Mateřství? To mi nikdo neřekl, že: Půlroční dítě hračky nepotřebuje

Jakmile jsme zjistili, že je naše dítě normální a na hračky reaguje taky normálně, ukázalo se, že je vlastně nepotřebujeme. Přišla jsem na to při přebalování. Tonička se otočila na bok, prohnula jako luk, zaklonila hlavu a ulovila tubu s mazátkem na zadeček. Učinila jsem chabý pokus jí nebezpečný předmět sebrat, ale výraz a zvukový doprovod, který tento pokus podbarvil, byl natolik všeříkající, že jsem milou kovovou tubu alespoň otočila plastovým uzávěrem k miminu.

Prosím o rohy z gumy
Pochopila jsem, že budu muset ještě zvýšit už tak dost přepjatou ostražitost, odstranit z Tončina okolí všechno, o co by si mohla vypíchnout oko, a napíšu výrobci, aby ty tuby dělal když ne plastové, tak alespoň s pogumovanými rohy.

Ztráta funkce
O několik dní později dcera objevila kouzlo vlhčených ubrousků… Sice celý balíček téměř neunese, ale se ztenčujícími se zásobami roste její nadšení. Vytahuje jednotlivé ubrousky a cpe si je do pusy, odlepuje a zalepuje ochranný lepík tak dlouho, až nadobro ztratí svou funkci. Plácá do balíčku rukama a nohama a nakonec je úplně nejspokojenější, když má v jedné ruce oslintanou tubu s mazátkem a v druhé, podepřené nožičkami, vlhčené ubrousky. A potom takové dítě v klidu přebalte, případně oblékněte (zvláště po koupání, protože to se k jeho radostem ještě přidají dvě čistítka na ouška, olejíček a kartáček na vlásky). Hrůza!

Ocucané domky
Samostatnou kapitolou jsou časopisy, noviny a papíry všeho druhu. Začalo to nenápadně – maminka nám přivezla prospekty stavebních firem a já Toničce ukazovala obrázky domečků. Vypadala zaujatě, prospekty brala do rukou a lehce ocucávala rohy. To jsem ještě měla radost, jaké že to mám zvídavé dítě. Když teď necháme v jejím dosahu cokoliv papírového, v mžiku je to poslintáno, zmuchláno a rozcupováno. Bez výjimky všechno – poznámkové bloky, výpisy z účtů, časopisy, noviny, aktuální televizní program (starý, který se jí snažil manžel podstrčit, nezabral), barevné informační letáky v bance dokonce i prostírání na stůl, když jsou na něm obrázky.

Zdravá čerň
Nejhorší na tom je, že normálně byste miminku nedali na hraní nic, co nemá zdravotní atest a není to pořádně umyté, ale v případě cupovací a škubací mánie musíte rezignovat a jen hlídat, aby natrhaný materiál nepožila, protože tiskařská čerň skutečně není nejzdravější. Poslední dobou se náš malinkatý puclík neomezuje jen na papír potištěný, ale rozšířil působnost i na papír obalový. Třeba takový sáček s cukrem v kavárně, to je něco! Cukr se v něm pohybuje, dá se mačkat, cumlat (myslím, že sladká chuť prosakuje) a já prakticky nemám šanci jí hračku sebrat, protože si neomylně na stole najde jiný cukr, a to s použitím takové akrobacie a neomalenosti, že hrozí, že si rozbije hlavu a strhne na sebe všechno, co je v dosahu.

Rada na závěr? Nebuďme tak cimprdlich. Bůh ví, s kolika úplně nevhodnými věcmi jsme si jako děti hráli my (pár si jich pamatuju) a docela spokojeně žijeme. A koneckonců, když vidím ten vítězný a blažený výraz, který moje dcera nasadí, když třímá v ručičce to, na co tak strašně moc chtěla dosáhnout, mám nakonec radost s ní.