mě držely od devíti od večera až někdy do půlnoci, kdy jsem si šla lehnout a snažila se je nějakým způsobem zaspat.

Našeho taťku zase pro změnu zlobí ledvinové kameny a tak je to u nás někdy jako parta lazarů :).

Alexův vzdor už asi větších obrátek ani nabrat nemůže. Jeho neustálé NE a vzteklé ubrečené scénky jsou na zcela běžném rozvrhu dne a všemu nasazuje korunu děláním naschválů a občasným provokováním Maxe.

Partnerské problémy se rozebírat nechystám a ke kamarádské krizi, jak jsem to nazvala, dodám jen tolik, že ne vždy musí být každý takový kamarád, jak se na první pohled zdá. A bohužel to pro mě v tuto chvíli znamená, že cesty naše a cesty naší kamarádky Báry se už více nestřetnou.

A nakonec něco k těm zdravotním problémům, které jsem také naznačila hned ze začátku. Kupodivu se tedy netýkaly mě ale našeho benjamínka Maxíka.

Zkrátka když už se situace před týdnem zdála být uklidněná a vypadalo to, že Země se zase točí dál, přišla další rána. A troufám si říct, že ta nejhorší možná. Nakonec si člověk totiž vždy uvědomí, že „když nejde o zdraví, jde o h…o“.

Minulou sobotu jsem s dětmi vstala (taťka byl v práci), dopoledne jsme se vypravili na poštu a do krámu. Když jsme přišli domů, zjistila jsem, že Maxík má zvýšenou teplotu. Nepřikládala jsem tomu váhu, vždyť to mohly být zuby, a dala jsem mu nurofen. Po celou dobu si s Alexkem normálně hráli a vyváděli lotroviny jako jindy. Jen jsem na facebooku prodiskutovala s partnerem, že pokud by mu odpoledne bylo špatně, jeli bychom na pohotovost. Odpoledne šel Maxík spinkat a stále bylo vše normální.

Jenže pak se vzbudil. Zavolal mě a já ho přišla přivítat. Brouček ke mně přilezl a v první vteřině jsem si všimla, že úplně hoří. Ještě na posteli jsem mu změřila teplotu. 39,1 mě zarazilo a tak jsem ihned na to opět sáhla po Nurofenu. Vzala jsem ho na ruku a vyrazila jsem s ním a bavlněnou plínou do koupelny, kde jsem ji chtěla namočit do studené vody a omotat mu ji kolem ručičky. Je to můj ověřený způsob, jak prckům efektivně srazit vysokou horečku. Bohužel už jsem stihla dojit jen z ložnice do chodby a Maxík v tu chvíli upadl do febrilních křečí. Vylekala jsem se, zpanikařila jsem a strachy bez sebe jsem vyběhla k sousedce přes chodbu a volala na ní, ať volá záchranku, že Max je ve febrilních křečích. Sousedka neotálela a udělala, co jsem řekla.

Já mezitím položila Maxe na podlahu, podložila jsem mu lopatky a přikryla ho studenou plínou. Maxík měl celou dobu očka stočená nahoru, z pusy mu vytékaly zpěněné sliny. Záchvat s ním stále zmítal, naštěstí však stále přerývaně dýchal. Když už bylo na chodbě slyšet záchranáře, svalové křeče ustaly a Max začal slabě kňourat. Stále byl ale úplně mimo sebe a pohled na něj byl pro mě v tu chvíli ještě horší než předtím. V tu chvíli jsem si myslela, že už to nikdy nebude on tak, jak ho známe.

Lékaři ho připojili na přístroje, podali mu diazepam a po chvíli ho připravili na transport. Já dala sousedce klíče a zanechala jsem u ní Alexka s tím, že babi končí za hodinu v práci a že jí zavolám, aby si ho u ní vyzvedla. Alex je zvyklý jít si k sousedům sem tam pohrát s kočičkou, tak v tom problém nebyl.

Když viděl brášku ležet na zemi a tu spoustu lidi kolem něj, začal chudinka hrozně brečet. Odvedli jsme ho hrát ji vedle. Já jsem jen popadla bundu, dudlík a peněženku a běžela jsem po schodech dolů k záchrance, kde v tu chvíli již Maxíka připoutávali na nosítka. Nejsem zpětně ani schopná říct, co se mi honilo hlavou, ale vím, že ve chvíli záchvatu jsem si myslela, že o Maxíka přijdeme. A to už nikdy nechci zažít. Sice jsem okamžitě věděla, o co jde a jak se zachovat, ale kdyby si takto viděl své dítě kdokoli jiný, smýšlel by asi obdobně.

Po příjezdu do nemocnice jsme dorazili na oddělení dětské JIP. Na vyšetřovně jsme čekali na příchod lékařky. Poté si lékaři předávali informace. Maxík ležel na lehátku a ručičky mu zase začínaly jít do stahů. Nic se nedělo. V tu chvíli jsem se neudržela a zaječela na ně, jestli by s ním laskavě mohli začít něco dělat, neboť to vypadá, že opět upadne do bezvědomí. Jak jsem psala již dříve, tak naší nemocnici nedůvěřuji a měla jsem v tu chvíli pocit, že se mu rozhodně měli věnovat. Na to jsem byla skoro řevem vykázána protivnou sestrou na chodbu. Sesunula jsem se na zem opřena o zeď.

Vevnitř bylo ticho. Měla jsem pravdu a Maxík byl opět mimo sebe. Až po několika minutách začal brečet a mně se trochu ulevilo. Zároveň jsem ale chtěla být u něj, protože mi bylo jasné, jak děsivé to pro něj musí být. Nechtěli mě tam. Obvolala jsem tedy babi a Jirku a dala jim vědět, co se děje a ať se tedy postarají o Alexka a přinesou nám do nemocnice věci. Taťkovi měla cesta domů trvat takřka dvě hodiny.

Maxíka odvezli na pokoj, mě si vyžádala lékařka kvůli rodinné anamnéze. Po nekonečně dlouhém zpovídání mi konečně bylo umožněno jít za synem. Připojený na přístroji, s kapačkou v ruce a nyní již po dvou dávkách diazepamu vypadal opravdu zuboženě. Znovu jsem se neudržela a začala jsem nad ním brečet a hladit ho. Ulevilo se mi ale, když jsem si všimla, že mě okamžitě poznal. Ještě, že mě napadlo, strčit si doma narychlo do kapsy dudlík. Byl za něj rád a já jsem ho hladila, dokud neusnul.

Následovalo nepřeberné množství informací, co že mu údajně je a není a jak se mnou, jestli tam zůstanu s ním dokud je na JIPce nebo jak. Nebyla jsem schopná v tu chvíli něco řešit a dávat odpovědi. A tak jsem jen řekla, že se později domluvím s partnerem. Po chvilce skutečně volá Jirka, co má zabalit. „Ty už jsi doma?“ ptám se. Bylo to padesát minut po tom, co jsme spolu mluvili a já nechápala jak se tam tak rychle dostal. Nakonec z něj vylezlo, že jel na motorce, jak ten šílenec a mně se udělalo mdlo nanovo, když jsem si představila, že ještě on se mohl zabít na mašině. Věděl, že bych mu to zatrhla, tak mi o tom dopředu ani neřekl.

Když za námi přišel, Alexek už byl u babi a chtěl přes noc s Maxíkem zůstat on, abych si mohla jít domů sama zabalit, co potřebuji a dorazit až ráno. Jenže to prý nejde, aby zůstal chlap. To jsem nepochopila, ale zůstala jsem já. A co si budeme povídat, běhání mezi patry z pokoje matek nahoru na JIPku bylo to poslední, co jsem v tu chvíli potřebovala. Nicméně jsme to tam museli vytrpět s broučkem oba tři dny a dvě noci.

Domů nás pustili předčasně pro plný stav. Což je tedy fakt vtip. Tři dny na JIPu a jeden pul den na normálním oddělení a jsme propuštění jen co jednu noc neměl kapačku. Teploty se nám ale ani doma znovu neobjevily a my byly šťastní jak blechy, že máme našeho chlapečka živého a zdravého doma a že s ním můžeme 24. října oslavit jeho první narozeniny.

Byli jsme pár dní rádi za každou jeho lumpárnu a pořád jsme si s ním jen hráli a mazlili ho. Člověk si najednou uvědomil, co je doopravdy důležité a z mého úhlu pohledu to nás rodiče zase trochu víc stmelilo. Aneb co tě nezabije, to tě posílí.

Doteď ale nevíme, z čeho teplota byla. Výsledky vyšetření se vrátily v pořádku a zdejší lékaři budou prý o vyšetření EEG uvažovat, kdyby se vše opakovalo. Řekli nám, že asi nejspíš nějaká virózka. Nic mu ale není ani nebylo. Rýma, kašel, průjem, nic. A tak jsme se po poradě s odborníky nechali utvrdit v našem smýšlení a na EEG Maxe určitě objednáme, abychom měli jistotu.

Vím, moc to dnes jako můj těhu deníček není. Ze všech těch událostí kolem mě jsem již částečně otupělá a teď potřebuji regenerovat. I to byl důvod pauzy v mém psaní. Seděla jsem nad notebookem a nebyla schopná napsat jediné slovo.

Pro teď nezbývá nic jiného než myslet na lepší zítřky a v jistém ohledu i na nové začátky někde úplně jinde. A možná, že i proto se na Dexíka už těším víc než dřív.

Ale o tom zase třeba příště. Mějte se lidičky každý podle svých představ. Pro dnešek se loučí tak trochu vyšťavená, i když už o něco šťastnější Pavlína

27.10.2013 10:13

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist