Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Americké filmy lžou!

Okamžikem porodu (bylo to v pět hodin a pět minut ráno, smála jsem se, břicho se mi klepalo a moje Tonička byla nejkrásnější miminko na celém světě) a pár týdnů po něm jsem učinila mnoho zajímavých objevů. S jediným výsledkem – mateřství zase není taková hrůza.

Ano, americké filmy lžou!
Můj porod nezačal ve veřejném prostoru velkým výkřikem, litry plodové vody na podlaze a panikařícím manželem. Když už jsme třetí den přenášeli, smířila jsem se s trudným osudem slonice, které jsou těhotné dvanáct měsíců. Se sloní březostí se však nesmířili lékaři v porodnici a pro urychlené vypuzení dcery mi naordinovali dlouhé procházky. V ten osudný den mi zase byly obuty kotníčkové boty, já se přes břicho už neohnula, a vyrazili jsme.

Stávkující auto i mimčo
Ke „stávkujícímu“ miminku se však připojilo i dokonale stávkující auto. Ještě před odchodem můj muž naposledy vyzkoušel, jestli přec jen nenastartuje. Povedlo se! V tu chvíli se i dcera zřejmě rozhodla, že když nebude potupně stěhována k porodu taxíkem, nebo nedej bože sanitou, tak že se teda narodí. Já samozřejmě nic – v té době už mě břicho pobolívalo pořád, drobným tlakům jsem nevěnovala valné pozornosti a připisovala je rozmrzelosti mimina, že ho v tomhle počasí zase někam tahám.

„Bezbolestné“ kontrakce
Když jsme se za čtyři hodiny vrátili domů, měla jsem kontrakce po dvaceti minutách. Manžel se odebral k počítači, kde s ledovým klidem hrál kulečník. Já se pozorovala. Kontrakce byly, intervaly se zkracovaly, ale nijak strašně to nebolelo. Tak to jsem asi hrdinka, řekla jsem si, na chvíli se přestala pozorovat a vyrazila si holit nohy (a tak). Kolem sedmé jsem měla kontrakce po pěti minutách, dobalila tašku, manžel (stále klidný) nám oběma obul boty a vyrazili jsme. V porodnici si mě sestra změřila ledovým pohledem a pronesla: „Teče vám voda? Ne? Tak co tady děláte?“ Zaraženě jsem oznámila, že jako mám kontrakce, jak nám říkali na předporodním kursu, a tak se jdu zeptat, jestli náhodou nerodím. „To byste vypadala jinak!“, odvětila přívětivě a vyzvala mě tedy k nástupu do kabinky, aby situaci zhodnotil pan doktor.

Rodíte, ale jeďte domů
Zhodnotil. Řekl, že sice rodíme, ale máme ještě tak šest hodin čas, udělal ultrazvuk a naznal, že miminko je v naprosté pohodě, má něco kolem tří a půl kil a máme dorazit později. Nikdo mi však neřekl, že už nemám nic jíst, takže jsme se po návratu domů navečeřeli a manžel opět (stále v naprostém klidu) zasedl k počítači. Ještě jsme radostnou novinu oznámili všem rodičům, aby si taky užili, a začalo čekání.

Pohoda, jazz,…porod
Posléze jsem pochopila, proč se sestra na příjmu tvářila tak divně. Ony ty kontrakce nakonec fakt začaly bolet, a když bolely po třech minutách, jeli jsme zpátky. Bylo kolem půlnoci. Personál neběhal, nikam mě nikdo nestěhoval na vozíku, normálně mě vyšetřili, natočili monitor, nafasovala jsem košili a bylo. Pohoda. Dokonce taková, že manžel na porodním boxu naladil v rádiu jazz. No, a pak jsme porodili.

Rada na závěr: Nejezte, fakt to není dobrý nápad a nevěřte ultrazvuku, dcera měla nakonec překvapivě čtyři kila deset a padesát centimetrů.

27.6.2013 7:15

Další blogy

Čtěte dále

Chcete získávat nejnovější informace ze světa těhotenství a mateřství?

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru nebo nás sledujte na facebooku:

Chyba: Email není ve správném formátu.
OK: Váš email byl úspěšně zaregistrován.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close

TOPlist