Jsem z5!

PAVLÍNY DENÍČEK Pokud Vás někoho zajímalo, zda ještě stále kráčím po povrchu zemském, pak mám pro Vás dobrou zprávu. Ve svěrací kazajce jsem neskončila – tedy zatím!

Uplynuly dva měsíce od doby, co jsem se Vám ozvala naposledy. Chjo. A to jsem slibovala, jak se polepším. Jenže kvůli nedostatku času, zradě ze strany techniky, zdlouhavé administrativě na kriminálce a především kvůli haldě záležitostí k zařizování, co se na mě navalila, to jednoduše nebylo možné. Buď nebyl čas, když už čas byl, tak nebyla nálada. Nebo bylo obojí, ale nefungoval počítač. A jelikož je jistý ajťák momentálně tak trochu nedostupný, pustila jsem se do toho akčně já sama. Hrdinka. Já bláhová… Už se Vám někdy podařilo něco rozdělat, spravit, ale když jste to dali zpátky dohromady, tak jste zjistili, že soudruzi někde udělali chybu? Tady, myslím si, postačí anglická fráze „no comment“. Abych to shrnula, tak občas zírám, že si tu už dááávno neslintám na triko. 🙂

Popravdě, nemám tušení, za který konec, tento článek vzít. Dva měsíce je dlouhá doba. Mozek mi vypovídá sužbu. Je totiž pozdě v noci a já nemůžu dospat rána. Čeká nás návštěva. Dalších čtrnáct dní za námi. Stále to utíká. Ani se nenadějeme a bude to půl roku. Neuvěřitelné. To už je tomu našemu prťouskovi tolik? Výraz „prťousek“ především není úplně trefný. Dexík je chlap jak hora. Přesněji tedy osmikilová.

Konečně se nám udělalo opravdu teplo, tak jsem toho hned využila a vystrčila Dexínka do sporťáku. Však už taky bylo načase. Korba mu začínala být tip ťop. Tak to má teď najednou koukání. Spokojeně si tam lebedí a hraje si s hračkami, které má přidělané na madle. Jen na ten spánek venku pro samou čumendu čas nemá. Takže ho pak musím uvozit doma na chodbě, když přijdeme z venku. Že hračky jsou prima věc, na to přišel už před půldruhým měsícem. Vše od té doby zvládá držet v ručkách a patřičně si je prohlíží a ochutnává.

Největší zábavu mu ale obstarávají bráškové. Alex na něj dělá opičky a tajtrdlíkuje kolem něj a Dexík se mu směje na celé kolo. I Max se snaží, po vzoru Alexe. Chodí na něj dělat KUK a pokládá na něj hlavu a mazlí se s ním. Děti mají prostě asi nejraději zase děti. Když potřebuju doma něco nutně udělat a ten náš kulíšek už se mnou není spokojen, že se mu nevěnuju, stačí ho posadit do vajíčka a postavit klukům do pokojíku. Je moc fajn, že je nemusím hlídat, aby se mu něco nestalo. Už i ten Maxík moc dobře ví, že na mimi se musí opatrně.

A hádejte co? Klube se nám dole první zuban! A tak občas slintáme, vztekáme se a jsme protivný. Však ono taky pomalu začíná přicházet podle mě nejhorší období mimina. Myslím tím to, když dítě už nevydrží jen ležet a hrát si a vyžaduje, aby se něco dělo, jenže samo se ještě přepravovat neumí. U nás to asi už tradičně skončí cca v sedmi měsících občasným párminutovým posazením do chodítka. A je klid. Vím, že spousta z vás s tím určitě nesouhlasí. Já si ale myslím, že když je dítě zdravé a má především zdravé nožky i páteř, pár minut několikrát za den mu snad neublíží a mně to pomůže. A kluci budou mít zábavu všichni tři. Starší bráchové ho budou vozit, tak jako před rokem vozil Alex Maxe. To bylo srandy. Tedy dokud se Maxík nenaučil s chodítka vylézat rovnou dolů na hlavu.

Jinak bych řekla, že situace s Alexem se začíná pozvolna uklidňovat. Někdy má lepší dny, jindy horší, ale už to není ten extrém. Konečně začíná chápat, že mě poslechnout musí, i když se mu někdy vůbec nechce. Tak se spokojí alespoň s tím, že na mě hází ošklivý pohledy. 🙂

Za to Max začal pěkně vystrkovat růžky! Vzteká se až hrůza. Demonstrativně při tom bouchá čelem o zem a pak řve, že ho to bolí. Po chvilce ho to přejde, pak jde ke mně a já si myslím, že se chce udobřit o ono prdlajs. Začne ryčet nanovo. Asi mi to jakoby dává sežrat. Jenže to na mámu neplatí, ta je vytrénovaná už ze staršího bráchy. Když ale právě doma vzteky nevytírá podlahu, je celkem pohodovej. On není tolik kňoura jako Alexina.

Pánové se mi doma začali trochu bitkařit. 🙂 Když se tahají o nějakou hračku, Maxík už si dovede hravě poradit. Vezme to, co má zrovna po ruce a uštědří tím staršímu bráchovi jednu zavyučenou. Ten mu to většinou oplatí, anebo na něj naštvaně křičí, že mu to nedá. Nicméně ,rozhodla jsem se to mezi nimi nijak extra nerovnat. Pozoruju z povzdálí, co dělají. Jen ať si to pánové vyřeší sami. Přece mezi mini nebudu figurovat potom do dospělosti. Napomínám je, jen když vidím, že by Max šel bráchu plácat jen tak, anebo když by Alex šel Maxovi brát hračku z ruky apod. On už i ten náš prostředníček začíná být vykuk. Když se nudí, tak kouká, jak by bráchu popíchl. Když už nic jiného, spokojí se třeba s tím, že mu vypne televizi, nebo DVD s pohádkou. Ví totiž, že ta jekna začne hulákat a mám proto podezření, že to je ten důvod, proč to Maxipsa baví. Jsou to holt kluci, a jak říká náš táta: „Fighty mámo budou!“

Poslední dobou se děsím, kdy potkám venku starší paní, co bydlí pod námi. Onehdy mě potkala venku a nenásilně mi naznačila, že to je vlastně hrozný, jak ty naše děti pořád běhají a mimi, že někdy brečí. No jo. Já je asi na řetěz neuvážu. Jsou to děti a hrajou si, honěj se. Jen posledních pár týdnů kluci doma začali lítat na motorkách. Max se to už pěkně naučil, tak občas závodí. Snažím se jim to teda zakazovat alespoň do osmi do rána a večer po sedmé hodině, ale i tak. To někdy i já hulákám, že mě z toho rachotu bolí hlava a zavírám obývak, ať si jezdí ve zbytku bytu. Takže počítám, že až paní potkám, slíznu si další úlisně medový rozhovor. A co? Nad námi holčička taky dělá bugr a v noci kolikrát brečí a vzteká se a taky se nezblázním. S tím člověk asi v paneláku musí počítat. To asi když přijede kamarádka a jejich tři děti, musí paní ležet s mokrým hadrem na hlavě. 😀

Dál musím konstatovat, že jsme si na tuhle situaci už asi všichni zvykli, jak my rodičové, tak i kluci. Situace je taková jaká je a věšet se kvůli tomu nebudeme. Hodláme to úspěšně překlenout a myslíme na lepší zítřky. Na netu jsem našla stránku, kde si píší „vězeňské vdovy“ svoje zážitky a snažíme se držet jedna druhou. Je fajn být v kontaktu s někým, kdo plně chápe mou situaci. Naštěstí i já osobně mám kamarádku, která ví, jaké to je. Je pro mě velká opora a snaží se mi pomoci, jak jen to jde. Díky Lucinko!

V blízké době by se mi mělo ulevit o právní záležitosti a ten čas hodlám vynaložit na nějaký přivýdělek. Ta almužna, o které je náš stát přesvědčen, že z ní mám uživit sebe a tři děti, je totiž do nebo volající. Pánové nahoře si zřejmě vůbec neuvědomují, kolik stojí jen dětské věci a kde je pak ten zbytek?

Tentokrát vám nebudu slibovat, že se ozvu včas tak, jak to má být a raději to rovnou udělám. 🙂 Ráda jsem pro vás po delší době zase něco nadatlíkovala.

Tak zase příště pá,pá.

Vaše Pavlína

23.5.2014 2:08

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist