Mateřství? To mi nikdo neřekl: jaká budu špatná matka!

Začalo to už v porodnici. První spolumatka na pokoji pila biočaj, pořád se usmívala, dcerku po porodu zabalila do červené deky (aby z toho přechodu neměla takový stres) a do postýlky jí posadila látkovou usmívající se hračku.

Když ji pustili a přišla nová, nic moc se nezměnilo – nepila sice biočaj, ale už tak postarší snídaňové pečivo schovávala do skřínky a jedla až druhý den (aby se syn nenafoukl) a miminko pořád pusinkovala, říkala mu láskyplně zdrobnělým jménem a jevila se naprosto ideálně. To já byla úplně děsná.

Kde je Včelka?
Toničku zabalili do erární zavinovačky, nepusinkovala jsem ji (nějak jsem necítila potřebu), a když jsem se sester ptala, kdy mi ji vrátí, říkala jsem „Kde mám dítě?“ případně „Kdy mi přinesete dceru?“ Tonce jsme říkali v břiše Včelko a mně bylo blbé jí tak říkat i oficiálně a Toničku jsem jaksi ještě neuměla.

Bezcitná potvora
Odmítla jsem také kojit vleže, i když mi bylo řečeno, že tak miminko spokojeně usne, a tvrdošíjně jsem si ke kojení sedala, protože mě z naprosto nepřirozené kojící polohy na boku bolelo za krkem. Byla to hrůza. Pozorovala jsem jiné matky a připadala si jako bezcitná potvora. Utěšovala jsem se ale tím, že se všechno změní, až budeme doma.

Pučmeloun v pidioblečku
Nezměnilo. Pořád jsem kojila vsedě, Toničce říkala puclíku a pučmeloune (a vyhrožovala, že jestli nebude papat a spinkat smrskne se na půlpucel), strašně se mi chtělo spát, pořád jsem si myla ruce desinfekcí, žehlila pidioblečky, litovala se a vůbec jsem nechápala, proč se všude píše, že těhotenství a mateřství jsou ty nejlepší chvíle v ženském životě.

Chtělo se mi brečet
Pak mě napadlo, že když se třeba budu potkávat s jinými matkami, zjistím, že jsou na tom stejně a uklidním se. Vyrazily jsme tedy s Toničkou do parku a ono nic. Vlastně to bylo ještě horší, protože park křižovaly matky ve dvoučlenných skupinkách, měly perfektní make-up, účes a nehty, usmívaly se, vyprávěly si o tom, co dobrého večer uvařily manželovi. Chtělo se mi brečet.

Vaření? Pcha!
Já měla nehty úplně nakrátko (očistky jsou svinstvo), na hlavě pletenou čepici, obličej namazaný měsíčkovou mastí a pod brýlemi trošku namalované řasy, protože na výraznější krášlení nějak nebyl čas. A vaření? Cha! Než jsem porodila, taky jsem vařila, ale první měsíce vyžadovala Tonička neustále mateřskou náruč a manžel, z velké lásky ke mně a také proto, aby nezemřel hlady, začal vyrábět dvě až tři teplá jídla denně.

Se sluchátky na uších
Pár týdnů jsem se tedy hroutila, až mi byl zakoupen „empétrojkovač“, do něj nahrána spousta mluveného slova a já celou zimu a jaro (tedy období, kdy miminko v kočárku spolehlivě spalo) prodrncala parky se sluchátky na uších. Přežila jsem tak nejhorší „klokaní“ období a teď hrdě vyrážím nalíčená a učesaná a povzbudivě se usmívám na ty, které jsou na tom stejně jako já tehdy.

Hračky, můj konec
Myslela jsem si, že hůř než první tři měsíce se mé ego už cítit nemůže. Přeskočím-li všechna drobná traumata, kterými jsem za posledních několik měsíců prošla (třeba matky naprosto samozřejmě kojící během rozhovoru v kavárně – já na to nenašla odvahu a vždycky se s tím prsem někam alespoň trochu uklidila, matky chlubící se tím, jak úžasně chytré mají dítě a strašně překvapené, že tomu vašemu je UŽ sedm měsíců a pořád ještě nesedí…) pak to, co mě úplně dorazilo, byly hračky.

Nadupané kočárky
Tonička si hrála s tátou a se mnou, později s vlhčenými ubrousky a nakonec vzala na milost pana Hrocha – látkové chrastítko. Opravdu hrát si s předměty začala až v době, kdy se dokázala převalit na bříško. A já jezdila s kočárkem po městě a potkávala matky s dětmi, jejichž vozítka byla hračkami doslova nadupána, visela z nich různá plyšová zvířátka, rozličná chrastítka a děti byly permanentně stimulovány, zatímco Tonička chrupala v úplně prázdném kočárku a po probuzení koukala tak maximálně na mne.

Blbá žirafa
Matky na mne vrhaly divné pohledy a já si připadala jako to nejsobečtější stvoření, které tomu nebožátku nedopřeje ani „blbou žirafu za dvě stovky“. Situaci elegantně vyřešila moje maminka, když na jednu návštěvu přivezla zelenou žábu s rolničkou a na milý kočár ji přidělala. Tonka se na ni sice ani nepodívala (hrála si s ní až ve sporťáku, a to jí bylo sedm měsíců), ale já se cítila výrazně líp.

Rada na závěr? Při pozorování jiných matek si jako ta nejhorší připadám průběžně, ale uklidňuje mne, že i přes to všechno Tonička roste, směje se nahlas a vypadá to, že mě i ráda vidí. A teď i rada – řiďte se svým přesvědčením a tím, jestli máte spokojeného mimiňáka. To je rozhodně lepší metr než kdekterá spolumatka v parku.

3.7.2013 4:07

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist